Rudger a Jasmína IV.

                             Čtvrtá  část

   Kolébali jsme se v sedlech koní, kousek za povozem, jehož korba byla přikryta plachtou, napnutou na několika obručích. Byl to velký a bytelný vůz a čtyřspřeží mělo co dělat, aby jej na hrbolaté cestě udrželo v rychlosti, které se jen s přimhouřením obou očí dalo říkat cestovní. Jasmína pobídla svého koně, přiblížila se a srovnala jeho krok s mým. Trochu otráveně řekla:

   "Jestli pojedem tímhle tempem pořád, tak budem u pobřeží nejdřív za týden!"

"Hm, to asi jo. Ale co my s tím  můžem dělat?" odpověděl jsem. "My jsme jen doprovod. Tempo určuje támhleten pupkáč pod plachtou," ukázal jsem k vozu. "Pochybuju, že by dal na mne a přikoupil ještě pár koní. Ostatně, nejmíň dva dny cesty ještě na žádnou osadu nenarazíme."

    K této akci si nás najal cech obchodníků, když přijel do našeho města asi před čtrnácti dny muž, který navštívil různé krámy s textilem, kde předváděl své vzorky a sliboval levně dodávku jakéhokoliv množství nabízených látek. V přístavu na pobřeží prý stojí loď, jejíž majitel se potřebuje rychle zbavit nákladu, u kterého sešlo z původního prodeje a on potřebuje znovu co nejdříve  vyplout. Vzorky, jež tlustý zprostředkovatel ukazoval, se zdály  kvalitní a on se dušoval, že má s majitelem lodi dohodu, která mu čtrnáct dnů zaručuje přednostní právo na koupi. Netrvalo tedy dlouho a byl vypraven povoz, jenž ve svých útrobách převážel značnou sumu peněz i nějaké šperky jako protihodnotu. Aby byla zaručena bezpečnost a regulérnost celého toho obchodu, měli tlusťocha doprovázet tři zástupci z řad prodejců textilu a jejich cech si najal mne a Jasmínu, jako ozbrojené průvodce.

    Teď se tedy pomalu ploužíme po obchodní stezce, čtveřice obchodníků si hoví pod plachtou velkého vozu a kočí marně pobízí čtyřspřeží k  rychlejšímu tempu.

    První soumrak nás zastihl uprostřed holé pláně, kde jsme se utábořili na noc. Rostlo tu jen sporadicky nízké křoví, které stěží dalo materiál pro oheň na přípravu večeře. Místo nebylo sice ideální, vůz osvětlovaný plameny čněl na pozadí tmy do dálky jako bolavý prst, ale věděl jsem, že i kdybychom jeli dál, bude to ještě dlouho stejné.

    Gortan, jak se tlustý zprostředkovatel jmenoval, jako jediný, měl dobrou náladu a sršel vtipem. Chvílemi pokukoval mlsně po Jasmíně, ale když si všiml, že jej zamračeně pozoruji, rychle odvrátil zrak jinam. Všichni považovali za samozřejmé, že jako ozbrojený doprovod, převezmeme s manželkou i noční hlídky. Brzy po večeři zalezli tedy obchodníci do vozu, kde se uložili k spánku. Kočí si ustlal mezi předními koly a my u ohně osaměli. Přiložil jsem  zbytek nalámaných větví a šel zkontrolovat naše koně, které jsme uvázali ke kolíku, poblíž tahounů. Bylo nádherné ticho, na nebi probleskávaly hvězdy a vypadalo to, že bude příjemná vlahá noc. Naši hnědáci byli v pořádku, můj zafrkal na přivítanou, když mě ucítil přicházet a otřel mi čumák o tvář. Popleskal jsem jej po šíji a vrátil se k Jasmíně, která podřimovala v dece u ohně. Přesunul jsem své koňské sedlo těsně k jejímu a posadil se k ní. Když jsem ji objal  kolem ramen, zvedla hlavu a usmála se.

    "Myslíš, že dojedem do přístavu bez problému?" zeptala se po chvilce.

