Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seVánoce
Autor
Ivan Bezprizorný
V mlžných lesích zvonky hrají,
v mlžných srdcích dětí zrají.
A mlžné je i dětské snění,
při Vánočním zapomnění.
Ten zatracený verš tížil Ivanovu mysl již od rána. Kde na něj přišel? On sám by přeci básně nikdy neskládal, spíše naopak, nesnáší je. Pokaždé když uslyší ba i sebemenší náznak rýmu, naježí se a s krvežíznivým pohledem hledá strůjce toho nelidského utrpení. Začal být značně nervózní, proč se ten vlezlý verš v jeho hlavě neustále opakuje. Náhle se zašklebil a s jekotem, který byste určitě nepřipsali patnáctiletému, mutujícímu chlapci, nýbrž nějaké jemné dívce, udeřil do okenního rámu.
Vločka za vločkou se pomalu snáší k zemi, jako každý rok se nemůže dočkat, až spatří tu příjemnou atmosféru českých Vánoc. Děti radostně poskakují na bílé peřince, která pokrývá celou, okolní krajinu. Purpura na plotně mezitím provoněla kuchyň, kde maminka pilně připravuje štědrovečerní tabuli. Tatínek jen mlčky pozoruje maminku a tu a tam smočí svá ústa v šálku dobré kávy. Dokonce i kapr, kterého maminka před zabitím něžně pohladila, se stále usmívá. Vánoce jsou zkrátka obdobím klidu a lásky, každá vločka to ví, a proto se tak nesmírně těší, až dopadne na zem.
A zase ten verš! Ivan si naivně myslel, že když se zadívá do oken protějšího domu, zapomene na ta pekelná slova, která ho pěkných pár hodin nelítostně vysilují. Stejně si posléze uvědomil, že pozorování druhých není nic, co by ho naplňovalo. Ať se tím kaprem klidně udusí, pomyslel si a odtáhl se od okna. Ulehl do staré postele s pérovými matracemi a zaujal takovou polohu, při které by nebyl ohrožován náhodně vyčnívajícími drátky. Ono se řekne, že je to snadné, ale kdybyste si spočítali, kolik dětí už na téhle matraci trávilo své bezesné noci, zůstali byste stát v němém úžasu.
I Ivana chytla tato zajímavá myšlenka a v bláhové snaze zapomenout na ten odporný verš ji pomalu rozvíjel. ‚Kolik příběhů asi pamatuje tento dům?‘ otázal se sám sebe a zamyslel se. ‚Hm… první krůčky, první polibky, rozbité talíře, a těch Vánoc. Kolik Vánoc asi zažil? Ivan pomalu zavíral oči a pokračoval ve svém niterním dialogu. ‚No, moc mu to nezávidím, já jsem tu šestým rokem a mám toho otravného svátku až po krk. Vlastně nesnáším na tomhle domě úplně všechno. Všechny ty malé haranty, nervózní ženský co si hrají na rodiče. Hm… vlastně nejhorší je to onošený oblečení, zapáchá, jako kdyby bylo vytažené z popelnice.‘ Když si potom Ivan ještě uvědomil, že ho dnes pod velkou ozdobenou souškou čeká jen jeden malý dáreček, v němž se bude jako každý rok skrývat absolutní krám z druhé ruky, tichounce se rozplakal. Jediná věc, která mu teď udělala radost, je to, že našel něco, co ho rozčiluje víc než ten stupidní verš. Vlastně, proč má takovou zášť k tomu utrženému kousku básně. Vždyť on jediný mu dělá společnost celý štědrý den. A navíc je v něm možná i kousek pravdy. Ivan si znovu a znovu přemítal v hlavě konec toho záhadného verše: A mlžné je i dětské snění, při Vánočním zapomnění. Možná právě to je ten problém, začal si Ivan mluvit sám pro sebe. Možná bych měl zahodit svůj dosavadní život, zapomenout na minulost, zapomenout proč jsem tam, kde jsem a třeba by se mě i časem tam někde na obzoru v mlžných dálkách objevili střípky mého budoucího života. Svět, ve kterém žijeme, si vybrat nemůžeme, ale můžeme ho ovlivnit.
Maminka, tatínek a dvě natěšená dítka si pochutnávali na štědrovečerní večeři. Z obývacího pokoje byli slyšet veselé koledy, které zvěstovali, že se narodilo jezulátko v Betlémě. Honzík se právě vyptával maminky, jestli má Ježíšek taky tak dlouhé vousy jako Santa Klaus, když v tom někdo zaklepal na dveře. Tatínek si utřel majonézu vánočním ubrouskem a se slovy: „Jaký blázen dnes může zvonit?“ vstal a zamířil ke dveřím. Když otevřel, spatřil patnáctiletého chlapce, jak se od ucha k uchu usmívá. Tatínka tak upřímný úsměv zarazil, nicméně mu to udělalo velkou radost. „Co si přeješ?“ pověděl tatínek.
Chlapec se zašklebil a odpověděl: „No já jen, šťastné a veselé, a nedal byste mi kousek toho kapra?“