Meč, co není ze stříbra

V krbu plápolal oheň a jeho oranžové, vysoko šlehající planeny měnily obyčejnou knihovnu v místo s tajemnou, snad i trochu magickou atmosférou. Zrzavé děvče sedící u krbu se vůči tomuhle kouzlu zdálo být naprosto imunní. Upřeně zíralo na list papíru popsaný červeným inkoustem a tiše nadávalo.

Ozvalo se zaklepání na dveře. Ty se vzápětí rozletěly a proti světlu v chodbě se objevily dvě siluety, mužská a ženská. Muž udělal krok vpřed.

„Je tu někde Filip de Lyss-Norde?“

Dívka se k němu obrátila.

„Ale né, fakt hledáš toho ksindlíka z prváku?“

Muž ve dveřích si odhrnul z čela dlouhé světlé vlasy, zastrčil si je za levé ucho a přimhouřil oči. „Nestarej se. Kde ho najdu?“

Rudovláska se pružně zvedla z křesla a opřela si ruce o boky. „Pokud nepotřebuješ návnadu nebo ti nedluží prachy, naprosto nechápu, proč hledáš zrovna jeho.“

„Filip de Lyss-Norde je součástí mojí stráže na cestě do Castelgrande,“ ozvala se jemným hláskem žena ode dveří a hrdě se napřímila.

„Castelgrande?“ nadhodila rudovláska tázavě. Sjela pohledem po černých šatech návštěvnice, chvilku pozorovala znak na levé straně hrudi, vyšitý šarlatovou nití, a pak se křivě pousmála. „Aha, Magická konference, jo? Fajn, beru, že si mezi ty sígry bereš ochranku, ale našeho Fila? To snad ne.“

Světlovlasý muž se postavil mezi obě ženy a pootočil se čelem k rudovlásce. Na jeho černé vestě se zaleskl tentýž znak jako na šatech jeho společnice.

„Sklapni, Aisling,“ vyzval hrubě rudovlásku. Žena u dveří sebou škubla, až se jí popelavě plavé vlasy zatřepaly kolem obličeje, ale na zrzavou Aisling neměla čarodějova slova žádný zjevný účinek.

„Jenom mě zajímá, proč jí Rada vybrala břídila z prváku místo někoho před mistrovkama,“ odpověděla s pokusem o nevinný úsměv. Čaroděj ho o něco zlomyslněji napodobil.

„A měla bys už po mistrovkách, kdyby tě nevylili z alchymie.“

Aisling nezaujatě obrátila pohled ke stropu, ale vzteku nakonec musela dát průchod. Kousla se do rtu. „Jdi si po svým, běž míchat afrodiziaka do Castelgrande. Nebo tě snad na tu slávu nepozvali?“

„Theodor jede se mnou,“ blondýnka se ode dveří opět vmísila do hovoru a čarodějův úsměv se o kousek rozšířil. Aisling se pokusila nedat na sobě znát roztrpčení z toho, že přestřelila.

„Tak běžte, děcka. Ale až vás cestou zastřelej, tak mi nechoďte na oči.“

„Orindo, jděte pryč,“ obrátil se čaroděj na svoji společnici. „Mám si ještě co vyřídit se slečnou as Cill Airne,“ dodal výhrůžně klidným hlasem. Plavovlasá čarodějka se beze slova otočila a vyšla ze dveří.

„Vyřídit se mnou nebo vyřídit mě?“ Aisling posměšně naklonila hlavu k jednomu rameni. Theodor vztekle napřáhl ruku k ráně a z konečků prstů mu na okamžik vyšlehly drobné plamínky. Aisling ucukla.

Theodor stáhl ruku zpátky k tělu, zavřel oči a v duchu si pečlivě počítal do deseti. Pak se s výrazem neobyčejného vypětí zadíval do Aislinginých prázdných očí.

„Aisling, já nemůžu za to, že tě vyhodili od zkoušky, tak si na mě prosím nevylévej vztek,“ odsekával jednotlivá slova jako popravčí sekyrou. „Ocenil bych, kdybys svou zášť vůči studentům Akademie ovládala v přítomnosti jejích zaměstnanců.“

Aisling, stále se skelným pohledem upřeným někam za čarodějovo rameno, lehce ohrnula ret a poodhalila přední zuby.

„Ten Filip – je fakt takovej břídil?“ zeptal se čaroděj o něco přirozenějším tónem.

