Kampak, pane ...

   Kampak, pane …

Sklep nebyl velký, ale útulný. Mohli jsme se živit jablky, okusovat papír a milovat se bez starosti, že nás někdo vyruší. Ale ona byla zvědavá, toužila poznat i jiná místa v domě, a mimoto tvrdila, že jenom z jablek se žít nedá. Samozřejmě si vymýšlela, protože jsem každou noc vyběhl a pokaždé se v popelnicích nebo u nedaleké školy našlo něco dobrého, alespoň kousek housky nebo chleba. Sice  na kost zmrzlé, ale v našem sklepě to brzy roztálo, protože stropem vedly trubky ke kotli plynového topení rodiny nad sklepem. Rodiny, které patřil tento sklep. Občas sem přišla jejich dcerka a odnesla pár jablek, ale o víc se nestarala. A nakousaná jablíčka tam prostě nechávala. Z vděčnosti jsme je dojídali do poslední slupičky, abychom těch nenačatých spotřebovali co nejméně. Aby jich co nejvíce zbylo pro to děvče..

Jednou pozdě večer jsem přišel z obvyklého lovu za potravou a ona na mne nečekala ani v krabici vystlané hadry ani mezi jablky. Ne, ona se courala po sklepní chodbě, kudy mohl kdokoli kdykoli z baráku projít.

„Viděla jsem jednoho člověka“, pochlubila se. „Vypadá jako dobrý člověk.“

„Co ty víš“, domlouval jsem, prosil. „Nepodlézej už nikdy dveře našeho sklepa. Jen málo lidí nám nechce zbytečně ublížit. Většina nás nenávidí. Jakmile přejde zima, odejdeme. Pryč od lidí.“

„Proč nás nenávidí? Jsme přece krásní.“

Ona je krásná, pro mne nejkrásnější. Jenže ...

„Lidé mají jiné představy o kráse a my se jim hnusíme. S tím se smiř, lásko moje.“

A najednou se přiznala: „Víš, já už vylezla včera a předevčírem, jenom na chviličku, a pokaždé jsem toho člověka potkala. Tomu bychom se určitě nehnusili, on je taky krásný.“

„Viděl tě?“ polekal jsem se.

„Neviděl. Seděla jsem ve výklenku. Ale chtěla bych se mu ukázat.“

„To ne, jen to ne! Nesmíš se nikomu ukazovat! Rozumíš? Nikomu!!“

Z jejího vzdorného výrazu jsem však pochopil, že mi to sice může slíbit, ale nesplní. Několik dalších nocí jsem se od ní ani nehnul, jedli jsme jablka, milovali se a spali. Párkrát za noc jsem však z chodby uslyšel tiché kroky. Ten chlap, o kterém mluvila, nás bezpochyby hledal. Jednou se zastavil u našich dveří a slyšel jsem, jak se sklonil a nassával vzduch dole u skuliny. Čichal, mizera. Ucítil naše pižmo. Jenže to nebyl jeho sklep a nemohl nic dělat.

Uběhly další dny, ona se tvářila čím dál mrzutěji a vyčítala mi, že nechodím pro jídlo. Ani milovat se už nechtěla. A tak jsem jedné noci v hodině mezi psem a vlkem, kdy ten slídil snad už bude spát, znovu odběhl svou tajnou cestou rozbitým větrákem v sušárně pro potravu. Pospíchal jsem domů a zlé tušení mě nezklamalo. Potkal jsem ji v chodbě, celou rozzářenou.

„Znovu jsem ho potkala. Je tuze krásný.“

„Viděl tě?“

„Ukázala jsem se mu. Asi jsem se mu taky líbila, usmál se na mne.“

„Okamžitě musíme pryč odtud!“

“V téhle kruté zimě? Daleko bych nedošla. A nechci zpátky do stoky. Je tam všecko kluzké a ošklivé, kape voda, ale není to čistá voda. Nechci jíst zdechliny, nechci se bát těch ostatních, že nebudou mít dost zdechlin a snědí mne. Nechci, abys mě opustil, protože tam bys mě opustil.“

„Teď ale už nemáme na vybranou. Musíme odtud zmizet, věř mi. Pojď.“

Rozmýšlela se. A najednou jsme zaslechli přede dveřmi kroky a nějaký šramot. Strhl jsem ji do našeho úkrytu v bedně plné hadrů a chystal se na nejhorší. Nikdo však nevstoupil. A po chvíli utichl i šum na chodbě. Vylezl jsem a uviděl, že domov se nám stal pastí, protože mezera pode dveřmi byla z druhé strany utěsněna cihlami.

