Bažant

Bažant

Narkóza přestala působit.  Procitl, ale oči měl stále zavřené. Jeho pětasedmdesátiletá víčka teď vážila nejmíň tunu a jeho staré tělo bylo ještě paralyzováno spánkem.

První myšlenka: “Probudil. Hlavně, že jsem se probudil.“

Druhá:“ Jestli se okamžitě nevychčiju, tak mi praskne močák.“

S námahou otevřel oči. Nemocniční pokoj na něj dýchnul chlad bílých stěn s modrými kachličkami. Pokoušel se posadit, když mu pohled sklouznul na nemocniční stolek, kde v krabičce od vatových tampónů ležely dva žlutavé kameny velikosti lískového ořechu. Důkazy dlouhodobé bolesti, odhodlání a konečně operace.

„Doblé láno, jakpak šme še vyhajali?“ ozvalo se někde z leva, z úst bezzubého spolunocležníka.

„Hm, dík.“

Postel začala nepříjemně vrzat, to jak se pokoušel posadit, pak vstát a jít vykonat svou potřebu.

„Ježišikriste, pane Forejt, to nesmíte, musíte ležet,“ vykřikla naléhavě sestra, když vběhla do pokoje. Pod zdravotními šatičkami měla krásné dlouhé nohy a oči, oči Matky Terezy. To se jen tak nevidí, taková péče, pomyslel si pan Forejt.

„Ba ne, potřebuju na malou, sestřičko.“

„Tady. Sem, pane Forejt,“ odpověděla sestřička a ukázala na bažanta.

Podíval se na ni a v očích se mu zračil údiv.  A pak hned naděje, že si dělá srandu. Už mnohokrát ležel v nemocnici. Třeba tenkrát, jak ještě za komančů cvičil vlčáky a jedna ta potvora mu vykousla kus masa z lýtka. Nebo když měl zlámaných několik žeber, protože mu na hrudník spadl betonový sloup, který převážel ve své staré, dobré vejtřasce. To ležel v nemocnici tři měsíce a bolelo to jak sviňa. Ale na záchod, na záchod si došel vždy a za jakýchkoli okolností sám.

„Copak jsem malé dítě, abych potřeboval nočník? Dojdu si sám. Ukažte. Uhněte.“

„Ne, pane Forejt, to je vyloučené, mohly by vám prasknout stehy.“

„Sestro, do tohohle vám chcát nebudu. Jsem přece chlap a né invalida nebo batole! Pusťte mě!“ řval na sestřičku, když jej přidržovala, aby nevstal z postele.

„Co je to tady za křik, sestro“? ozval se hřmotný hlas doktora, který vstoupil do dveří v bílém plášti, jako anděl strážný. Pan Forej si okamžitě pomyslel, že je tu konečně chlap a že to pochopí.

„Pan Forejt chce vstát z postele, pane doktore,“ žalovala sestřička.

„Pane doktore, potřebuju na malou a sestra mi na to podsouvá tuhle plechovou šílenost. Řekněte jí něco.“

Doktor nahodil smrtelně vážný výraz řka:“ V žádném případě, to je vyloučené. Prodělal jste operaci močovodu a kdyby jste k nám přišel jen o minutu později, praskl by vám močový měchýř, jehož odtoku bránily dokonce dva močové kameny. Teď máte čerstvé stehy a musíte alespoň dva dny ležet.“

„Ale pane doktore, já potřebuju čůrat a tohle přece….“

„Ne! Sestři, pomozte panu Forejtovi vymočit se,“ radikálně ukončil rozhovor doktor a odešel.

„Tak vidíte, pane Forejt, jinak to nejde. Buďte přece rozumný,“ chlácholila jej sestra a nataženou paží mu podávala bažanta. Pan Forejt byl naštvaný. Byl najednou plný energie a dokonce ho napadlo, že prostě sestru odstrčí a půjde na WC jako normální chlap. Jenže pak si vzpomněl na tu šílenou bolest, než ho dcera přivezla do nemocnice a než mu dali nějaké prášky proti bolesti, a zkrotnul.