Aisling pomalu zavrtěla hlavou. „Ani ne. Ale je ve škole strašně krátko, ani šerm nedělal celej u nás. Zaklínače dělá praxe, ne zkoušky.“

„Stejně bych rád věděl, proč nám nedaj alespoň jednoho mistra,“ brblal Theodor znechuceně.

Na nádvoří čarodějnické Acadaemie vklusali dva nenápadní koně a klapot jejich podkov se k nim vracel ozvěnou ze všech stran. Jezdci projeli nádvořím a zastavili se před druhou, o něco menší bránou, vedoucí do hloubi komplexu budov. Před každým z otevřených křídel stál jeden strážný.

Aisling si shodila z hlavy kápi, pohodila vlasy, aby jí volně spadly na záda, a zadívala se na stráž u brány.

„Jsme tu jako stráž Theodora a Orindy,“ vysvětlila jim bez průtahů. Jeden ze strážných v uniformě se znakem Akademie vylovil z náprsní kapsy listinu s pečení.

„Filip de Lyss-Norde, zaklínač?“ zeptal se znuděným hlasem člověka, který už u svých dveří viděl všechno, co vidět šlo.

Druhý jezdec si také stáhl kápi z hlavy, čímž dopřál světu pohled na své vlasy zvící ptačího hnízda.

„To jsem já,“ prohodil sebevědomě směrem ke strážnému. Ten po něm nezaujatě sklouzl pohledem a stočil oči zpátky k rudovlasé zaklínačce. Probodla ho očima, napřímila se v sedle a dodala: „A Aisling as Cill Airne, zaklínačka.“

„Paní Cantenay a pan Carwyn dorazí,“ zabručel netečně hlídač, čímž pro něj zaklínači u brány přestali představovat sebemenší problém k vyřešení. Aisling s Filipem mezi sebou chvilku soutěžili o nejpohrdavější grimasu na čarodějný účet a pak se k jejich úlevě ozval odkudsi zevnitř přkaz k otevření brány. V klenutém průchodu se objevili oba světlovlasí čarodějové vedoucí si za uzdy koně. Aisling se už už nadechovala k nějakému neuctivému pozdravu směřovanému na Theodora, který ještě nestačila vymyslet, když se z vnitřního nádvoří Acadaemie ozval výbuch.

Čaroděj se svému koni pověsil na otěže a podařilo se mu udržet si nad ním kontrolu, ale útlé, nijak silou oplývající Orindě se její šedák vyškubl a překotným cvalem zmizel za zákrutem cesty. Z nádvoří začal stoupat sloup nazelenalého dýmu a hemžily se kolem něj černé pláště mistrů čarodějů. Zrzavá zaklínačka to celé považovala za celkem ucházející divadlo.

„Moc pěknej kůň,“ ohodnotila uznale.

Theodor protočil oči v sloup, zatvářil se zmučeně a pak se rozhodl, že i když je na některé věci zcela nevhodná situace, udělat se musí.

„Orindo, Filip de Lyss-Norde a Aisling as Cill Airne, přidělila nám je Rada mistrů zaklínačů jako stráž. Filipe, Aisling, Ghislaine Orinda Cantenay, mistryně magie, přední výzkumná síla Acadaemie.“ Nikdo z jmenovaných nedal nijak najevo, že ho slyšel a vnímal, ale Theodor i tak usoudil, že bontonu bylo učiněno zadost a může nastoupit tvrdé velení. Trochu přidal na hlase. „Filipe, Aisling, chyťte Orindina koně. A fofrem!“

Zaklínačka ho počastovala ostrým pohledem, ale rozhodla se protentokrát mlčet a vyrazila za kolegou splnit zadaný úkol.

Orinda vrhla na Theodora pohled, ve kterém efektně smísila vztek a zoufalství. „Proč nám posílají na ochranu děti?“ kníkla tenkým hláskem.

Nejsou to děti, pomyslel si Theodor. U zaklínačů nehraje věk tu hlavní roli. Každý zaklínačský adept měl za sebou povinný výcvik v šermu i kurz léčitelství a ani jeden obor se nespokojil s pouhou teorií. Kdo se dostal až k mistrovským zkouškám, uměl bojovat a uměl zabíjet. A neuměl téměř nic jiného.

Čaroděj ovšem postrádal chuť a náladu vysvětlovat to své nadřízené.

