Amerika versus zbytek světa

Tak to stojí za to... (čteno na www.part.cz)

Před více než deseti dny jsme vám nabídli rozhovor s americkým profesorem a kritikem zahraniční politiky Spojených států Noamem Chomskym o pozadí současné krize. Nyní, s ohledem na vážnost tématu i Chomského argumentů, publikujeme jiný - byť vznikl již 30. září, tedy ještě před začátkem "spravedlivého bombardování" talibánských vojenských objektů a také afghánských vesnic, domů s civilisty a budovy OSN. Noam Chomsky tentokrát odpovídal na otázky Michaela Alberta z časopisu Z Magazine.

Dochází k nesmírnému pohybu vojsk a extrémně se využívá vojenská rétorika, dokonce i komentáře o odstranění vlád atd. Jenže mnoha lidem se zdá, že se objevuje zároveň i značná zdrženlivost Co se stalo?
Od prvních dní po útoku (myšleny teroristické akce 11. září - pozn. red.) se Bushově administrativě dostává varování ze strany vůdců NATO, specialistů na tuto oblast a pravděpodobně i od jejích vlastních zpravodajských služeb (o řadě lidí jako jste vy nebo já ani nemluvě), že zareaguje-li masivním přepadem, při němž zemře spousta nevinných lidí, vyslyší tak Ládinovy nejvroucnější modlitby. Jak řekl francouzský ministr zahraničí, upadla by do "ďábelské pasti".

Stalo by se tak (a to snad v ještě větší míře), kdyby náhodou bin Ládina zabila, aniž by předložila věrohodné důkazy o jeho účasti na zločinech z 11. září. Pak by byl totiž chápán jako mučedník i mezi obrovskou většinou muslimů, která tyto zločiny odsuzuje - stejně jako bin Ládin sám, který popírá, že by byl do těchto zločinů zapleten nebo že by o nich jen věděl a odsuzuje "zabíjení nevinných žen, dětí a dalších lidí" jako akt, který "islám přísně zakazujedokonce i během bitvy" (BBC, 29. září). Jeho hlas by dál zněl na desítkách tisíc kazet, které už obíhají celým islámským světem, a z mnoha rozhovorů, včetně těch z několika málo posledních dní.

Útok, který by zabíjel nevinné Afghánce (nikoliv Tálibán, ale jeho terorizované oběti), by byl fakticky výzvou pro nové rekruty, aby se přidali k ohavné věci bin Ládinovy sítě a pro další absolventy teroristických sítí, které před 20 lety zřídila CIA a její spojenci, aby bojovaly ve svaté válce proti Rusům, a které mezitím sledovaly svoji vlastní agendu - od doby, kdy v roce 1981 zavraždily egyptského prezidenta Sadata, jednoho z nejnadšenějších stvořitelů "Afghánců": většinou rekrutů z řad extremistických radikálních islamistických živlů z celého světa naverbovaných, aby bojovaly v Afghánistánu.

Po kratší době se toto poselství zjevně dostalo až k Bushově administrativě, která se - ze svého hlediska zcela rozumně - rozhodla sledovat odlišný kurs.

Avšak "zdrženlivost" mi připadá jako sporné slovo. 16. září přinesly New York Times (NYT) zprávu, že "Washington (od Pákistánu) rovněž požadoval přerušení dodávek palivaa eliminaci kamiónových konvojů, které afghánskému civilnímu obyvatelstvu dodávají většinu potravin a dalších zásob". Kupodivu tato zpráva na západě nevyvolala žádnou zjistitelnou reakci - a to je úděsná připomínka povahy západní civilizace, o které vůdcové a elitní komentátoři tvrdí, že ji obhajují, a ještě jedna lekce, kterou ti, kdož po staletí byli na špatné straně pušek a bičů, nepřehlédnou. V následujících dnech se tyto požadavky realizovaly.

27. září ten samý dopisovatel NYT přinesl zprávu, že pákistánské úřady "dnes řekly, že nepoleví ve svém rozhodnutí uzavřít 1400 mil dlouhou hranici své země s Afghánistánem - opatření požadované Bushovou administrativou - protože, jak úřady řekly, chtějí si být jisté, že se v obrovském přílivu uprchlíků nebude skrývat žádný z mužů pana bin Ládina" (John Burns, Islamábád). Podle čelního světového listu tedy Washington požadoval, aby Pákistán zmasakroval nesmírné množství Afghánců - milióny z nichž už stojí na pokraji hladomoru - tím, že je odřízne od omezené stravy, která je držela při životě.

