Uhlobaroni a blázni

Uhlobarona našli jak visí polovinou těla ven ze svého sklepního paláce do krutého mrazu. Našli ho zmrzlého na kost jednu zimu a on se nestihl upít, jako tolik jiných. Uhlobaron, jak mu říkali, obýval sklep poblíž vlakového nádraží kde koleje ústící do Rýmařova, měly svoji konečnou. Kde občas za flašku Rumu vykládal vagóny s uhlím. Byl to pobuda a opilec jakými mezi jinými lidmi, doba osídlila Sudety. Pak jednu zimu měl svoji schůzku s osudem.

Co mu napsali na visačku na palec nevím. Snad Ten jehož jméno zná jen bůh. Snad tři křížky. Snad Uhlobaron. Nebo nic. Pak ho spálili i s tím tajemstvím a on hořel jako uhlí, jímž se stal. Oděn do roztrhaného vaťáku a ve směšné hučce z níž vylézaly ven vlasy spečené uhelným mourem, ho pozřely plameny.

Když na nebi krákávali havrani a podzimní vítr porážel popelnice jako kuželky, pajdával po náměstí kde somroval nedokouřené cigarety a stával před bufetem, který otevíral v šest ráno, ve frontě na ranní pivo a žitnou kořalku. Páchlo to tam stopami lidí setřenými do hadrů na zem, myšlenkami, zahnívající mastnotou a shromažďovanými zbytky jídel. Chromované madlo oddělovalo prostory čekání a již uběhlého. Na stolech se skvěly zaschlé stopy dávných půllitrů překrývajíce se v Mandelbrotovu množinu chaosu či v oběžné dráhy krásných planet. Fraktály času. Danost bez příčiny. Ten čas tady pořád někde je.

Milan Šaroch byl pro změnu zase místní blázen. Nemusel ani do prvomájových průvodů projevovat povinnou radost. Měl ji i tak. Proto mu dali invalidní důchod a řekli, že je blázen a on vyložen na polštáři v okně volával, že je mu to Pink Floyd a procházejícím ženám dělal sprosté návrhy, masturbujíc přitom. To všechno mu ještě odpustili.

Co už mu ale neodpustili byla bláznova pravda. Té se dopustil když jednou byly jedny z voleb a 99,99% ze stáda přišlo, zabečelo své dobrý den a poslušně vhodilo svůj hlas i duše komunistickému ďáblovi. Tenkrát ležel před volební místností ve svých vetchých teplácích, v čínských teniskách a s ohromným břichem na rozkvetlých pampeliškách jako řecký filosof a pokřikoval na vcházející občany hanlivé poznámky o jejich charakteru. Tedy pravdu. Tedy spáchal nejhorší zločin.

Přijeli si pro něj rychle. Naložili ho jako kacíře či bacilonosiče do sanitky a odvezli ho do blázince. Tam mu jeho bláznovu pravdu i duši vyřezali z mozku, dali ji do pytlíku a upálili ji jako Husa. Zabili ho a on žil. Jako miliony jiných. Tou lobotomií z něj udělali jednoho z nich. A na nebi byly hvězdy jakoby je namaloval Van Gogh a obilí vonělo a naklánělo se do dlaní jako ženské klíny.

Do kříže na vrcholu kopce sjel blesk a rozpoltil Kristovu tvář. Z jeho očí skanuly slzy roztaveného kovu. V kraj bez přítomnosti. V noc samoty.