"Asi ano." Odpověděl jsem. "Vždyť o téhle cestě skoro nikdo neví. Obchodníci nemají zájem na tom, to roztrubovat do světa a nikdo jiný neměl moc šancí se o tom kšeftu dozvědět. Bylo to zorganizovaný dost narychlo. Bude to asi nudná, ale klidná cesta. Naštěstí. Kdyby k něčemu došlo, s jejich pomocí," kývl jsem hlavou k vozu, "nemůžeme moc počítat. Všichni sice nějakou tu zbraň mají, viděl jsem ve voze i nějaké kuše, ale o jejich bojovnosti nemám moc valný mínění. Jsou to přece jen obchodníci, ne vojáci."

     "Hm, máš asi pravdu," zavrněla Jasmína, položila mi hlavu na rameno a usnula. V mihotavém svitu plamenů jí na pravé tváři probleskávala dlouhá světlá jizva a já si v myšlenkách připomněl, co všechno jsme od doby, kdy ji utržila, prožili. Smrt jejího otce a mého učitele, boj s krysami v podzemí i můj souboj s divou ženou, při kterém mi Jasmína nejspíš zachránila život. Od naší svatby uplynulo již několik let a přemýšlel jsem, jestli bychom se neměli někde usadit nastálo a nechat téhle práce. Zanedlouho mi bude čtyřicet a pokud bych chtěl mít nějakého potomka, mám nejvyšší čas! Za pár roků bych vedle něho mohl taky vypadat spíš jako dědeček, než otec!

    "Asi stárnu!" pomyslel jsem si. "Až se vrátíme z týhle cesty, budu si muset o tom s manželkou pohovořit."

    Noc proběhla klidně a já jsem nechal Jasmínu spát až do svítání. Sice trochu brblala, že na ni beru zbytečné ohledy, ale bylo vidět, že výčitky nemyslí vážně. Snědli jsme zbytky od večeře, kočí zapřáhl, my osedlali své koně a s prvními slunečními paprsky jsme se vydali na další cestu.

    Podobně proběhly další dva dny, jen se začal měnit ráz krajiny. Přibyly kopce, porosty stromů a občasné skalnaté útvary. Projeli jsme také jednou vesnicí, kde jsme doplnili zásoby a odpočinuli si v místní hospodě. Všichni jsme s chutí poobědvali   opečené selátko s křupavou kůžičkou, které bylo vítanou změnou do našeho jídelníčku v posledních dnech.

    Gortan si ukrajoval pořádná sousta, cpal je mezi mastné rty a každé sousto zapíjel mohutnými doušky piva.

    "Do toho chlapa se toho vejde!" pomyslel jsem si. "Ještě chvíli a budem ho nakládat namazanýho!"

V tom jsem se však zmýlil. Tlustý obchodník toho vypil a snědl třikrát víc než kdokoliv z ostatních, ale nebylo to na něm vůbec znát. Dokonce nás s obvyklou rozjařeností pobízel k další cestě.

    Pokračovali jsme tedy v neměnném tempu  až do soumraku. K táboření jsme si vyhlédli hezký palouček mezi stromy, uprostřed listnatého hájku. Nebyla tu sice voda, ale té jsme měli čerstvé dost v soudku, který jsme naplnili ve vsi. S kočím jsme napojili koně a nechali je zatím volně popásat. Jasmína a jeden z obchodníků připravovali večeři. Tentokrát to neměli s jídlem složité, protože dali na kameny kolem ohniště prohřát placky, které jsme zakoupili v hospodě a k nim nakrájeli pláty uzené šunky.

    Když jsem dojedl,  šel jsem s kočím uvázat koně a za chvíli jsme opět u ohně s Jasmínou osaměli. Tentokrát nedala jinak, než že si vezme hlídku jako první. Lehl jsem si tedy, sedlo pod hlavou a přikryl se dekou. Svůj rapír a bandalír s noži jsem položil vedle sebe, na dosah ruky. Moje žena zůstala sedět u ohně, který jen mírně přiživovala, aby docela nevyhasl.

    Nevím, jestli mě probudilo dřív zafrkání koní nebo stisk ruky na rameni. Posadil jsem se a všechny smysly byly okamžitě ve střehu. Manželka se stáhla od ohně a teď seděla na bobku vedle mne.