„Dobře, ukažte, dejte to sem. No, snad tu nebudete stát a koukat jak chčiju! A vy na té posteli se taky otočte. To je úroveň!“

„Jak chcete,“ vyštěkla sestra a odešla.

„Jó, chlapče, ke štáží a nemoči hldost nepatší, na to ši ještě nepšišel?“ ozvalo se bezzubě z vedlejšího lůžka.

„Nechte si laskavě své rady pro někoho jiného, ano?!“ dostalo se mu odpovědi.

Pan Forejt strčil tu studenou, plechovou věc pod peřinu, po hmatu nasměroval a spustil.

„Ááááááá……“

Když bažanta vytáhl, všimnul si, že se na prostěradle udělala malá loužička moči, asi jak se s počátku nemohl trefit.

„Sakra“

„Čo še štalo?“

„Nič, hleďte si svého šišlání a mě nechte na pokoji.“

Pan Forejt místo aby požádal sestru o převlečení postele, posunul se raději více na stranu a nechal pomalu skvrnu od své moče zasychat. Bylo mu sedmdesát pět let, ale svému věku se hrozně bránil. Bojoval s ním a za boha si jej nechtěl připustit. Celý život vykonával tvrdou práci a i teď ještě cvičil a udržoval se v kondici jako myslivec a hajný, i když už to šlo čím dál víc z těžka. Chtěl se starat sám o sebe a jakákoli konverzace na účet jeho věku jej okamžitě uváděla do nepříčetnosti. Bažanta dal na zem a dokonale ponížen usnul.

Vzbudil ho jakýsi známý hlas. Ten hlas plakal. Byla to jeho dcera. Přišla i se synem a jeho novou přítelkyní. „To je kočka,“ pomyslel si pan Forejt, „aspoň vkus zdědil vnouček po mně.“

Co řveš, jsem snad na živu, ne?“ otočil se na dceru, která když zjistila, že je vzhůru, vrhla se mu kolem krku a spustila: „Dědečku, dědulinku, ach bože, jak je ti, je ti dobře? Bolí tě něco? Já to nepřežiju.“

„Co bys nepřežila. Prosím tě, uklidni se,“ naléhavě řekl pan Forejt, protože tato scéna mu opravdu nemedila. Tento druh emocí nebyl nikdy jeho silnou stránkou. Dokonce se dalo říct, že je nenáviděl. Nenáviděl lidskou slabost za jakýchkoli okolností.

„Už tě nikdy nenechám samotného. S tím tvým životem na samotě u lesa je konec. Přestěhuješ se k nám a já se o tebe budu starat,“ vzlykala dcera u postele otce.

„Ty ses snad zbláznila, co bych dělal ve městě?“ s údivem a počínajícím vztekem, který podněcoval i dceřin neustávající pláč, ze sebe vyhrkl pan Forejt.

„Žádné takové. A přestaneš kouřit. Tolik let ti je a ty furt nemáš rozum. Já jsem byla tak hloupá, že jsem ti dovolovala ty tvý hony a procházky po lese. Kde myslíš, že sis uhnal tohle? Prochladnuls v lese a bylo to! Málem jsi nám umřel, tatínku. Je to moje vina.“

Pan Forejt se opět snažil odporovat. Připadal si, že každou chvílí vstane a přehne svou čtyřicetiletou dceru přes koleno jako za mlada, protože mu odmlouvá. Ale dcera se nedala odbít.

„Neexistuje, tatínku. Včera jsme začali s přestavbou bytu. Přepažíme jídelnu a uděláme ti tam pěkný pokojíček. A na tu tvoji barabiznu u lesa už máme taky kupce. Pochop, mám o tebe strach a ty jsi tak nevděčný,“ dořekla dcera a opět upadla v uširvoucí pláč.

„Mamy, no, já nevím, když děda nechce,“pokusil se o slovo syn, který do teď jen koukal a litoval dědu.

