zastávka

Jediná lampa hrdě brání to místo před pádem do neviditelna, jediný maják široko daleko, posel dne.

Muž stojí sám u jízdního řádu, chvěje se zimou a labužnicky pokuřuje poslední cigaretu dlouhého večera.

Občas udělá pár kroků tam a zpět. Krčí se na žlutém plácku v lehkém kabátě.

Toužebně naslouchá, bojuje s  únavou, bolavou  hlavou a mžourá očima po vysvobození.

V tom k zastávce vtrhne vytoužený zvuk, hučivé dunění tramvaje, cval kurýra z domova.

Už se přehoupla přes ohyb kopce, drnčící světýlko, které se zvětšuje.

Muž odhodil za záda řeřavý filtřík a už se vidí na schodech, na sedadle, v posteli.

Je blíž a blíž.

Tramvaj však uhání nocí jako splašená. 

Rudý bok bestie se mihl kolem.

Muž bezmocně sledoval jak zase mizí v dáli, pak se schoulil v podlampí a doufal, že už snad brzy vyjde slunce.

V  tom lampa zhasla.

A z pod roušky temnoty začalo skulinami oblohy prosvítat  bílé světlo.