Téměř všechny humanitární mise odešly nebo byly vyhnány pod hrozbou bombardování. Nesmírné množství zubožených lidí prchá v hrůze k hranicím poté, co Washington vyhrožoval, že vybombarduje poslední zbytky existence, které ještě v Afghánistánu zbývají a že Severní alianci změní v těžce vyzbrojenou vojenskou sílu, kterou možná pustí ze řetězu, aby obnovila zvěrstva, která zemi rozervala na kusy a která velkou část obyvatelstva vedla k tomu, že vítalo, když Tálibán zahnal vrahounské válčící frakce, které teď  Washington a Moskva chtějí využít pro své vlastní cíle.

Když dosáhnou uzavřených hranic, uprchlíci se dostávají do pasti, kde mají tiše zemřít. Jen hrstka může uniknout přes vzdálené přechody v horách. Kolik jich to už vzdalo, se nedá odhadnout, a zdá se, že to ani nikoho nezajímá. Mimo humanitární agentury jsem neviděl žádný pokus, byť i jen o odhad. Během několika týdnů přijde krutá zima.

V uprchlických táborech na druhé straně hranic jsou nějací reportéři a humanitární pracovníci. To, co popisují, je dost děsivé, ale oni vědí a víme to i my, že vidí jen šťastlivce, tu hrstku, které se povedlo uprchnout - a která vyjadřuje naději, že "i krutí Američané musí mít trochu soucitu s naší zničenou zemí" a polevit v této tiché barbarské genocidě (Boston Globe, 27. září, str. 1). Snad nejtrefněji to popsala odvážná indická spisovatelka a aktivistka Arundhati Royová, když ohledně operace Nekonečná spravedlnost, kterou vyhlásila Bushova administrativa, napsala: "Jste svědky nekonečné spravedlnosti nového století. K smrti vyhládlí civilisté čekají, až budou zabiti" (Guardian, 29. září).

OSN uvádí, že hrozba hladomoru je v Afghánistánu enormní. Mezinárodní kritika v tomto směru narůstá a teď USA a Británie hovoří o poskytnutí potravinové pomoci k zažehnání hladu. Kapitulují před disentem doopravdy, nebo jen na oko? Jaký je jejich motiv? Jaký bude rozměr a dopad jejich snah?
OSN odhaduje, že asi 7-8 miliónům lidí bezprostředně hrozí hladomor. NYT přináší 25. září zprávu, že téměř šest miliónů Afghánců je závislých na potravinové pomoci od OSN a spolu s nimi rovněž 3,5 miliónu lidí venku v uprchlických táborech, z nichž se mnohým povedlo uprchnout těsně před uzavřením hranic. Ono vydání uvádí, že nějaké potraviny se posílají i do táborů na druhé straně hranice.

Funguje-li lidem z Washingtonu a redakčních kanceláří alespoň jedna jediná buňka šedé kůry mozkové, uvědomují si, že se musí prezentovat jako humanitáři usilující o odvrácení strašlivé tragédie, která následovala okamžitě po hrozbě náletů a vojenského útoku a po uzavření hranic, které požadovali. "Odborníci na Spojené státy rovněž naléhají, aby si svůj image vylepšily zvyšováním pomoci afghánským uprchlíkům, ale i pomocí při přestavbě ekonomiky" (Christian Science Monitor, 28. září).

I bez instrukcí specialistů na public relations musí být úředníkům z administrativy jasné, že by měli uprchlíkům, kteří se dostali přes hranici, poslat nějaké potraviny a minimálně mluvit o shazování potravin hladovějícím lidem uvnitř: aby tak "zachránili životy", ale aby také "napomohli snaze o nalezení teroristických skupin uvnitř Afghánistánu" (Boston Globe, 27. září, cituje úředníka z Pentagonu, který to popisuje jako snahu "získat si srdce a mozky lidí"). Redaktoři New York Times si následující den - 12 dnů potom, co časopis přinesl zprávu, že se už ona vrahounská operace rozjíždí - vybrali stejné téma.

Co se týče rozměrů pomoci, můžeme jen doufat, že budou obrovské, jinak během pár týdnů dojde k nesmírné lidské tragédii. Nesmíme ale ani zapomínat, že se nedělalo nic, co by zastavilo masivní pokles potravinových zásilek hned od začátku. My se tak nemůžeme ani dohadovat, kolik lidí už zemřelo nebo brzy zemře. Je-li vláda soudná, uskuteční alespoň podívanou s "masivním shazováním zásilek", kterou úředníci zmiňují.

