Postřeh III.

Krvavé perly okvětních lístků třešní zbarvily střechy domů nad blankytem prázdna.
Jen vítr dál hrál nesmyslnou hru o každý centimetr prostoru na prašné ulici. Malé
děti pomalu prohrávaly a tak se před vírem větru hrnul rej lopatiček a kyblíčků, který
se strašlivým rámusem zabil poslední zbytky líneho po-poledne. Jen okvětní lístky
skapávaly dolů po okapních rourách. Čas se zastavil.

Vyšlápnutí do nikam. Ulice zmizela. Jasná bílá barva a do ní bortící se temnota.
Uroboros. Klečel před zrcadlem, které mu šeptalo do jeho vyprahlých očí, šeptalo
o kyblíčcích na cestě a prachu v jeho tváři. Realita se podivně zkroutila a zmizela.
Jeho beztvará mysl tekla časem i prostorem, vznikal a zanikal. Stejně jako ono
horké bezvýznamné odpoledne.

Poslední potáhnutí z cigarety. Vítr zametl okvětní lístky a soumrak ukradl městu
barvy. Černobílá groteska počala skrz tóny nářku a jazzu starých houslí. Vajgl
odlétl pozdravit hvězdy. Jeho kroky zamířily do nikam. Hebké polibky chladu Noci ho zlákaly jeho osudem.