Oddanost

Cesan vstoupil do trůnního sálu. Obdivoval nádheru rozlehlého sálu. Viděl mramorové sloupořadí lemované sochami dávných králů a královen. Zlaté listy se vinuly podél vroubkování sloupů, stříbrné nitky v dlaždicích tvořily mozaiku s emblémem královského rodu. Pokračoval sálem až dorazil k diamanty vykládanému trůnu, na němž seděla jeho královna.

Sklopil zrak, neboť neměl tu odvahu zpříma pohlédnout své paní do očí. Pouze letmo zahlédl její nádheru. Dlouhé havraní vlasy splývající jí přes záda a krásné oblé boky, husté černé řasy a blankytně modré oči. Pevná ňadra zpola odkrytá temně šarlatovými šaty.

Poklekl před svou královnou a řekl: „Výsosti, jsem tu, abych Vám přísahal svou bezmeznou oddanost.“

Královna pokynula rukou na sloužícího stojícího opodál. Ten přikročil k Cesanovi a na rukou nesl krvavě rudý polštářek, na němž spočívala dýka s rukojetí ze slonoviny. Královna chladně prohlásila: „Jsi-li mi tak oddaný, jak říkáš, seber tuto dýku a bodni se jí do srdce!“

Cesan bez sebemenšího záchvěvu strachu uchopil dýku do své pravé ruky a bodl se do srdce. Bez hlesnutí se sesunul na dlažbu, kde se krev začala vlévat do stříbrných nitek, aby se tak krví zaplnil celý královský erb. Postačil další pohyb královniny ruky a zpoza sloupů vyběhlo několik dalších sloužících. Jedni uchopili mrtvého Cesana za ruce a nohy a vynesli ho ze sálu, zatímco ti druzí začali utírat krvavou spoušť, která vznikla na zemi. Poslední sluha sebral dýku volně ležící v krvi, otřel ji a opět uložil na polštářek, kde vypadala jako šelma lačnící po další oběti.

Když bylo všechno uklizeno a nad sálem se vznášela jen tíživá atmosféra, předstoupil před královnu herold a sytým barytonem prohlásil: „Další...“

***

Geberich se otočil na muže stojícího vedle něj. Na očích mu viděl strach. Viděl hrůzu z audience u královny, která si zavolala všechny muže z celého království. Fronta pomalu postupovala kupředu, jak další muž vešel do trůnního sálu.

Najednou se muž vedle otočil na Gebericha a zeptal se: „Kolikátý mrtvý to byl? Desátý? Dvanáctý?“ Hlas se mu třásl jako osika ve větru.

„Nevím,“ odpovídá mu Geberich, „jakmile vynesli třetího, přestal jsem to počítat. Co se tam děje?“

Ve frontě byl slyšet šum tlumeného hovoru. Každý, kdo tam stál, si povídal více méně o tom samém. Všichni se báli. Strach byl v místnosti přímo hmatatelný a vznášel se nad lidmi jako příslib brzké smrti. Mrak, který by se dal přímo krájet.

Na strážích u vstupu do trůnního sálu bylo vidět napětí. Obávali se nejhoršího. Obávali se vzpoury. Už pár lidí se snažilo vlámat se do trůnního sálu, aby zabránili dalšímu krveprolití. Jejich zoufalá touha po smrti královny jim byla vidět na očích. Všichni skončili mrtví.

Bylo jich jen pár. Pět, šest vzbouřenců se kterými si stráže poradí. Ale čím dál tím více se obávali. Napětí rostlo s každým tělem vyneseným ze sálu. Ještě pár mrtvých lidí a vzbouří se všichni. Davové šílenství těch pět stráží nezastaví. I když Ti lidé jsou neozbrojení – jejich početní převaha je tak markantní, že těch pár chvějících se stráží nemá šanci.

Z trůnního sálu se ozval herold a další muž vstoupil dovnitř. Řada se opět posunula. Další na řadu přijde Geberich. Jeho napětí bylo patrné v jemných záškubech. Klepala se mu kolena a čekal, co ho bude čekat, jakmile vstoupí.