Mezinárodní právní instituce by pravděpodobně ratifikovaly snahy o zatčení a souzení bin Ládina a dalších - za předpokladu, že by se jim dala prokázat vina - a to i s užitím síly. Proč se USA tomuto východisku vyhýbají? Jde jen o to, aby se nelegitimizoval přístup, který by se dal použít i proti našim aktům terorismu, nebo jsou ve hře i jiné faktory?
Většina světa žádá USA, aby předložily nějaké důkazy o spojení mezi bin Ládinem a oním zločinem, a kdyby se dal takový důkaz předložit, nebylo by obtížné shromáždit obrovskou podporu pro mezinárodní úsilí - pod záhlavím OSN - o jeho dopadení a odsouzení i s komplici.

To však není nikterak jednoduché. I kdyby byl bin Ládin spolu se svojí sítí do zločinů z 11. září zapleten, může být poměrně těžké přijít s věrohodnými důkazy. Jak CIA určitě velmi dobře ví, poněvadž tyto organizace 20 let živila a velice bedlivě monitorovala, jsou to rozptýlené, decentralizované, nehierarchické struktury, mezi nimiž pravděpodobně není téměř žádná komunikace nebo přímé vedení. A podle toho, co víme, většina pachatelů se mohla při své otřesné misi sama zabít.

V pozadí jsou i další problémy. Abych opět citoval Royovou: "Odpověď Tálibánu na požadavek USA, aby vydal bin Ládina, byla netypicky logická: předložte důkazy a pak vám jej předáme. Odpověď prezidenta Bushe zní, že se jedná o požadavek, o němž nelze vyjednávat." Rovněž přidává jeden z důvodů, proč je tento rámec pro Washington nepřijatelný: "Když už probíhají rozhovory o vydání CEOs, může Indie přijít s vedlejším požadavkem na vydání Warrena Andersona z USA? Byl to ředitel Union Carbide zodpovědný za únik plynu v Bhópálu, který v roce 1984 zabil 16 000 lidí. Potřebné důkazy jsme shromáždili. Všechno je to uloženo v archivech. Mohli bychom jej, prosím, dostat?"

Takováto srovnání vyvolávají vzrušené záchvaty vzteku na extremistických okrajích západního myšlení, z nichž se některým říká "levice". Ale pro obyvatele západu, kteří si zachovávají příčetnost a morální celistvost a pro velkou spoustu obvyklých obětí jsou naprosto smysluplná. Vládní vůdcové to pravděpodobně chápou.

A ten jediný příklad, který Royová zmiňuje, je samozřejmě jen začátek a jeden z mírnějších příkladů - a to nejen kvůli měřítku onoho zvěrstva, ale i proto, že se nejednalo o výslovně státní zločin. Předpokládejme, že by Írán požadoval vydání vrcholových úředníků Carterovy a Reaganovy administrativy a přitom by odmítal předložit dostatečné důkazy o zločinech, které páchali - a ty určitě existují.

Nebo předpokládejme, že by Nikaragua požadovala vydání velvyslance USA v OSN - nově dosazeného, aby vedl "válku proti terorismu" - člověka, do jehož minulosti patří i služba v úřadě "prokonzula" (jak se mu často říkalo) ve fakticky lenním panství Honduras, kde si určitě byl vědom zvěrstev státních teroristů, které podporoval, a kde rovněž dohlížel na teroristickou válku, za kterou USA odsoudil Světový tribunál i Rada bezpečnosti (v rezoluci, kterou USA vetovaly).

A je ještě spousta jiných příkladů. Copak by se USA jen snilo, že odpoví na takové požadavky předkládané bez důkazů, nebo dokonce i po předložení dostatečných důkazů?

Bude lepší, když tyto dveře zůstanou zavřené, stejně jako bude lepší, když se bude dál mlčet o tom, že do role čelní postavy ve velení těchto operací, která má vést "válku proti terorismu", byl dosazen člověk, kterého nejvyšší stávající mezinárodní orgány odsoudily jako teroristu. Tady by slova došla i Jonathanovi Swiftovi.

To může být důvod, proč experti administrativy na publicitu dali přednost šikovně neurčitému termínu "válka" před jednoznačnějším termínem "zločin" - "zločin proti lidskosti", jak to trefně vylíčili Robert Fisk, Mary Robinsonová a další. Pro řešení zločinů, jakkoliv ohavných, tu jsou etablované procedury. Vyžadují důkazy a věrnost principu, že po předložení důkazů mají být hnáni k odpovědnosti "ti, kdo jsou těmito skutky vinni", a ne jiní (papež Jan Pavel II, NYT, 24. září). Například ne neznámý počet k smrti vyhládlých ubožáků, kteří žijí v hrůze u uzavřených hranic, i když i v tomto případě hovoříme o zločinech proti lidskosti.

---