Bolest a zoufalství

[Shakespeare William] Už s chmurným mírem vchází chmurný den a samo slunce těžkou hlavu skrývá. Jen zprostit toho, kdo je nevinnen a trestat provinilé ještě zbývá. Však věčně bude srdce jímat znova žal Juliin a bolest Romeova.

Bolest a zoufalství

 

Dívám se skrze lidské tváře,

jak slepá spěchám, nevím kam.

Vytratil se už lesk i záře,

prý podobám se černým tmám.

 

Ztrácí, ve mne se všechno ztrácí a zaniká,

jsem propast-svou malostí veliká.

Jsem tma-a všechno polykám,

jsem voda, kterou se zalykám.

 

Schoulená pod stolem píši dopis,

ze slov se vlhké kaňky tvoří,

zmizel už text a s ním i podpis,

když podlaha se náhle boří.

 

A tak propadám se stále níže,

a křik už pozbyl naděje,

pak otloukám se o garnýže

a vlastně se nic neděje.

 

Já se jen ztrácím, ztrácím a zanikám,

jsem propast, svou malostí veliká.

Jsem tma-a všechno polykám,

jsem voda-kterou se zalykám.

 

Teď na dně sebe samé ležím,

jak pohřbená láska zaživa,

svou nicotu si tělem střežím,

byla krásná, byla marnivá.

 

Až uhnijou i poslední ty,

zbytky mé lidské soudnosti,

zbydou jen pověry a mýty,

že život mi býval radostí.

---