    "Někdo tu je!" špitla mi do ucha, když jsem si přehazoval bandalír přes rameno.

Očima i ušima jsem propátrával okolí. "Jo. Je jich nejmíň pět a stahujou se opatrně kolem nás,"  potvrdil jsem jí. "Vezmi si tuhle stranu palouku a já jdu probudit kočího a když to půjde i ty ve voze." Kývla, že rozumí a já se odplížil k povozu, kde jsem nejdříve přitiskl dlaň na ústa kočího, aby nevykřikl. Šeptem jsem mu sdělil o co jde a teprve potom mu uvolnil ústa. Cítil jsem, jak se lupiči stahují stále  blíž, kolem našeho paloučku. Netroufl jsem si stoupnout a vlézt do povozu, abych se neprozradil. Znovu jsem se tedy sehnul k vozkovi a řekl mu, aby zburcoval obchodníky, jakmile uslyší první zvuky šarvátky. Pak jsem se přesunul do míst, kde jsem předpokládal, že se objeví nepřítel.

    To netrvalo už dlouho. Z různých stran se blížili, jako můry,  do míst, kde již jen nepatrně žhnulo ohniště. Předpokládali, že nejspíš tady narazí na klímající hlídku.

     My s Jasmínou, každý na jedné straně vozu, jsme je nechali, ať zjistí svůj omyl. Počkali jsme, až si stoupnou, bylo jich šest, a teprve, když se bezradně  rozhlíželi kolem sebe a přiložili pořádně na oheň, který je na chvilku oslepil, vyrazili jsme. Jasmínin kord a můj rapír zazpívaly smrtící   píseň a dva z lupičů se skáceli a napájeli proschlou zem ze svých proťatých hrdel. Ostatní čtyři se však rychle vzpamatovali a nedali se už tak lehko. Rozdělili se na dvojice a každá si vybrala jednoho z nás, jako svou budoucí oběť. Musel jsem se usmát, když jsem si představil úžas těch dvou, kteří se postavili   proti Jasmíně a čekali, že to bude mít rychlý konec. Nemýlili se jen v tom posledním. Pouze chvílemi, koutkem oka,  jsem mohl zahlédnout práci mé ženy. V pravé ruce měla svůj kord a v levé bič. Zdánlivě klidně vyčkávala na reakci svých protivníků. Když se první z nich pohnul, zasvištěl vzduchem kožený had a omotal se mu kolem krku. Jasmína trhla zápěstím a vypadalo to, že překvapený bandita jakýmsi tanečním krokem cupitá mé manželce do náruče. Kousek před ní jej však zastavil  hrot kordu, na který se lupič napíchl. Jasmína upustila rukojeť biče a vytrhla zbraň z rány, aby mohla čelit útoku přibíhajícího druhého soupeře. Kapky krve, odlétající z čepele, mu dopadly na tvář, když se s cinkotem jejich zbraně srazily.  Neměl jsem čas, abych sledoval celý ten duel, ale zahlédl jsem jeho zakončení, když se má žena plavným skokem přenesla přes hlavu překvapeného bandity a ještě z pokleku, při dopadu na zem, zabodla zbraň mezi lopatky svého soupeře, který v tu chvíli zřejmě ještě pořád přemítal, kam ta ženská zmizela.

    Můj souboj asi nebyl tak malebný, protože mí protivníci mě nijak nepodceňovali. Jeden byl ozbrojen rovněž rapírem a druhý šavlí a dýkou. Ani jeden z nich nebyl nějakým mistrem šermu a nešlo tu o žádnou eleganci, ale o sílu úderů a početní převahu soupeřů. Měl jsem co dělat, aby mi nějaká tvrdá rána nepřerazila zbraň. Muž se šavlí mi připadal v tomto případě nebezpečnější a tak jsem se, při jenom jeho úkroku, jej zbavil nožem, který jsem vytrhl z bandalíru na prsou a bočním vrhem jej umístil do jeho hrudi. S posledním banditou jsem už svedl normální šermířský souboj. Měli jsme stejné zbraně a byli jsme i podobné postavy. Když padl jeho spolubojovník a zůstali jsme jen my dva, pozdravil jsem jej dokonce vztyčením rapíru.  Z předchozího boje jsem věděl, že lupič nemá šanci. Vrhal se vpřed a doufal, že některá z jeho tvrdých ran pronikne mým krytem. Odrážel jsem jeho útok bez větších obtíží a pak, při jednom výpadu jsem odklonil hrot jeho zbraně do strany a můj rapír skončil přímo v protivníkově srdci. Jasmína v tu chvíli již stála u ohně a přihlížela mlčky našemu duelu. Jak to tu vyprávím, mohlo by se zdát, že boj byl dlouhý, ale netrvalo to celé víc, než několik málo minut.