„Nevím.“

Celodenní jízda se na Orindě Cantenay podepsala zřejmě ze všech nejméně. Aisling už necítila ruce, Theodor si stěžoval na rozlámanou páteř – to rudovlasá zaklínačka komentovala opovržlivým odfrknutím, které naznačovalo, že čaroděj neví, o čem mluví – a Filipův kůň sotva pletl nohama. Zaklínač si ale udržoval pozoruhodnou energii a náladu a byl jediný, kdo ochotně odpovídal na Orindiny pokusy o společenský rozhovor.

„Že by to byla zrovna procházka růžovou zahradou, tak to se fakt říct nedá,“ hlaholil vesele v odpověď na otázku tak tichou, že ji vzadu jedoucí Aisling vůbec nezaslechla, „ale ono to fakt jinak nejde. Člověk si prostě musí vypracovat reflexy, a to se nedá jinak, než prostě spoustou drilu.“

Pauza. Podle náklonu Orindiny hlavy pravděpodobně další dotaz.

„Naprosto nutný. Reflexivní reakce je rychlejší než vědomá. Myslíte, že takovej vlkodlak nad tím přemejšlí, kam kousne? Jestli má člověk nestvůru zabít, musí bejt rychlejší než ona, a když nestvůra jedná automaticky, člověk musí taky,“ tlachal Filip, a znělo to jako citace z učebnice. Hodně neformální učebnice, která se s ničím moc nepáře.

„Výcvik zabijáků,“ sykla tiše Aisling a věnovala Theodorovi sarkastický úsměv. „Jedinečný náhled do fungování zaklínačského tréninku, zjistěte, jak se školí automatický řezník!“

„Nemůžeš se divit, pro běžnýho člověka je to dost nepochopitelný, fascinující,“ zafilosofoval si Theodor.

„Fascinující.“ Aisling naznačila odplivnutí. „A taky je fascinuje poprava na šibenici a kohoutí zápasy. Nějak se tím necejtím poctěná. Dobře, řekněme, že jsem takovej větší krysař, ale co je na tom?“

„Někdo to dělat musí,“ zvolil si Theodor další otřepané motto.

„Někdo to dělat musí, ale ať si laskavě vyberou, jestli mě nesnáší, nebo je fascinuju,“ zaprskala Aisling.

„To se nevylučuje.“ Theodor zasadil konverzaci smrtelnou ránu.

„Už mlč, nebo po tobě něco hodím.“

Na malém plácku mezi skalami plápolal oheň a vydatně zahříval prázdnou trojnožku. Kotlík, který na ní nejspíš původně visel, rychle vyjídali oba zaklínači. Theodor se ukázal jako grand a ze sedlové brašny vylovil dva cínové talíře a stříbrné lžíce. Podle erbu na rukojetích si je vypůjčil v jídelně Akademie. Podal jeden talíř s porcí kašovitého žvance Orindě, druhý si položil na kolena a natáhl k čarodějce ruku s lžící.

Orinda zběsile zamrkala, cukla sebou, jako by ji lžíce měla spálit, a natáhla třesoucí se ruku k vlastnímu batohu. „Lžíci mám svoji,“ zamumlala nezřetelně. Vylovila dřevěnou lžíci a váhavě začala jíst.

Aisling se zamyšleně kousla do rtu. Filip ukořistil poslední zbytky jejich večeře a když jeho společnice nezaprotestovala, chvíli na ni udiveně zíral.

Po večeři se Filip ujal úkolu bavit společnost a vsadil na vyprávění příběhů. Orinda poslouchala se zájmem, Theodor s kamennou tváří. Aisling se posadila vedle Orindy a začala pečlivě leštit čepel svého meče. Čarodějka se úzkostlivě ohlížela, kdykoliv se Aisling trochu víc rozmáchla.

Nech těch pitomostí, vyzýval zaklínačku vzteklý Theodorův pohled.

Vím, co dělám, mhouřila oči, ale nedělala si přílišné naděje, že by jí čaroděj rozuměl.

Filip začal vyprávět o hradním pánu z Antaloru a o tom, jak jeho dvořané reagovali, když jim na hrad přitáhla pětice zaklínačů, aby zbavila celé rozsáhlé sklepení multipodů. Podle Filipova líčení zaklínačská tlupa vyjedla zásoby, vypila půl sklepení a nastrkala dvorním dámám do komnat chcíplé myši.

Orinda se tiše rozesmála. Theorod zvedl koutky úst a Aisling se naklonila, aby se na Filipa zářivě usmála. Převrhla přitom kotlík s vodou.

