Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seÚkryt pod troskami
03. 02. 2010
10
19
1778
Autor
beruška
Vdává se. Přitom se mi zdá, že je to nedávno, co jsem jí poprvé spatřila. V jejích námořnicky modrých šatičkách, bílých punčocháčích a modrých botičkách. Nevěřícně na mě valila oči. A teď tu přede mnou stojí v bílých šatech a usmívá se na svého nastávajícího manžela. Zanedlouho už budou svoji. Ale já v ní pořád vidím tu malou Aničku, která vztahovala ruce k odcházející mamince…
Už je to dost let zpátky. Ale já si všechno pamatuji, jakoby se to odehrálo včera. Seděla jsem na studené zemi, přikrytá starým prostěradlem a okolo mne byly trosky. Trosky spadlého domu. Zůstala jen jedna zeď, o kterou někdo opřel dveře. Na ty napadaly trámy, nějaké to harampádí a taky pár větví. Vzniknul z toho docela dobrý úkryt. A pod tím vším jsem se krčila já. Bylo mi právě osmnáct let a jen matně jsem tušila, co se kolem mě děje. Bylo mi jasné, že mě Němci nesmí najít. Moje rodiče před týdnem odvedli k výslechu a už jsem je neviděla a z celého našeho domu zbyla jen paní s malinkou dcerkou Aničkou. Našla si úkryt vedle mě. Nikdy jsem se s ní nebavila. Mí rodiče jí neměli moc v lásce. Neustále se s ní hádali, házeli po sobě špínu a já v jejich počínání pokračovala. Až teď, pod troskami našeho domu, jsme se dali do řeči. Našli jsme v sobě spojence. Když jedna z nás sehnala něco k jídlu, bylo automatické, že se to rozdělilo na tři díly. Pro mě, pro ni a pro Aničku. Seděli jsme vedle sebe, když byla potřeba, navzájem jsme se ohřívali a těšili se, že válka brzy skončí a všechny tři znovu začneme žít. Ona jako vdova, já jako sirotek...
Nevím přesně, kdy se to stalo. Dny se mi totiž začali slévat do jednoho velkého boje o přežití. S jistotou ale vím, že se to bylo v té době, kdy jsem si lámala hlavu nad jedním problémem. Přemýšlela jsem, na co umřu dřív. Jestli na hlad, na podchlazení, nebo mě nějaký voják zastřelí? A pak se ochladilo. Mrzlo a Anička se třásla zimou. Její matka si svlékla kabát a přehodila jí ho přes zkřehlá ramínka. Pozorně jsem se zadívala na halenku, kterou měla má sousedka dosud schovanou pod mužským kabátem. Na prsou jí zářila žlutá hvězda…
A pak, jednoho dne přišli vojáci. Pravidelně se v dálce ozývala střelba a poté výkřiky. A několikrát jsem zaslechla i výbuch bomby. Ale najednou bylo štěkání kulometů blíž a blíž. Slyšela jsem ten ošklivý zvuk a třásla se zimou. Má sousedka kašlala. Hodně kašlala. Říkala, že má určitě zápal plic a nebude to trvat dlouho a odejde. Prosila mně, ať se jí postarám o Aničku. Já vždy jen přikyvovala, ale v duchu jsem věděla, že to přežijeme. Musíme to přežít!
„ Je tam někdo?“ Ozval se hluboký hlas blízko nás a mě zamrazilo. Tak a teď nás zabijí. Všechny. Doufám, že to budu mít rychle za sebou. Snad se mi trefí přímo do srdce a já rychle zemřu. Prosím, ať to příliš nebolí…
Má sousedka se posune blíž ke mně a na klín mi položí spící Aničku. Nakloní se nad ní a políbí ji na čelo. Pak si svlékne kabát a přehodí ho přese mě a Aničku. Zadívá se mi do očí a zašeptá tak tiše, že jí musím odezírat ze rtů. „ Postarej se o Aničku…prosím…“ Pak mi povzbudivě stiskne ruku a vyleze z úkrytu. Chci jí zachytit, ale než se vymotám z toho ohromného kabátu, už je venku.
„ Jsem tu jen já!“ Vysloví jasně. Je mi jasné, co chce udělat.
