Nechci už být voják zalitý do olova

Ty prsty letěly

aspoň stovkou.

Bolí to i po letech

na úplně jiném místě.

Můj soukromý hafan

se zamotal do řetězu

a cení zuby

na všechny

náhodné kolemjdoucí

a nenáhodné příchozí.

V noci falešně zpívá měsíci

v naději, že ten ho uslyší

dřív než sousedi.

Slepuju střípky čehokoliv

někdy jenom čokoládou

a znovu rozbíjím,

protože v mozaice zase chybí

poslední sklíčko,

to průhledné.

Zrnka písku ze zbořených hradů

drhnou v soukolí

a nespadnout na sebe sama

z prvního schodu

nejspíš do nebe

dá strašně moc práce.

Pohledem rozostřeným

na nekonečno

míjím ostré hrany

figurek z bláta

o zlatý vlásek,

vyčesaný z cizích myšlenek

modrých.cz.

Víš ?