„Jejda,“ ušklíbla se omluvně. „Donesu další.“ Pružně se vymrštila ze země a svůj meč položila na klín Orindě. „Podrž mi ho,“ zaškemrala.

Orindě se rozšířily oči strachem, ale ucuknout nestihla. V rukou jí ležel zaklínačský meč.

Aisling nad ní chvilku vyčkávavě stála, pak se na ni znovu usmála a odběhla k pramínku.

Když se vracela, čekal na ni kus před tábořištěm Theodor.

„Cos tím sakra sledovala?“

Aisling postavila kotlík s vodou na zem.

„Chtěla jsem vědět, jestli se slečna štítí tebe nebo stříbra,“ odpověděla klidně.

„Co je to za pitomost?“ Theodor si výhrůžným gestem založil ruce na hrudi.

Aisling zamyšleným tónem pokračovala. „Připadá mi dost divný, že se bojí sáhnout na stříbro. Vyloženě bojí, viděls ji s tou lžící? A s mým mečem? A šperky má všechny zlatý, toho jsem si všimla. Slečna nám něco tají.“

„To je-“ štěknul Theodor, ale další slova se mu zadrhla v krku. Zkusil to znovu. „Nesmy-“ zarazil se a polknul naprázdno. „Aisling, to naprosto nic neznamená.“

Zaklínačka se zadívala směrem k tábořišti. „Myslíš? Já teda nevím, ale zrovna moc důvodů, proč by jeden neměl sahat na stříbro, mě nenapadá, což?“

Theodor dlouhou chvíli mlčel.

„Aisling, jestli naznačuješ, že Orinda je upír nebo vlkodlak nebo jaká ještě ta vaše stříbroplachá nestvůra, tak si laskavě uvědom, že držela v ruce tvůj meč. Slavnej stříbrnej zaklínačskej meč, ne? A nic jí neudělal. Vůbec nic. Takže se uklidni.“

Aisling nechala uplynout dramatickou chvilku ticha, než odpověděla.

„A ty si laskavě uvědom, že zaklínačskej meč není ze stříbra.“

Theodor se zarazil.

„A z čeho teda je?“

„Kvalitní ocel, dobře zpracovaná, příměsová. Víš, co by udělala čepel ze stříbra, kdybych se s ní pokusila někoho seknout? Moc měkká i na obyčejnej šerm. Fakt netuším, proč se pořád vykládá o stříbrný zaklínačský čepeli. Evidentně si to myslela i Orinda, nemyslíš?“ Aisling zvedla ze země kotlík s vodou a udělala krok směrem k tábořišti.

„Hele, nechci ti nic nutit, a rozhodně nemám v plánu udělat si za tvoji šéfovou zářez. Ale říkám ti, dám si trochu bacha. Ty dělej, jak myslíš.“ Otočila se k čaroději zády a vydala se k ohni, chvilkami probleskujícímu mezi stromy.

„Ty, Aisling,“ ozval se Theodor. Aisling se zastavila. „Jak teda by ses bránila vlkodlakovi nebo upírovi?“

„Těžko,“ broukla se ze tmy zaklínačka. „Ale mám takovou jednu tajnou zbraň.“ Shýbla se a z pouzdra ukrytého ve vysoké botě vytáhla házecí nožík s krátkou čepelí. „Nic moc, ale aspoň pro ten pocit. Čistý stříbro.“

„A že určitě hrozně ublíží, když je z tak měkkýho kovu?“ zajímal se ironicky Theodor.

„Neublíží,“ připustila Aisling. „Ale při dobrým míření by to skrz kůži šlo, a třeba u upíra by to na rozptýlení vcelku stačilo.“ Dvěma prsty vzala nůž za konec střenky a lehce s ním zakývala ve vzduchu. „Z toho by byl řetízek s přívěskem, náramek a na prstýnek by taky zbylo. Ale nějak se mi víc líbí takhle.“

Když se ráno čarodějové a Filip probudili, Aisling seděla u plápolajícího ohně zabalená v dece, krájela z bochníku chleba trochu křivé krajíce a štědře je mazala máslem. Z kotlíku na ohni voněly jahody a malinové listí.

„Berte to jako náhradu za čaj,“ ukázala špičkou nože na kotlík místo ranního pozdravu. Filip se pro kotlík natáhl a odlil si porci odvaru do lahve. Orinda tiše zasyčela něco o vodě a kotlíku se ani nedotkla.