„Můj člověk nás nenechá zahynout“, ujišťovala klidně, „zachrání nás.“

Další tři dny se nic nedělo, hryzali jsme poslední jablíčka a já doufal, že si děvče odshora opět přijde pro tu poslední várku jablek, která už nenajde, a my mezitím proklouzneme ven. Jediná naděje.

Zavřeným sklepním okénkem světla ubývalo, přibývalo, ubývalo s bolestnou pravidelností. Měli jsme hlad. Já jsem se ještě cítil dost silný, ale ona vedle mne chřadla. Až konečně jednoho večera se znovu ozvaly přede dveřmi kroky, nějaký pohyb, jakoby odšoupnutí cihly, a vzniklou štěrbinouse dovnitř vsunul něčím naplněný papírový sáček. Cihla zvenčí opět zapadla. Chvíle ticha na obou stranách dveří. Vtom se ona nečekaně hbitě vymotala z hadrů, skočila po sáčku a než jsem ji v tom mohl zabránit, začala hryzat, kousat, polykat darovaná zrna. Kroky na chodbě se vzdalovaly.

Vrhl jsem se k ní, rval ji pryč od toho zrní, neboť jsem tušil …

„Proč nejíš, miláčku, a proč mi to bereš, je přece báječné se po dnech hladovění pořádně najíst. Určitě nám to sem dal ten můj lidský kamarád, chce nás zachránit – a ty na něj žárlíš, proto mě od toho táhneš pryč, nech mě, slyšíš?“

Vší silou jsem ji odtáhl, vztekala se, prskala, ale jsem přece jen silnější. „To zrní je otrávené.“

„Jak tě napadlo něco tak strašnýho,“ zašeptala. Co bych za to dal, kdybych se mýlil.

V noci jí začalo být velmi špatně, zaryla se do hadrů, sténala, naříkala, neuměl jsem jí pomoct. Posléze ztichla.

Po mnoha temných mrazivých dnech jsem okénkem uviděl vycházející slunce. A z chodby uslyšel  kroky a hlasy. V zámku klaplo a dveře se otevřely. Napnul jsem svaly a chystal se proklouznout do chodby, do sušárny a větrákem pryč na svobodu. - Vtom zasténala. Ne, nemohl jsem ji tu nechat samotnou.

Zalezl jsem k ní. Muži se zatím přiblížili. Ten, kterého obdivovala, stál v čele. Ostražitě se rozhlédl, pak uviděl krabici s hadry, pod nimiž jsme se choulili, a pochopil. Chvíli nás nesl a potom položil na zem. Kde jsme? Co s námi bude?

Skulinkou v hadrech jsem pozoroval oheň zapálený na pokraji louky před domem. Mužští se nejspíš domnívali, že jsme už mrtví, a chystají se nás upálit. Hráběmi vrstvu po vrstvě odhazují hadry a házejí je do ohně. Na skloněné hlavě mé družky se zatřpytilo slunce. A ona najednou zvedla utrápenou hlavu a oddaně se podívala na „svého“ člověka, který nad ní stál, upřeně ji pozoroval, oči se mu úžily, rty křivily. Zhoupl se na patách lesklých černých holínek a ladným obloukem skočil do rohu krabice, kde se ještě před chviličkou choulila a dívala. Za souhlasného pokřiku přítomných na ni ještě párkrát dupnul. Pochopil jsem, že právě tedˇ mám nejposlednější ze všech životních šancí, a vyrazil jsem. Hned mě zpozorovali a rozeřvali se „ … eště jeden, támdle utíká, za ním !!“ - ale měl jsem už několikametrový náskok. Mám velmi rychlé nohy, tak rychlé, že se jim sám nestačím obdivovat. Snad mi síly vystačí doběhnout až ke stoce, kam patřím.