Matka okamžitě zareagovala: „Ty se do toho nepleť. Je to snad tvůj otec? Jsem zvědavá, čeho se dočkám od tebe na stará kolena já. Děda už je starý a nemá to v hlavě v pořádku. Potřebuje hlavně odpočívat a ne courat po lese. Někdy je potřeba udělat radikální rozhodnutí i za jiné. Kór když mu táhne na osmdesát a pomalu ztrácí rozum,“ vytkla mu a opět se otočila na svého otce.

„Takže tati, bez odmlouvání!!. A nepotřebuješ teď něco? Tady máš ovoce, nějaké minerálky, nějaké brambůrky. Nepotřebuješ ještě něco? Skočila bych do obchodu.“ Přestěhování považovala za uzavřenou věc.

„Mám dietu“ odsekl pan Forejt, „a s tím stěhováním…,“ ale větu nedokončil.

„Otče, řekla jsem BEZ ODMLOUVÁNÍ! Doktor říkal, že když budeš dělat vše, jak máš, tak tě do týdne pustí a pojedeš rovnou k nám. A taky máš hodně pít. Tady máš, na, brčkem,“ naléhala dcera a strkala mu do úst brčko od krabičky s jablečným Frukem. Skoro násilím.

„Teď nechci a nechci ani do města. Chci zůstat DOMA!“

Řekla jsem NE! Už jsi na to starý. Jak na to tvoje samotářské bydlení, tak na odmlouvání. Uvědom si to konečně. Jsi starý! A pij!“ a znovu se snažila narvat mu brčko do pusy. Byla vždycky taková přecitlivělá, furt se o někoho musela starat. Ale zároveň byla tvrdohlavá a hlavně hrdá na to, jak je ve své péči skvělá. A to jí nikdo nemohl vzít. Ani otec, ani syn a ani manžel. Co ten si s ní zažil. A výraz nějakého odporu? Proboha to raději ne. To pak následovaly slzy, hysterie, nekonečné mlčení a vyčítavé oči. Na to nešlo koukat. Dcera pana Forejta si prostě v životě určila svou roli a držela se jí zuby, nehty.

„Nechci, sakra, teď pít.“

„Když nechceš, tak nechceš. Koneckonců, my už musíme jít. Jo, tohle je Terezka. Danova nová přítelkyně.

„Dobrý den“ špitla Terezka zaraženým hlasem. V očích jí šlo číst jako z knížky. Myslela si něco jako „tohle že bude možná jednou moje tchýně? No, potěš bohy“.

„Tak nashle, tatínku. A za týden doma, U NÁS! Dořekla dcera poslední větu už ve dveřích a odešla.

Nad pana Forejta se teď sklonil jeho vnouček. Děda jej měl rád, i když u něj shledával některé podobné negativní vlastnosti jako měla jeho dcera. „Neboj, dědo, spolu to nějak zvládneme. Tak se měj, čus!“

„Nashledanou, pane Forejt“ loučila se i Terezka.

Panu Forejtovi došla slova. Vyšlo z něj jen tiché „hmm“ jako vždy, když chtěl druhou stranu jen odbýt. Ale teď to bylo něco jiného. Došla mu slova, doslova. Otočil hlavu směrem k oknu. Byl tam výhled na nemocniční zahradu a přímo pod okny rostly dva krásné smrky, čímž dělaly v pokoji trochu stín. Zrovna takové dva smrky, jaké vysadil pan Forejt asi před třiceti lety před svou chajdou v lese.

„Tak to je konec.“ vydechnul větu a zazvonil na sestru.

Bažant byl stále plný, tak jí poprosil, aby jej vylila a pak jej vzal a pokorně, před sestrou a bez úkrytu se znovu vymočil.

„No, vidíte, jak vám to pěkně jde, jak jste šikovný“ konstatovala sestra Forejtovu vykonanou práci, jakoby chválila batole za udělaný bobeček.

„Hm“ odpověděl skromně pan Forejt a smířil se s porážkou. Smířil se se stářím. Z minuty na minutu se stal starým.