„ Odstřelit…je to židovka…“ Všechny slova řežou jako pily. Rozdírají mi srdce a já mám chuť jí jít zachránit. Chci začít řvát, ale nemohu. Prozradila bych se. A tak tiše sedím, zakrývám Aničce uši a po tvářích se mi kutálejí slzy. Ozve se střelba tak blízko, že mám dojem, že je mířená na nás. Ani jednu to ale nezasáhlo. Umřel někdo jiný. Někdo, kdo se obětoval pro svou dceru. Někdo, kdo ji klidně vložil do mých rukou a sám vyšel ven na jistou smrt. Auto s rachotem odjede a po celém kraji se rozhostí ticho. Teď dávám své emoce najevo. Brečím, dokud vyčerpáním neusnu…
Probudím se do chladného rána. Anička se choulí v kabátu vedle mě a pozoruje mně svýma velkýma modrýma očima.
„ Kde je maminka?“ Zašeptá. Jsou jí teprve čtyři roky, nemůžu jí říct pravdu. Pozoruji její očka, tak podobné očím její matky.
„ Tvoje maminka je…pryč. Odešla, aby nám zajistila bezpečí, víš?“ Zlomí se mi hlas. Po tváři mi zase začnou téct slzy. Anička mě chvíli pozoruje, pak se posune blíž ke mně a vyšplhá se mi na klín. Hlavičku si opře o mé rameno. Je na mě tak přitisknutá, že cítím tlukot jejího srdíčka. V tu chvíli vím, že to nevzdám. Budu se snažit zajistit nám oběma přežití. Celou tuhle válku musíme přežít! Protože jinak by smrt mé sousedky byla zbytečná…
A teď tu stojí, ve skromných bílých šatech a vdává se. Naposledy si vzpomenu na její ustrašená kukadla tenkrát pod troskami a zasunu tuto vzpomínku do nejhlubšího šuplíčku v mé paměti…
19 názorů
Sebastiana
14. 02. 2010
Díky :)Inspiraci jsem nabarala právě při hodině dějepisu. Učitelka nám, myslím, četla nějaký článek o židech a tak nějak mně to napadlo :)
černá_vdova
13. 02. 2010
Historické nepřesnosti včerty, te se dají lehce odstranit, ale kdybys neměla talent, šlo by všechno mnohem hůř :)
Děkuju. Je pravda, že z historického hlediska jsou tam některé věci nemožné. Kdyby se to stalo doopravdy, asi by ji pod těmi troskami opravdu našli, ale tohle je vymyšlené mnou a tak jsem si to trošku idealizovala :)
Děkuji :) Znásilnění jsem tam původně opravdu chtěla dát, ale nakonec jsem od tohoto záměru odešla. Nechtěla jsem, aby to bylo tolik morbidní, i když vím, že taková ta doba asi byla...
je to slušne napísané to hej
má to však dosť veľký háčik ... dejinné neuveriteľno, židovke by nemeckí vojaci neverili, že tam je sama, ale proste by ju odbahcli a prehľadali to tam
je fakt, že niektorí židia prežili svoj život do kocna vojny i mimo koncentrákov, ale bolo ich veľmi málo, zväčša však svoje deti u seba nemali ...
Souhlasím s Gerrhenem:
několik chyb: "Dny ... začaly...", "všechny slova"
u nás se to odehrávat nemohlo, protože téměř nikde nebyly trosky (nejvíce na ostravsku).
Nesouhlasím s Gerrhenem ohledně znásilňování. Němečtí vojáci Židovky znásilňovali jen výjimečně. Ne že by nechtěli, ale nedovolovaly to okolnosti a byly za to těžké tresty.
Ale na to, že jsi takto strávila vyučovací hodinu a očividně vstřebala probíranou látku, dobré. Tip.
Doufám, že vám učitel(ka) podobně názorně vyloží i 50. léta a normalizaci.
Mnóó, podmanivé, dalo by se říct. Je tam maličko chyb (např zájméno "jí" v druhé větě má být "ji" a spousta dalších zájmen, která by bylo dobré odstranit nebo nahradit jinými slovy) a nesrovnalostí (ve válce nepřátelští vojáci ženy nestřílejí, nejdřív je znásilní, pokud jim to okolnosti jen trochu dovolují. Většina vokáků nevidí ženu několik týdnů), ale celkově to působí vyzrále, smysluplně a jako celek originálně. Pokud chce autorka dosáhnout dokonalejší autenticity, nebylo by špatné vidět pár válečných filmů nebo v nejhorším případě si zahrát nějakou válečnou hru (Call of Duty, nějaký díl z druhé světové). Protože se ale zdá, že to mělo být jen zkrácení nudné hodiny, svůj původní účel to splnilo a ještě se zrodila dobrá povídka vypovídající o určitém potenciálu, který může být dále rozvíjen.