Těch pár minut, než byl Geberich zavolán, se táhlo jako celá věčnost. Celý jeho dosavadní život mu připadal jako směšná chvilka proti těm pár minutám, co zde stál těsně před dveřmi.

Ze sálu se ozvalo: „Další...“

Geberichovi smysly vypověděly službu, ale přesto automaticky vykročil a kladl jednu nohu před druhou.

Vcházel vstříc své smrti, alespoň si to myslel.

***

Geberich vstoupil. Otočil se, když zaslechl dutou ránu, jak se za ním zavřely mohutné dubové dveře. Stráž, která stála u dveří mu pokynula, aby pokračoval. Vykročil.

Pokračoval podél sloupořadí až ke své královně. Poklekl, ačkoliv ji stále pozoroval. Vnímal její chladný pohled, jež ho probodával. Oplácel ho stejnou měrou, přesto pokorně promluvil: „Výsosti, zde před Vámi klečí Váš oddaný služebník Geberich. Řekněte, čeho si ode mne žádáte a já to splním.“

Na královně bylo krátce patrno překvapení. Během vteřiny však bylo pryč a vystřídal ho opět chladný pohled. Jemné a ladné pokynutí na sloužícího, který již automaticky přistoupil ke Geberichovi a na rukou nesl polštářek s dýkou.

„Žádám, abys sebral tuto dýku a bodl se jí do srdce,“ prohlásila královna.

Geberich sebral dýku. Narovnal se a připravil si dýku k bodnutí. Najednou z kleku vyskočil a rozběhl se k trůnu. Královny se zmocnil strach.

Zpoza trůnu vyběhla stráž. Jeden strážce podrazil Geberichovi nohu a druhý mu sebral z ruky dýku. Vzal ho za vlasy, zvrátil mu hlavu dozadu a přiložil dýku ke krku. Pohlédl na královnu a čekal na rozkaz.

Královna vstala a řekla: „Pusťte ho.“

Stráže povolili sevření. Jeden z nich přenesl dýku zpět na polštářek a posléze zaujali opět své místo za trůnem. Geberich vyděšeně ležel na zemi a čekal, co se bude dít. Královna pokynula Geberichovi, aby ji následoval, a bez ohlédnutí vykročila k místnosti, která byla skryta za trůnním sálem. Pohnula loučí a skrytý mechanismus otevřel ukryté dveře.

Geberich zmateně vstal a následoval svoji královnu, kterou se před chvíli pokusil zabít. Za ním se zařadila osobní stráž, ale pohyb královniny ruky je zastavil. Geberich pokračoval za královnou a sotva vnímal lehké cvaknutí, jak se za nimi zavřely dveře.

Místnost byla oproti sálu zařízená v prostém stylu. Na kamenných zdech byly fresky dávných králů a bojů s ostatními královstvími. Uprostřed byl prostý stůl, na němž stála karafa s šarlatově rudým vínem. Dvě zlacené číše do místnosti nezapadaly stejně jako dvě nádherná polstrovaná křesla, která stála u stolu.

Královna se posadila a rukou pokynula i Geberichovi. I ten se posadil a poprvé od svého útoku pohlédl zpříma na svou královnu. Nemohl uvěřit svým očím. Viděl směsici úlevy, radosti a únavy. Čekal, až královna promluví, a pozoroval, jak si nalévá číši vína. Na její tázavý pohled přikývl a šarlatová tekutina začala proudit i do jeho číše.

Oba současně uchopili číši a po naznačeném přípitku se napili. Lahodná tekutina tekla krkem a příjemný pocit se rozléval do nejzazších částí těla.

„Pokusil jsi se mne zabít,“ konstatovala královna. Geberich stále vyčkával a tuto řečnickou otázku přešel mlčením. „Proč?“ zeptala se po krátké odmlce královna.

„Chtěl jsem zabránit krveprolití. V předsálí se schyluje ke vzpouře a masakru lidí z našeho království. Někdo se Vám musel postavit, aby se království nerozpadlo a nepadlo tak do rukou krále Alexandra, který si na naše území už dlouho brousí zuby, na naše diamantové doly.“

Geberich oněměl překvapením, když královna vyslovila svoji žádost: „Vezmeš si mě?“

***

V předsálí dosáhlo napětí vrcholu. Lidé přestali trpělivě čekat na to, až na ně dojde řada a pak je ven vynesou mrtvé. Všichni jako na povel se začali tlačit k dveřím do trůnního sálu.

