My, děti z lomu

Bylo to právě ten den, co můj mladší bratr dostal nové kolo. Celý den o tom mlel, všem vyprávěl jak je skvělé, jaké má úžasné brzdy a jak skvěle cinká. Nevynechal ani našeho pošťáka.
Bylo léto. Zrovna začali letní prázdniny, s mým bratrem jsme jako každý rok rituálně spálili naše vysvědčení a pronesli řeč, na konci které jsme házeli šipky do terče, který byl namalován na ředitelově obličeji. Jeho fotky jsme si tajně otočili a zkopírovali z jeho stolu. To jsem tam zrovna seděla po vyučování, jenom kvůli tomu, že jsem zmlátila nějakou Mary. Ale copak mě ona může tahat za vlasy?

„Dělej, Elizo, dělej!“křičel na mě Charlie z přízemí. Pár tahy jsem si vlasy svázala do pevného uzlu a oblékla šortky s tričkem. Pozorovala jsem se v zrcadle a zhodnotila, že nejsem zrovna vhodně oblečená. Těžko se mi v šortkách poleze mezi kopřivami a trny. Stáhla jsem si je a natáhla si modré monterky, které mi mamka pošila výšivkami s kreslenými postavičkami, hruškami, jablky, nebo jen prošila barevnými nitěmi. Seběhla jsem dolů po schodech a plácla brášku dlaní do temene hlavy.

„Auuu!“vyjekl v okamžiku. „Za co to bylo?!“osopil se na mě.
            „To jsi mi udělal včera, pamatuješ?“zasmála jsem se a vzala si pár zlatavých vaflí k snídani. Charlie si ještě něco naštvaně broukal, na temeni hlavy se mu skvostně otiskla moje dlaň.

„Víte co má být dneska?“usmála se na nás maminka a nastavila tvář otci, který ji na ni vlepil něžnou pusou.
            Zakroutila jsem hlavou a na vafle si mazala domácí Jam od babičky.

„Zatmění slunce,“usmála se maminka a vytáhla z pod stolu noviny, aby si přečetla přesný čas. „Za čtyři hodiny, tedy přesně ve 12:20 odpoledne.“

„My už musíme jít,“vyhrkla jsem, když sem za oknem spatřila, jak se tam mihla něčí dlaň. Vyskočila jsem, naposledy si kousla do vafle a i s Charliem jsme vyběhli zadními dveřmi na zahradu, kde už na nás čekala naše druhá rodina. Jess, Katie, Teddy, James, Annie, Alice, její dvojče Richard, a v neposlední řadě náš nejmenší, Mike.

Byli jsme rodina. Jedna z největších part z našeho města, měli jsme navrch před ostatními, a tak jsme v rajčatových nebo vajíčkových bitvách obvykle vyhrávali.

James a Alice spolu chodili, už rok. Všichni jsme byli skoro ze stejné věkové hranice, až na mého brášku Charlieho, kterému bylo dvanáct, a malého Mika, kterému bylo osm. Byl sice nejmladší a nejdrobnější, ale za to nad námi vynikal v hbitosti a chytrosti, která neznala mezí. Dokázal všem utéct, najít si vždy nejlepší schovávačku a v našich bitvách byl mistrem on. Byl ten nejmenší syčák, jakého kdy naše město vidělo, ale my, děti z Fairbanks, kteří jsme drželi pohromadě jako nikdo, jsme na něj nikdy nedali dopustit a ochraňovali ho nejvíc, jak se dalo. I když někdy možná ochraňoval on nás.

Alice a Richard byli dvojčata, oběma jim bylo právě čtrnáct. Já jsem byla mezi námi druhá nejstarší, jako jediné mi bylo patnáct, Jessiemu, Jamesovi a Annie bylo šestnáct. Katie, mojí sestřence třetího kolene, je čtrnáct, stejně jako Teddymu.

„Ahoj..,“usmál se na mě Jessie, a mě poskočilo srdce, muselo na mě být jasně vidět, jak jsem zčervenala.

„Kde jste tak dlouho?“zazubil se James, obýmajíc jednou rukou Annie kolem pasu.

„Eliza se ještě krášlila,“zapitvořil se Charlie a já měla v tu chvíli sto chutí, strčit mu tu jeho čepici někam.
            „Krášlila? A co? Není to vidět,“zasmál se Teddy. Tenhle černovlasý kluk využil každou příležitost, aby si do někoho z nás rýpnul. Ovšem nikdo jsme to od něho nebrali vážně.

„Kam jdeme dneska?“seskočila jsem z verandy a popadla kšiltovku, protáhla jsem si culík otvorem vzadu a nasadila si ji.

„Můžeme do lomu, dneska má být zatmění slunce, takže tam bude nejlepší pohled, tam nahoře, jak jsme si udělali lavičky.“pronesla Alice.
            „Jo, to je dobrý nápad,“hned jsem se toho chytla. „Mamka nám to taky před chvílí říkala..“

„Fajn? Kolik je?“podívala jsem se pod všech přítomných, jako na rozkaz si vyhrnuli rukávy a dívali se na hodinky.

„Deset a patnáct minut,“vyhrkla jako první Katie.

James ani Annie nás v tenhle moment nějak nevnímali. Byli od nás odvrácení, ruce propletené a rty spojené. Ach, záviděla jsem jim.

„Tak jdeme,“zavelel Richard a všichni, všech devět mých nejlepších přátel, se na jeho povel vydalo směrem k lomu.

Lom byl takové naše útočiště od všeho, od čeho jsme odtud chtěli utéct. Lom vykopali asi před sto padesáti lety zlatokopové. Dnes to byla jen velká, zapadlá jáma za naším městem, zcela nepoužívaná a opuštěná. Až na naši klubovnu. Měli jsme ji už dva roky, potom, co jsme o ní svedli válku s dětmi ze severní části města. Vyhráli jsme nejen díky znalosti terénu, ale i díky skvělému načasování. Pytlíky s koňským hnojem byli Mikeův nápad.