    Otřel jsem krev z čepele do šosu kabátce posledního z banditů a pohlédl k vozu.

"Jak to, že se tam nic nehýbá?" zabručel jsem. "Přece ti chlapi nespí, po tom všem rámusu!"

     Vykročili jsme s manželkou vyřešit tu záhadu. V tom se poodhrnula plachta nad ojí a šipka z kuše se mi zabodla pod klíční kost! S údivem v očích jsem padl na zem.

    "Co se to, kruci, děje?" prolétlo mi hlavou.

To už ale přelézal přes okraj vozu Gortan a s mečem v dlani se hnal k Jasmíně. Jeho tvář byla zkřivena zuřivostí a z úst mu létaly nadávky, doprovázené sprškami slin. Asi si myslel, že já jsem mrtev, protože mi nevěnoval ani pohled. Zřejmě se domníval, že moje žena je v tu chvíli jediným živoucím tvorem, který mu stojí v cestě, aby dokončil svůj plán.

    "Tak, holubičko, teď jsme tu jen my dva!" zaskřípal zubama, když se zastavil před ní. "Radši bych tě viděl pod sebou, než před sebou, ale situace je taková, jaká je. A já si nenechám ujít svou příležitost kvůli ženský, i když je půvabná jako ty! Ty bastardi na tebe nestačili, ale poznáš, že já jsem z jinýho těsta. Nedá se nic dělat, za chvíli tu budeš ležet vedle svýho mužíčka!"

    "Rád se posloucháš, ty hajzle, co?" opáčila, trochu drsně, Jasmína. V tu chvíli asi také nevěděla, nakolik je mé zranění vážné a poprvé jsem viděl, v jakou fúrii se dokáže proměnit. I když byl Gortan opravdu o hodně lepší bojovník, než ti chlapi prve a přes svoji tloušťku se pohyboval překvapivě mrštně, proti mé ženě neměl šanci. Pohrávala si s ním jako kočka s myší. Její kord se změnil ve stříbrný blesk a každým mávnutím jej zasáhla do předem promyšlené části těla. Nechtěla jej zabít hned. Chtěla se mu pomstít za to, že zranil jejího muže!

    Prvním sekem mu otevřela ošklivou ránu na tváři. Krev Gortanovi stékala pod límec drahého, stříbrnými nitěmi zdobeného kabátce. To ještě obchodník ustál. Jen vztekle zavrčel a s neztenčenou vervou bojoval dál. Opravdu to nebyl žádný tlustý měkota! Když mu však další výpad udělal totéž na druhé tváři a vzápětí přišel o levé ucho, poznal, že narazil na soupeře, proti němuž nemá šanci! 

   S levačkou přitištěnou k hlavě, kde mu mezi prsty protékala krev a mísila se pod bradou s tou z rány na tváři, se ještě naposled pokusil poměrně zdařilým výpadem zvrátit výsledek souboje. Svištící hrot Jasmíniny zbraně  však byl neúprosný a tentokrát si vybral za cíl sklivec pravého Gortanova oka. To už se obchodník změnil ve skučící a třesoucí se nechutnou hromadu rosolu. Upustil svoji zbraň, padl na kolena a střídavě neartikulovaně ječel a prosil o milost. Pravou ruku si tiskl na nevidoucí oko a zdravým hleděl na tu bohyni pomsty, která se k němu blížila. Oheň, který na začátku boje osvětloval jasně prostranství,  začal již opět skomírat a tak se mu má žena asi jevila jako blížící se hrozivý temný přízrak.