„Vem si,“ vybídla Aisling Theodora. „Já už jedla, Orinda si zřejmě nedá, pohni kostrou, nebo ti Fil nic nenechá.“

Theodor zůstal nehybně sedět.

„Co jsi provedla Orindě?“ zeptal se tiše.

Aisling se přemítavě zahleděla k nebi.

„Myslíš ještě kromě toho, že jsem na ni spáchala atentát při čištění meče? Naprosté veliké nic.“

„A proto zřejmě nechce pozřít nic, čeho ses dotkla?“

Aisling se na čaroděje shovívavě usmála.

„Myslíš, že tě podezřívá, že jí chceš něco udělat?“ zeptal se Theodor zamyšleně.

Zaklínačce se úsměv trochu pokřivil.

„Nás všechny, řekla bych. My dva jsme jí cpali stříbro a Filip hodiny mlel o zabíjení nestvůr. Jestli má Orinda nějakej problém se stříbrem, vůbec se nedivím, že na ni jde stíha.“

Theorod si ukousl sousto chleba a dopřál si tím chvilku na přemýšlení.

„Co budeme dělat?“ zeptal se nakonec.

„Coby,“ nezaváhala Aisling, „dovezem ji v pořádku do Castelgrande.“

Čaroděj se na zaklínačku nejistě pousmál.

„A úplněk bude až za deset dní,“ dodala Aisling mimochodem.

Druhý den cesty uplynul v dusivé náladě. Orinda se po svém doprovodu ani neohlédla. Filip s tíživým tichem bojoval tím, že co chvíli pobídl koně k překotnému trysku pod záminkou, že jede prověřit cestu. Theodor držel svého koně vzadu, aby nemusel skrývat grimasy zmatení a nerozhodnosti, a Aisling zřejmě na ostatní zapomněla úplně. Dlouhé chvíle bedlivě sledovala cestu, občas koně zadržela, aby si prohlédla nezřetelný otisk v blátě. Nikdo z jejích společníků tomu nevěnoval pozornost. A nevšímali si ani toho, když se zaklínačka obrátila a rychlým cvalem vyrazila po cestě zpět.

Aisling vedla koně zpět k místu, kde se cesta z okraje lesa zanořovala mezi stromy. Tam sesedla, prošla až mezi krajní stromy a zadívala se na západ. Dívala se jenom chvilku.

V další vteřině se vyšvihla zpátky do sedla a hnala koně za ostatními. Tryskem minula Theodora i Orindu a srovnala krok svého koně s Filipovým hnědákem.

„File, tady je někde pramen,“ vychrlila ze sebe, trochu zadýchaná.

Mladý zaklínač přikývl. „Vidíš před náma ty skalky? Tam je voda. Potřebuješ se napít?“

„Řekněme, že jo. Dělej, pojeď,“ vybídla ho Aisling, otočila se před rameno a zamávala na čaroděje. „Pojeďte, je tady voda!“

Filip je zavedl do úžlabiny ve skalnatém kopci, kde opravdu prýštil slabý pramínek ledové vody.

„Můžem se tu naobědvat, co říkáte,“ navrhl zoufale, ale ani tím si od čarodějky nevysloužil jediný pohled.

„Fajn,“ zabručel Theodor na půl úst, odepnul od sedla láhev a snažil se ji z čúrku vody naplnit.

Aisling seskočila z koně, ani se neobtěžovala s jeho přivazováním a odběhla zpátky směrem k cestě. Filip a Theodor ji sledovali, dokud se neztratila mezi stromy, a pak se podívali na sebe navzájem.

„Nevíš, co se děje?“ zeptal se tiše Theodor a letmo se ohlédl přes rameno, jestli ho nemůže slyšet Orinda. Dělal si zbytečné starosti, čarodějka stála daleko, strnule a s rukama založenýma před tělem.

„Nemám šajn,“ odpověděl zaklínač s lehkým zamračením. „Ale nelíbí se mi to. Ais je trochu zmatkářka, ale - já nevím, nějak z toho mám blbej pocit,“ rozhodil bezradně rukama.

Theodor chvíli mlčel a díval se do země. Nakonec se váhavě zeptal: „Neměl by jeden z nás jít za ní, co myslíš?“

Filip se lehce usmál.

„A kterej z nás tu zůstane jako ochranka?“ pohodil hlavou směrem k čarodějce. „Koho snese spíš?“ zeptal se ironicky, nečekal na odpověď a vykročil směrem, kterým před chvílí zmizela zaklínačka.

