Cizí muž ve vlastní posteli

Nemohl spát. Poslední cigaretu měl před polednem, večer přišel domů. Usnul u televize a vzbudil se hodinu po půlnoci. Žena ležela v posteli, děti spaly také. On seděl u počítače a zíral na prázdnou složku své příchozí pošty.

“Kdo je Milo?” pomyslel si. Poprvé se toho jména všiml ještě v Bruselu. Byl to snad nepřijatý hovor na telefonu jeho ženy. Nebo jméno v seznamu jejích kontaktů. Nezeptal se jí. Poprvé v jejich osmiletém vztahu začal žárlit. Psala si s Milem textové zprávy. Většinu jich i smazala a obsah těch, které jí tehdy našel v mobilním telefonu, si už nepamatoval. Měl teď sžíravý pocit umocněný nedostatkem nikotinu. Možná také neplodným šuměním počítače, nebo zoufalým čekáním na odpověď na e-maily, které poslal. Byly to e-maily s ukrytými vzkazy mezi řádky.

“Neměl bych,” to věděl, ale jako u tisíce jiných věcí, které by neměl, i tentokrát natáhl ruku k jejímu mobilu, který se před ním na stole nabíjel. Otevřel ho potichu a podíval se na přijaté hovory. Byl tam hovor od Mila. Koncem prosince, před Vánocemi jí Milo volal. Bylo mu smutno. Šmíroval a věděl, že by neměl. Nechtěl, aby ona slídila v jeho poště nebo telefonu. Našla by tam věci, ze kterých by jí bylo smutno.

Otevřel textové zprávy. A byly tam. Zprávy od Mila a Milovi. To ráno, když s ní jel tramvají, měl položenou ruku na její kabelce. Seděl na sedačce před ní, otočený do uličky, pravou ruku v mezeře mezi opěradlem a okem. Ucítil, jak jí mobil zavibroval. Řekl si, “To  bude určitě jízdenka.” Přesto ho napadlo, že to bude Milo. Teď věděl, že to byl Milo. Když se s ním rozloučila, přehodila si černou kapuci přes hlavu a kráčela dál ke své fakultě, zapálil si cigaretu. Díval se za ní a čekal, až se podívá do kabelky, ještě na ulici, zda-li je tak nedočkavá na zprávu od Mila.

Teď listoval jejími zprávami. Spala tiše, neslyšel jí oddychovat. Nemyslel teď na svoje příběhy a básně, jak tomu říkal. Setkání s pohlednými babami nad pivem, tajná přání, masturbace v koupelně. Ani na návštěvu u prostitutky, se kterou chtěl za patnáct stovek vyzkoušet, jak to s ním vlastně je. Věděl, že ten okamžik přijde i pro ní, pro něj přišel už před rokem. Byla to monotónnost vztahu, která jeho přiměla k nevěře? Slabá vůle, nejistota, co s nimi bude, nebo únava z každodenního setkávání se s těmi samými lidmi, jeho rodinnou? Nevyčítal jí nic, ani na své chyby nemyslel. Uchvátila ho představa, že ona teď podvádí jeho. A on o tom věděl.

Z kontextu zpráv poznal, že některé vymazala. Přesto jich pár z toho dne zůstalo. “Kdy přijedeš?” ptal se Milo. “Osmého března,” odpověděla. “To je fajn.”

Díval se do svého kalendáře, co má osmého. Osmého bylo pondělí. “Jak by mohla jet za Milem osmého? Nechá mu děti a řekne, že jede k mámě?”

Matka mu říkala, že až žena dodělá školu, tak ho pustí k vodě. Matka říkala věci, kterým dávno nevěřil. Odcizili se. Oženil se a jí se to nelíbilo. “Byl jsi šťastnější, když jsi byl sám,” to mu řekla. Mýlila se, to cítil, přestože nevěděl, co je to být šťastný, ani před tím, ani po svatbě. Když se mu narodil syn, plakal. Nebyly to slzy štěstí. Cítil, jak se okolo něj svírá kazajka povinností, ze které nemůže vyklouznout s čistým štítem. Bylo to doživotní.

