Co bude až tu nebudem

        Jak to tak vypadá, jsme nejdominantnějším druhem naší planety.

        Už několik tisíciletí se opájíme dojmem, že všechno se točí kolem nás. Nebo se alespoň chováme, jako by to tak být mělo. Krásně jsme si postupně transformovali význam slova "harmonie" z "v souladu" do "pohodlné a přizpůsobené člověku".

        Pokud bychom přirovnali planetu k jednomu velkému organismu, kupodivu zjistíme, že jsme se evolucí vypracovali do podoby velice nebezpečných cizopasníků, kteří se rozhodli, že vysají hostitele bez ohledu na to, jestli pak budou mít dál z čeho žít nebo ne. Ochránci přírody jsou šílenci, protože když se podívám z okna, jsou tam přece stále stromy, takže proč něco ochraňovat? Když vinou lidí vymře živočišný druh, no a co, však ona si s tím příroda nějak poradí...od toho ji přece máme, ne? Příroda je tu už několik stovek let od toho, aby kompenzovala naše pokusy udělat z ní, jako z divokého stromu, estetickou a - pro lidský druh - příjemnou bonsai. Je to, jako když se příslovečné blechy hádají, čí je pes na kterém žijí. Ze Země se stalo cosi, co není dostatečně ergonometricky navržené pro člověka a tak, přirozeně, hledáme způsob, jak to napravit. Ve vlastních očích jsme se stali natolik důležitými, že už se nepřizpůsobujeme okolí, nýbrž okolí přizpůsobujeme sobě. Za každou cenu.

        Sem tam, někdo z nás, ucítí podivné kousání svědomí. Pocit viny si ale umíme také podřídit. Vytvořili jsme si skvěle fungující systém "odpustek", který nám umožní usmát se, odfouknout a spokojeně večer zase usnout. Například necháme všechny ty zlé a bezohledné lidi zlikvidovat nějakou šťavnatou filmovou pohromou. Popravdě řečeno, jsme v tom stále lepší a lepší a můžeme si to dovolit nejen v širokoúhlé projekci, ale také ve 3D. Jasně, vždycky někdo přežije, aby mohl vrhat procítěné pohledy na zbytky měst a pronášet: "Bože, co jsme udělali špatně" případně "máme možnost začít znovu, teď už to ale uděláme správně". Paradox všech uvědomění filmových koukejte-jak-jsem-obyčejný-a-přežil-jsem hrdinů mi připomíná jednoho, který už je starší a, popravdě, pochází z úplně jiného druhu snímků.

        Je to skutečně dávno, co jsem poprvé zhlédl film Rambo III, ale i dnes si moc rád pouštím jednu scénu. Je to výslech plukovníka Trautmana ruským důstojníkem. Bitva argumentů vyexceluje ve chvíli, kdy Trautman naléhavě oponuje rusovi: "Pokud byste studoval dějiny, věděl byste, že tihle lidé se nevzdávají (Afgánci), ti raději zemřou, než by byli otroky okupujících vojsk, takové lidi nemůžete porazit, my to víme (američané), my to zkusili ve Vietnamu!" Není to jediné tvrzení na plátně tohoto druhu, ale je to jedno z nejmarkantnějších. Exprezident USA se možná měl víc koukat na filmy vlastní produkce, protože pak by si plukovník Trautman, pomyslně, nemusel nyní ťukat na čelo a kroutit hlavou. Stejné podivnosti provádějí i oni přeživší v blízké nebo dálné budoucnosti, když drží k hrstce přeživších proslov o tom, že lidé minulosti věděli o problémech a, jak to jen mohli udělat, nic neudělali. Kdybychom se chovali podle prozření alespoň jediného hrdiny katastrofických filmů, možná bychom si uvědomili, že jsme jen jeden z mnoha druhů zvířat na planetě Zemi, který se, kdo ví jestli ne nešťastnou náhodou naučil, jak využívat kolo a zkrotit oheň. Možná v nás druhová hrdost povraždila veškerou pokoru. Stáváme se stále větší a smrtelnější hrozbou pro ekosystém, kterého jsme před tím, než nás napadlo, že je tu on pro nás, nikoli my pro něj, byli součástí.

        Nakonec zůstává otázka. Co když, až se konečně objeví zkázonosná, apokalyptická pohroma, nepřežije nikdo z lidského pokolení? Je až překvapující, že z pohledu někoho, odproštěného od patetického a křečovitého lpění na lidské důležitosti, je odpověď směšně jednoduchá.

        Na planetě Zemi se zase bude, na nějaký ten čas, žít hezky.