Napůl čekal, že ji najde na cestě zkoumat stopy, nějak to s tou bezpečností brala moc vážně. Ale na dohled nebyla. Stál a rozhlížel se, když se z dálky slabounce ozvala kopyta.

Strnul.

Třeba jenom jede posel do Castelgrande nebo felčar objíždí vesnice, pomyslel si nesmyslně. V hlavě mu rezonoval dusot kopyt spolu s nejasným pocitem, že je něco špatně.

Z mohutného buku nad jeho hlavou se ozvalo ostré syknutí. Škubnul sebou. V koruně stromu seděla Aisling a její zelenkavý plášť a tmavá tunika ji dokonale maskovaly.

„Schovej se, dělej!“ poručila mu ostře. Filip se rychle vyškrábal do větví.

„Proč-“ chtěl se zeptat, ale zaklínačka ho vzteklým zasyčením zarazila.

„Chci vědět, kdo jsou,“ vydechla tiše a upřeně sledovala zatáčku, ve které se jezdci měli vynořit. Filip se čelem opřel o kmen a na chvilku zavřel oči.

Slyšel, že Aisling zatajila dech.

Zarazil se v poslední chvíli, když už měl ústa otevřená a na jazyku Co se děje? Místo toho otevřel oči a prohlédl si jezdce sám.

Pět. Šedé pláště, černé kalhoty, černé košile. Aisling pátrala po erbu, znaku, kokardě, čemkoliv, co by jí prozradilo něco o totožnosti jezdců, ale nenašla nic. Nevesele se pousmála.

Jeden z jezdců – na plavém koni – gestem ruky zastavil ostatní, předjel a prohlížel si stopy. Filip si všiml, že Aisling zaťala prsty do kůry stromu, až jí zbělely klouby. Stopy jejich koní, krásně zřetelné, nepřekrývající se, vedly k prameni. Zpátky už ne. Vedoucí skupinky vzhlédl od země s širokým úsměvem.

„Amatéři,“ poznamenal spokojeně a pobídl koně po stopách, které ho tak pobavily.

Filip se ohlédl. Aisling měla rozostřené oči a pootevřená ústa.

„Já káča blbá,“ slabikovala nehlasně. „Proč sem vůbec poslali nás? Proč ne někoho z mistrů, proč nás?“ lamentovala šeptem s očima upřenýma na svého spolužáka.

Filip se horečně zamyslel. Jezdci teď musí dlouhou serpentýnou vystoupat skoro do poloviny kopce, než se dostanou až k prameni. Lehce se dotkl zaklínaččiny ruky.

„Jedou oklikou,“ šeptl tiše. „Poběžíme rovnou.“

Sotva poslední šedý plášť zmizel v zákrutu cesty, seskočili oba zaklínači na zem a rozběhli se do kopce. Rozběhli se o život.

Theodor povolil svému koni řemeny sedla a nechal ho, aby se napil. Sám pozoroval Orindu. V jednu chvíli čarodějka zachytila jeho pohled a na tváři se jí objevil výraz bezmocného vzteku. Znovu sklopil oči k zemi a přemýšlel.

Ais je trochu zmatkářka, ale- já nevím, nějak z toho mám blbej pocit.

Zaklínači byli jejich stráž, tak proč jim nevěřit ohledně bezpečnosti?

Vždyť to nejsou zaklínači, jen adepti!

Ale kdo, proboha, by mohl mít spadeno na inteligentní, talentovanou Orindu Cantenay? Bylo spousta jiných, inteligentnějších, talentovanějších.

Lovec upírů.

Pitomost.

Zaklínač... za to je platí...

Aisling výslovně řekla, že na ni spadeno nemá.

Odkdy věřím něčemu, co řekla Aisling as Cill Airne?

Od tý chvíle, kdy jsem zjistil, že nosí v botě nůž. Co je to za holku, když neudělá krok beze zbraně? Čím ji vyděsili? Co jí provedli? Co se s ní stalo, že radši nosí zbraň, než šperky?

Od cesty se nejasně ozval hlas. Theodor se ohlédl.

Nespatřil dvě postavy, obě v zelených pláštích a jednu s rudou hřívou, které čekal. Roklinou se blížilo pět jezdců na koních.

Theodor ztuhnul na místě. Kde byli zaklínači? Co se děje? Kdo to je?

