My, děti z lomu II.

Šli jsme za sebou jakou vláček, po úzké pěšince mezi houštinami a trny. Sem tam jsme se museli jeden druhého chytit, když jsme ztratili koordinaci, a hrozila, že se do houští zřítíme.

            „Dneska spal táta na gauči,“pronesla za mnou tiše Katie. Všeobecně se vědělo, že její rodiče mají problémy. Katie byla jedináček, protože podle všeho se její otec nechtěl vázat na větší rodinu, vzhledem k tomu že byl stále v Juneau, kde měl práci. Jejich sousedi už byli několikrát svědkem toho, jak její maminka otci vyházela všechny věci z okna, ten je pak poctivě sbíral, a nezapomněl uctivě pozdravit paní Mansonovou, která měla vždy záclonku v kuchyni odhrnutou, a sledovala dění kolem.

            „Opravdu?“zašeptala jsem přes rameno, protože jsem věděla, že tenhle rozhovor patří jenom mě a Katie. Ona nikdy nebyla na svěřování se celé partě.

            „Jo, mamka si vzala do postele láhev skotské, a celé dnešní ráno strávila v koupelně,“cítila jsem bolest a zoufalství z jejího hlasu, často si kladla za vinu, že se její rodiče odcizují. Hlupáček Katie.

            „To je mi líto,“odpověděla jsem. „A tvůj táta? Odjel normálně do Juneau?“

            „Jo, odjel, jeho nic neodradí aby nějak pokazil svůj každodenní plán. On je hrozný perfekcionista.“

            Došli jsme k molu. Byl tam nádherný výhled, slunce jasně zářilo nad našimi hlavami, a jeho kousíček, jen milimetrový půlměsíček, už byl zahalen černou vrstvou.

            „Už to začíná,“pronesl vzrušeně Richard, posadil se na jednu námi vyrobenou lavičku a nohy si pohodlně opřel o pařez.

            James se posadil na lavičku, přitáhl si na svůj klín Annie, která se mu hlavou opřela o rameno. Hladil ji rukou po zádech a něžně se usmíval.

            „Musím se jít podívat na šváby!“vyhrkl Mike, doslova vystřelil, společně s Charliem, z jejich lavičky a oba běželi po úzké pěšince dolů, kde měli vyrobená terária pro šváby, myši, potkany, brouky a všemožnou havěť, kterou tu všude možně našli.

            Já jsem se usadila na pařez, na mě zbyl a se zájmem jsem pozorovala blížící se zatmění. Sundala jsem si kšiltovku a prohrábla dlouhé, kaštanové vlasy.

            „Můžu?“Jess mě chytil kolem pasu a uhnul tak, aby si mohl na kraj sednout ke mně, málem jsem sklouzla na druhou stranu, ucítila jsem, ale, jeho ruku, která mě pevně sevřela kolem pasu a přitiskla k němu. Polilo mě horko. On, ale, dělal, jakože nic.

            Bylo pár minut ticha, pár předlouhých minut ticha, kdy jsem vnímala jen Jessovu ruku kolem mého pasu, bušení srdce ve spáncích a horko na tvářích.

            „Pááááni..“vydechli jsme všichni najednou, když měsíc zakryl slunce a všechno potemnělo. Nejlépe sem viděla Jesse, který měl obličej pár centimetrů od mých, díval se na nebe a pak se jeho obličej pomalu, velice pomalým způsobem, otočil ke mně.

            „Je to hezký, viď?“špitla jsem.

            „Jo, moc hezký,“usmál se.

            Pozorovali jsme jeden druhého, obloha, ani okolí nás už nezajímalo. Pomalu vztáhl ruku a dotkl se mé tváře, musel cítit to horko, které z ní sálalo.

            „Úplně hoříš,“zašeptal. Všimla jsem si, že se jeho rysy přibližují. I já jsem, poháněna skrytou, dosud neobjevenou silou, začala přibližovat svůj obličej k jeho.

            „Pane jo, lidi! To je krása, vidíte to?“z úzké pěšinky vyběhl Charlie a hned za ním Mike. Křičeli jako na lesy.

            Povzdychla jsem si a sklopila oči. Kouzlo zmizelo.

            Za pár vteřin, minut, nevím ani přesně jak dlouho to bylo, se slunce odkrylo a krajina se opět zalila jeho světlem. Vstala jsem od Jesse.

            James propletl prsty s Annie a přitulil si ji k sobě.

            „Já si jdu dát šlofíka, co vy na to?“zazubil se Teddy a povalil se do trávy, ruce si dal pod hlavu, kousek stébla do pusy, a ležel.
            „Ty ses zas nažuchl babiččinými kledlíky, co?“smála se Alice.

„Ty to nechápeš, Alice?“ani neotevřel oči. „Já jsem jako kov a oni jsou magnet,“smál se.

„Ne, ty jsi dravec a oni tvá oběť,“provokovala ho.

„Ty se chceš hádat?“otevřel šelmovské oči a zaostřil je na ni.

„Vždycky vyhraji,“vyplázla na něj jazyk.

Vystřelil jako šíp, rychlí a nepozorovaný, a povalil jí do trávy. Lechtal ji a lechtal, dokud nebrečela smíchem, dokud neprosila ať přestane, a dokonce ji donutil říct, že Teddy je nejlepší, že Alice nikdy nevyhraje.

„To není fér!“smála se a pokoušela se ho setřást, slzy smíchu jí tekly z očí přes spánky do vlasů. „Jsi silnější, není to fér..Nech mě, Teddy! Dobře, dobře..vyhrál jsi,“přiznala nakonec, v obličeji úplně rudá, špinavá od trávy.

„Eliza porodila, ona porodila!“křičel kdesi pod kopcem Mike, který od nás opět odběhl ke svým krysám, potkanů a švábům.

„Eliza?“pronesla jsem s mírným odporem a zvedla se, abych se šla podívat jakou ohavnost po mě pojmenoval.

„Náš potkan, pojď sem Charlie, podívej! Ona má malý Elizčátka!“křičel nadšeně, skákal kolem potkaních výběhů a plácal se vesele dlaněmi do kolen.

„To je nechutný,“pronesla Katie znechuceně a pozorovala, jak potkaní máma očichává svá čerstvá, slepá a klepající se holátka.

„Vždyť nejsou tak ošklivý,“zašeptala s úžasem Annie a pomalu vztáhla ruku, aby se prstem dotkla jednoho potkana, který byl malý jako jeden její článek prstu.

„Ne! Nesahej na ně!“zakřičel Charlie. „Když na něj sáhneš a ona tě z něj bude cítit, už ho nevezme!“poučoval ji a vetřel se mezi ní a výběh. Annie se zaškaredila a vrátila se k Jamesovi. Ten jí chlácholivě přitiskl rty do vlasů.

„Nechápu, jak jste ji mohli pojmenovat po mně,“zamračila jsem se. „vždyť je to potkan, proboha! Víš že je nemám zrovna ráda, Charlie..“

Podvědomě jsem si palcem přejela po drobné jizvičce, kterou mi ten jeho potkan udělal. Abych řekla pravdu, potkany jsem měla ráda, ale až do té doby, než mě tahle uhryzla kousek prstu. Od té doby jsem se od jeho výběhů držela co možná nejdál. V tu dobu se Eliza ještě nejmenovala Eliza. A ani se vlastně nevědělo, že to vůbec je holka.

„Pojďte, půjdeme, Mike se musí za půl hodiny hlásit doma,“oznámil Richard, sledujíc své hodinky.

A tak jsme vyrazili zpátky, k našemu městečku Fairbanks. Stejně sjednocenému, jako my sami.