   "Tak ty bys chtěl milost?" zeptala se Jasmína té třaslavé hroudy před sebou.

"Ano, ano! Jen mě už nech!" zablekotal obchodník. "Udělám, co budeš chtít, jen už mě, prosím tě, nech!"

   "Uvidíme," odpověděla.  "Ale pojistím si tě, abys neutek nebo aby tě nenapadaly nějaký hloupý myšlenky!" Sebrala ze země jeho zbraň a jen tak, jakoby mimoděk,  mu propíchla  pravé stehno. Zařval a jeho skučení začalo být nesnesitelné. Jen jsem zíral, kde se to v té křehké dívence bere!

   Ihned přiložila na oheň a sklonila se nade mnou. Napětí z obličeje jí zmizelo, když zjistila, že šipka z kuše prolétla jen svalstvem. Její hrot trčel z mých zad. Pohladila mi vlasy a omluvně  zašeptala: "Teď to zabolí, miláčku. Zatni zuby!"

   Poslechl jsem ji, ale stejně jsem se neubránil zaskučení, když odlomila opeřený konec, čnící vepředu, pod mým ramenem. Pak vytáhla zbytek šípu z mých zad, svlékla mě do půli těla a dlaně přitiskla z obou stran na ránu. Jestli nás Gortan pozoroval, asi se divil, jak žlutooranžové světlo prochází mým tělem a jaké čáry se to odehrávají před jeho jediným okem.

    Když bylo hotovo, zůstal jsem sedět, protože ztráta krve mě přece jen trochu oslabila. Jasmína, už s trochu lepší náladou,  se šla podívat do vozu. Trhl jsem hlavou, když jsem zaslechl její výkřik. Vstoupila do světla ohně a viděl jsem opět její vzteklé oči a jizva na tváři se jí znovu nalila krví.

    Gortanovi bylo jasné, že je zle, když k němu zamířila dlouhým krokem a  její kord prořezával zlověstně vzduch.

     Už ani neječel, jen něco nesmyslně jektal a jeho vidoucí oko sledovalo neúprosně se blížící ortel, v podobě štíhlé plavovlasé dívky. Ale jen do té doby, než   jím  zbraň projela a to takovou silou, že  její hrot nadzvedl vzadu na hlavě zpocené vlasy a nestydatě ukázal na svém ostří obsah lebky toho povedeného obchodníka.

    "Co se stalo?" zeptal jsem se, když Jasmína dosedla sklíčeně a unaveně na sedlo vedle mne.

"Všichni jsou mrtví!" pronesla dutým hlasem. "Mají podřezaná hrdla. Musel to udělat ještě před začátkem útoku. Celý to byla bouda. Určitě mu šlo jen o ty peníze. Neexistuje loď, neexistuje zboží. Všechno měl s tou bandou domluvený."

    "A kočí?"

Manželka jen zakroutila hlavou: "Taky mrtvý. Asi to dostal hned, jak strčil hlavu do vozu, když je chtěl budit. Leží před ním a má probodnutý hrdlo."

    "No, to se nám moc nepovedlo! Majetek jsme zachránili, ale domů přivezem jen mrtvoly. Tenhle případ nám reputaci zrovna nepozvedne!" zabrblal jsem.

    Jasmína pokrčila rameny: "Přece se tu nedalo nic dělat! Kdo moh tušit, že je to takovej podrazáckej hajzl?!"

    "Nojo, ale vysvětluj to rodinám těch mrtvejch!" odpověděl jsem.

Domů se tedy vracel smutný průvod. Pomalý povoz s truhlami peněz a čtyřmi mrtvými a vzadu se za ním loudali na provaze naši hnědáci. Bandity jsme pohřbili na místě. Ani si takový hezký palouček nezasloužili.

    Jasmíně se přece jen brzy vrátila její rozvernost a už druhý den zase nadávala na pomalost jízdy. A nepřejte si ani slyšet ty věty, když se k tomu přidal zápach, jaký se nutně dostaví, když převážíte v poměrně teplém počasí mrtvé několik dnů.

                              Konec čtvrté kapitoly