Stráže začali tahat své meče a snažili se uklidnit poddané. Nikdo však jejich hrozby neposlouchal a dav se dál tlačil na stráže. Začalo krveprolití. První odvážlivci skončili na zemi s useknutými končetinami a sečnými ranami. Další a další lidé se valili na stráže, kteří již nestačili sekat okolo sebe a padali pod davem lidí.

Zbraně jim byly sebrány a v rukou poddaných nadělaly tu pravou paseku. Stráže skončili s amputovaný končetinami a někdo jim usekl i hlavy. Mohutné dveře se otřásli náporem lidí a povolily. Do trůnního sálu se tak nahrnuli muži z celého království s pěti nejodvážnějšími, kteří se ozbrojili zbraněmi, jež sebrali mrtvým strážím.

Osobní stráž královny vystoupila ze stínu. Elitní bojovníci, kterým nedělal problém ty první opovážlivce rozsekat na kousky. Krev třísnila dlaždice se stříbrnými nitkami a další a další mrtví přibývali. Lid však měl mnohonásobnou přesilu. V tom davu, který se tlačil do sálu, neměli možnost rozvinout své bojové schopnosti. Brzy je muži zatlačili ke stěně, kde stráž bojovala o své holé životy. Nechránili již královnu. Bojovali o to, prožít na tomto světě ještě několik dalších chvil.

Trvalo to dalších několik nekonečných minut, než bylo po boji. Celý trůnní sál se proměnil v tratoliště krve a všude se rozléhal nářek raněných a umírajících.

Lidé se začali probouzet z bojového transu rozhlíželi se po spoušti, kterou napáchali.

***

Geberich, který se částečně vzpamatoval z údivu, přikývl. Na nic jiného se nezmohl. Královna vstala ze svého křesla a on následoval jejího příkladu. Vzala ho za ruku a políbila. Byl to ten nejněžnější polibek, který byl zároveň plný nenaplněné lásky.

Společně ruku v ruce opustili skrytou místnost a vyšli do trůnního sálu. Lid spatřil tuto dvojici a veškeré bojové nadšení vyprchalo. Nikdo nedokázal pohlédnout královně zpříma do očí a čekali nějaký proslov.

Očekávání bylo naplněno a královna spustila: „Lide panonský, zde je Váš král. Poklekněte před králem Geberich, jež se stal mým mužem.“

Všichni, kdo byli schopni stát na vlastních nohách poklekli. V tu chvíli královně padl pohled na všechny mrtvé a raněné, kteří byli rozeseti po celém trůnním sále. V jejích očích byl vidět strach. Zděšení. Propadla panice. Kousek od sebe zahlédla klečícího poddaného s mečem v ruce. Zdánlivě klidně k němu přišla a vzala si meč. S výkřikem naprostého zoufalství si ho zabodla do těla a s posledním výdechem dopadla mezi své mrtvé poddané.

Davem proběhla vlna překvapení. Geberich se zvednutou hlavou poprvé promluvil: „Drazí poddaní, již dost bylo násilí. Rozejděte se do svých domovů.“

A lidé poslechli. Pomalu se začali ploužit z trůnního sálu a za sebou nechávali raněné a mrtvé. Na pokyn krále zpoza sloupů vyšli dosud ukrytí sloužící a pomalu začali odklízet mrtvé a raněné přenášeli do lazaretu.

Dalšího půl dne se likvidovaly následky masakru, který se tu odehrál.

***

Vše již bylo uklizeno a nový král usedl na vyčištěný trůn. Herold, který stejně jako sloužící byl ukrytý za sloupy a přežil tak krvavou řež, vyšel z před krále, zaklepal holí a zavolal první z žen lidu panonského.

Vešla do trůnního sálu a před svým králem poklekla. Pouhý jediný letmý pohyb postačil, aby k ní přistoupil sloužící s dýkou umístěnou na krvavém polštářku...