Brusle?! Už nikdy!

Brusle?! Už nikdy! 

Krasobruslení je moc pěkný sport, znáte ty krásné piruety, ladné dopady a ještě krásnější jednotlivce nebo dvojce, které to předvádějí. Tohle jsou faktory, které lidi jako já strašně klamou. Dělají dojem, že krasobruslení je náramně jednoduché a většinou lákají člověka alespoň jednou to zkusit. Většinou tomu podlehneme jdeme dát svůj život v šanc. Tak i já jsem se jednoho krásného, deštivého dne vydala na bruslák, povzbuzeni triumfálním úsměvem krásných profesionálních bruslařů.

Už když jsem si nazula na mou ladnou sedmičku, ty bílý mršky, bylo mi jasné, že bruslení nebude můj oblíbený sport. Bylo pro mě záhadou, jak se na tak tenké hraně mohou lidé pohybovat. Všichni kolem se k ledové ploše blížili s takovou samozřejmostí, až jsem se divila. Sakra jak to jen dělali? Nu, když to dokážou oni, tak proč ne já? I postavila jsem se na nohy a velice rychle jsem si zopákla jeden z fyzikálních zákonů. Tuším, že je tam cosi o gravitaci, a mohu říct, že ta zmíněná gravitace působí věru dokonale. V duchu jsem proklínala sama sebe, že jsem se k tomu nechala přemluvit. Když jsem schopná slítnout v šatně, tak pochybuju, že na ledě to bude lepší. No, mé druhé tušení nezklamalo. Jakmile jsem spočinula na ledové ploše, byla jsem velmi udivena, že jedu dopředu a nebyla bych to já, kdybych svůj údiv nevyjádřila na hlas. Upřímně řečeno, ani nevím jak reagovali na mou větu: Ježiš, ono to jede", protože můj údiv vystřídal děs. Děs z mantinelu, který se nezadržitelně blížil. Mé zbytky mozku začali šrotovat, ale ďáblovi botičky byli rychlejší. Než jsem se nadala, doslova jsem vysela na mantinelu. Byla jsem šťastné jako blech, že jsem nespadla. Má radost však netrvala dlouho. Jen jednou rukou jsem se pustila opěry a mé tělo se sesunulo k zemi. Můj pád byl oceněn vřelým potleskem a dokonce i uznalým hvizdem. Řekla bych, že to bylo pořád lepší, než šroubovák do oka, že? Jala jsem se tedy sesbírat své tělo. Zhruba po 5 minutách jsem stála na nohou a po dalších pěti sekundách jsem ležela. Tyto dva stavy se pořád střídali. Po čtvrt hodince jsem uměla dokonale vstávat, ale s ježděním jsem byla furt na štíru. Ale mám dojem, že jsem zlomila světový rekord! Jedno kolo lední plochy jsem objela za deset minut! Když k tomu přičtete čtyři pády, tak je to docela slušný. Po dvou hodinách strávených na staďáku jsem byla solidně promáchaná, vysmátá a byla jsem vlastníkem pár parádních modřin. Kdo by si stěžoval po takovém úspěchu, že?

Musím podotknout, že bruslit jsem se nenaučila, a myslím, že tajemství tohoto sportu mi zůstane utajeno. Ale nebojte se! Truchlit moc dlouho nebudu, vždyť je tolik jiných sportů. Třeba bungie jumping.