„Orindo,“ zavolal přes rameno. „Chyťte koně. Buďte připravená odjet,“ snažil se, aby jeho tón zněl klidně, ale nedařilo se mu to.

Orinda vyděšeně zírala na blížící se skupinu jezdců ve černém, neschopná se pohnout.

„Frolikovo ko- komando,“ zadrhla vyděšeně. Theodor se po ní prudce ohlédl. „Kdo?“

„Frolik, vévoda A-adorský,“ koktala Orinda. Čaroději blesklo hlavou, že doteď nikdy neslyšel nikoho koktat zděšením. „Nesnáší ča-čaroděje. Posílá voj- vojáky.“ Orindě se nekontrolovatelně klepala čelist a už ze sebe nebyla schopná vypravit další slovo. Jezdci se blížili.

V té chvíli je zahlédl. Zaklínači běželi ze svahu nejrychleji jak dokázali, Aisling trochu napřed. V běhu sípavě volala na svého koně. Kupodivu poslechl a dal se do pomalého klusu směrem k ní. Aisling k němu doběhla, vydrápala se do sedla a tasila meč. Na obranu Orindy Cantanay tu teď stála udýchaná, vyděšená zaklínačka s dlouhými rudými vlasy, které jí povlávaly přes oči.

Filipovi trvalo trochu déle, než dohonil svého hnědáka a mohl se k ní přidat. Vyděšení zaklínači byli dva.

Černé komando stálo proti nim a velitel vypadal, že si situaci nanejvýš vychutnává. Zaklínačce věnoval dlouhý pohrdavý pohled, než gestem poslal komando do útoku.

Jeden vyrazil proti Filipovi. Filip na něj v poslední chvíli strhl koně, takže ho přinutil vybočit a zakolísat. Jeden se rozjel k Aisling a dobře mířenou, brutální ranou zaklínačku smetl ze sedla. Další dva s velitelem v čele zamířili přímo k Orindě a zatlačili ji ke zdi.

Velitel si vychutnal chvíli klasického triumfu, než se rozhodl posunout děj zase o kousek dál. Chvíli se na čarodějku samolibě šklebil.

„Blanche de Lestate?“ zeptal se pro formu.

„Ne,“ odsekla Orinda.

Velitel překvapeně zamrkal.

„Jsem Ghislaine Orinda Cantenay. Zřejmě tu došlo k omylu. Nechte nás na pokoji.“

Velitel si to chvíli rozmýšlel, ale pak bleskurychle sesedl a vzal do ruky kotouč provazu, který měl přehozený přes hrušku sedla.

„Nevadí. Čarodějka jako čarodějka,“ pravil s pohledem upřeným na erb Akademie na Orindiných šatech.

Do dvou minut byli svázaní. K jednomu stromu přivázali Filipa a Orindu, ke druhému Theodora a Aisling, a za slabou hodinu se Frolikovo komando válelo okolo ohně, popíjelo z lahví, ve kterých byla – podle účinku, který měla – nejmíň pálenka, a opilecky se předhánělo ve vychvalování svého úlovku.

„Za ty prachy, co mě dá,“ holedbal se jeden, „můžu chodit k mamá Sabinne, kdykoliv dostanu chuť! Třeba celej rok! A ty její holky...“ Místo toho, aby se ostatní dozvěděli, jaké jsou holky od mamá Sabinne, dočkali se od žoldáka mocného škytnutí.

„Jó, Sabinne a její holky,“ podpořil ho druhý, „to je fakticky ráj na zemi! Sabinne!“ vykřikl opile a velkorysým gestem připil bordelmamá na zdraví.

Třetí evidentně přebral ze všech nejvíc. Zašilhal k zajatcům, zašklebil se a zahýkal: „K Sabinne je daleko... co tady… slečinka... nechtěla by... cooo?“

Aisling zaryla Theodorovi nehty do ruky. Orinda měla bezvýrazný obličej a skelný pohled.

V příštím okamžiku se ozvalo příšerné zavytí, provazy poutající až do té chvíle čarodějku a zaklínače praskly jako nitě a mezi žoldáky skočila velká šedá vlčice.

Brána Velkého sálu hradu v Castelgrande se otevřela. Prošla jí mistryně Orinda Cantanay a doprovod, jak ochotně ohlásil dveřník. S čím už nepočítal, bylo, že doprovod mistryně čítá ne jednoho, ale tři lidi, z toho dva v roztrhaném a zabláceném oblečení, a že se mistryně rozhodným krokem vydá rovnou ke stolu čarodějné Rady.