Ráno se jí nemohl podívat do očí. Ani to nečekala. Zavezl syna do školy. Když se vrátil, podal jí klíče od auta, aby ona mohla odvést dceru do školky. Rozloučili se letmým polibkem, nevěděl, co si má myslet. Zeptal se, “Ani nevím, kdy pojedeme navštívit tvojí mámu.” Neodpověděla. Jako by nad tím teprve přemýšlela.

Nepodíval se za ní, když odcházela k autu. Přemýšlel, proč neřekla, že pojedou osmého. Nechá se překvapit, jak to toho osmého navlékne. On bude hrát nevědomost. Jako jeho vlastní otec, když přehlížel avantýry matky. Mohl se stokrát ujišťovat, že na dálku s Milem může jeho žena těžko něco mít. Myslel na to, co by mu asi vadilo víc, že by se s Milem vyspala, nebo že by Mila milovala.

Jedno však věděl jistě: Není to jeho věc. Šel si koupit cigarety.

Měla teď jeden projekt. Možná poslední s ním. Věděl, že to dělá naschvál, ale nezlobilo ho to. Každý den, když si před ní zapálil první cigaretu, mu řekla, “Zabije tě to.” Byl to rituál. Pro něj to byla připomínka, že není dokonalý. Že nestačí vědět, že se něco nemá. Cestou městem poslouchal na iPodu přednášku o Frankfurtské škole filozofie. Čtyři doktoři žvanili o falešném vědomí dělnické třídy umocněném masovou kulturou. Příklady šťastného života a příběhů s dobrým koncem mají diváka uspokojit, aby neviděl svoje neštěstí. To na něj bylo moc složité.

“Který z nich sledoval svoji ženu, jak myslí na jiného?” pomyslel si. Když teď půjde za ní a bude jí něco vyčítat, nebo nedej bože jí vyklopí své příběhy, překročí Rubikon. Ty věci se stanou skutečností. Možná jde právě o to, nechat možnosti otevřené, nevytvrdit realitu do krusty, neudělat z ní skluzavku, která jede jen jedním směrem, dolů. “Svobodní jsme jen v okamžiku výběru,” vzpomněl si na starý truismus. Život v ne-výběru má své kouzlo.

“Je to falešné vědomí?” nevěděl. “Co to znamená, že tě někdo miluje? Můžeš to cítit, dotknout se toho nějak esotericky? Těžko.” Dávno svoji lásku vypálil z mysli pryč, jako nechtěný výrůstek, bradavici. Neuměl už milovat. Láska byla nebezpečná, agresivní, mamonářská. Dovolil si už jenom náklonnost. Náklonnost k vlastní ženě.

“Jsi milý,” řekla mu, když oprášil trochu umění dvořit se a koupil jí kytku. “Jsi milý,” napsala před tím Milovi. Nevěděl v jaké souvislosti, byla to textová zpráva bez kontextu odeslaná těsně po prosincovém telefonátu s Milem. Když s ní naposledy spal, myslel na to “Jsi milý,” na to určené Milovi, ne na to pro něj. Nebyl příliš jemný, řekl si, “Milo, to je asi to, co bys chtěl, ale mám ji já, ještě alespoň chvíli.” Když se udělal, zastyděl se. Už ho nechválila, že sex s ním, je ten nejlepší. Nebyl ješitný, ty pochvaly mu nechyběly, chybělo mu to, že už neříkala věci, které měly pošimrat jeho ješitnost. Ten projektu už skončil.

Rozhodl se, že zapomene. Že o svou ženu nebude bojovat. Nemělo to smysl. Ona musí chtít, možná ona se musí potkat s někým, jako on se potkal, a možná i ona se dostane na další úroveň (tak tomu říkal), jako on, když se odmítl rozvést. Vždyť jsou všechny stejné, všechno by se musel učit nanovo. Třeba i ona pozná, že všichni chlapi jsou stejní, jako to zjistila jeho matka, která otce neopustila se žádným svým milencem. Možná mu stačí, že mu vypere spodky. Občas ho pohladí, udělá kávu, když si o ní řekne. Je to cena útěchy za slepotu a nevědomost.

“Nebude to trochu prázdné?” pomyslel si. Ono už to stejně je.