Rada se taktéž zdála být vývojem událostí trochu zaskočena.

„Orindo,“ vypravil ze sebe překvapeně postarší bělovlasý čaroděj, ale víc už říct nestihl. Tichá, skromná a poddajná Ghislaine Orinda Cantanay se do Rady s vervou pustila.

„Byla mi zaručena bezpečnost při cestě na Castelgrande, bylo mi zaručeno, že okolí bude střeženo. Všichni víme o nebezpečí, které znamená vévoda Adorský. Bylo mi slíbeno, že toto bude odvráceno, že hranice budou hlídány. Nestalo se tak!“ Mistryně třískla pěstí do stolu. „Místo stráže jsem dostala děti! Frolikovým komandem byl ohrožen život můj i mého doprovodu-“ velkorysým gestem obsáhla rozpačitého Theodora, zbídačelého Filipa a Aisling, která se kousala do jazyka s vědomím, že pro tentokrát její výřečnost a drzost za čarodějkou dalece zaostává - „a také život velmistryně Blanche de Lestate, na kterou mělo toho komando spadeno. Žádám vysvětlení! Takové porušení bezpečnosti nemůže být tolerováno!“

Rada se po sobě rozpačitě podívala. Nakonec se slova ujal tentýž bělovlasý čaroděj, který Orindu předtím oslovil.

„Mistryně Cantanay...ehm...víte...vy jste nebyla zasvěcena do všech bezpečnostních opatření. Jedním z nich, ehm, bylo, že absolvujete cestu, ehm, jaksi, ve stejném čase a po stejné cestě, jaká byla hlášena pro velmistryni de Lestate-“

„Chcete říct, že jste ze mě udělali návnadu? Ksakru proč?“ Poslední zbytky čarodějčina sebeovládání vyvanuly oknem.

Bělovlasý čaroděj si znovu odkašlal.

„Ehm, to proto, že jste z Acadaemie, které, ehm, stráže zajišťuje, tedy, zaklínačská škola,“ zamumlal a koutkem oka si prohlédl zaklínače, kteří čarodějku doprovázeli. „Víme, ehm, že to nebylo, ehm, čestné, vystavit vás nebezpečí, ale ze všech účastníků jste vy, ehm, měla nejlepší stráž.“

„Nejlepší? Jsou to studenti! Děti! Neobtěžovali jste se ani sehnat mi pořádnou stráž!“ zavřěštěla Orinda.

„To není naše chyba, mistryně, vyříkejte si to s Graaffem-“ Jeden odvážný čaroděj se ještě pokusil zachránit čest Rady, ale Orinda ho odmítla vzít na vědomí. Prudce se otočila, až kolem ní zavlála sukně, a ze sálu odešla.

Theodor a zaklínači využili šumu a šepotu, který v sále Orindina scéna vyvolala, a proklouzli ven.

„Tak jsem měla pravdu,“ řekla zamyšleně Aisling, opřela se o balustrádu terasy a prohlížela si město pod sebou. Měla pocit, že zaslechla, jak Theodor vedle ní zaskřípal zuby. „Ale já fakt doufala, že přeháním a pletu se,“ dodala zasmušile.

Čaroděj pomalu vydechl.

„Díky,“ broukl, trochu proti vlastní vůli. „Ale stejně pořád přemýšlím, proč poslali vás. Myslíš, že považovali Orindu za tak nedůležitou, že je to jedno?“

„Rayner a jeho poskoci? Vůbec bych se nedivila,“ usoudila otráveně zaklínačka.

Prostranstvím pod terasou projelo několik kočárů, jeden jízdní kurýr a chlapec na oslu. Pradleně na břehu řeky proud odnesl bílou spodničku a zvony z věže ohlásily šestou večerní.

„Ais?“

„M-hm?“

Čaroděj zaváhal. „Vracíš se teď do školy?“

„Jo, už bych měla vyrazit, tady mě zřejmě neubytujou,“ zaklínačka letmo ukázala za sebe na castelgrandeský hrad. Pak se ohlédla po čarodeji. „Proč?“

Její nazelenalý pohled se na dlouhou chvíli ponořil do šedých očí čaroděje a ani jednomu se nechtělo ono zvláštní spojení přerušovat...

„Jenom tak. Jo. Tak šťastnou cestu.“