Slzami se neplatí Kapitola 5

Kapitola 5

Marcel po návratu domů se hned zavřel do svého pokoje, který kdysi sdílel se svou starší sestrou Klárou. Ta ale v jejich rodině nevydržela a v šestnácti letech utekla z domova. Nejdřív přemýšlel, jestli nebude pokračovat v práci na plastovém modelu letadla Memphiské krásky od firmy Revell. Byl to drahý model, dostal ho od souseda pana Lederera. Měl několik modelů letadel od této firmy jako Junkers Ju-88, Super Tomcat, Mirage nebo Focke Wulf a potom několik lacinějších. Letadélka mu učarovala už od mládí. Uchopil trup letadla a chvíli ho obdivoval, ale potom si to rozmyslel a popadl kytaru. Svět akordů ho odváděl od všední reality, od které chtěl právě na chvilku utéct. Prsty se mu mazlily se strunami, měl zavřené oči a plul si ve svých snech, kde měl svou skupinu, zkušebnu a vlastní natočené cédéčko. Jemu osobně se líbila skupina Kryštof, Chinaski, Lucie, Dan Bárta nebo Kamil Střihavka. Zasnil se a představoval si, že je na pódiu se známou skupinou a fanoušci jsou v extázi. Propadal se hlouběji do svých snů a přestal být obezřetný. Začal hrát tvrději a víc nahlas a následovalo to, co obvykle jeho hraní vyvolalo. Dveře se rozrazily a v nich se zjevil otčím. „Do háje, kolikrát ti mám říkat, abys mi nedrásal tou tvou zatracenou kytarou nervy! To je zase nějaká tvá vzpoura?“

Marcel byl zase rázem zpět v realitě. Přestal hrát a jenom si otčíma přeměřoval.

„Nečum na mě takhle drze! Jestli mě chceš vyprovokovat… Otčím si významně sáhl na tlustý, kožený pásek u kalhot s velkou železnou přezkou. Měl už zase trochu upito.

„Ne, nechci tě vyprovokovat,“ odpověděl Marcel docela pokorně a zavrtěl hlavou, což jeho otčíma relativně zklidnilo.

„Fajn. Tak na ní dneska už nesáhni a jdi spát.“

„Je ještě brzo.“

„Už jsem řek. Jsi dost mladej na to, abys se mnou diskutoval. Chceš rebelovat?“

„Nechci rebelovat.“

„Fajn. Zhasnout a spát,“ řekl a zavřel dveře, dokonce aniž by jimi významně práskl. Marcel našpulil rozladěně rty. „Ségře se vůbec nedivím,“ řekl nahlas. Chvilku přemýšlel a pak se rozhodl. Spát ještě rozhodně nemínil. Oblékl se, sbalil deku a kytaru a oknem vyskočil ven. Bydleli v přízemí, takže to nebyl žádný problém. Byla hezká noc, noční obloha byla plná hvězd a Marcel, když opustil tíživou atmosféru jejich domova, měl hned lepší náladu.

Rodiče jeho kamaráda Richarda Hejduka vlastnili krásnou vilu. Byla v noci rozzářená, probíhal v ní opulentní večírek zbohatlíků a několik rozpálených hostí se chladilo ve velkém zahradním, krytém bazénu. Marcel předstoupil s kytarou v ruce před muže v obleku s mikroportem u úst.

„Co si přejete?“ otázal se člen ochranky a v té chvíli se otevřely vchodové dveře vily a z něho vyběhla s rozverným jekotem dívka. Byla úplně nahá a běžela do bazénu. Člen ochranky se letmo podíval, co se děje, ale hned se vzápětí otočil zpět k Marcelovi.

„Rozvernej večírek, co?“ ušklíbl se pobaveně Marcel.

„Vy na něj ale asi zvaný nejste, předpokládám. Tak co tady děláte?“

„Jdu za kamarádem. Ričim.“

„Pan Richard Hejduk junior?“

„Pan?“ pousmál se Marcel a nevěřícně zakroutil hlavou.

„Zařídím to,“ řekl člen ochranky.

„Zdarec, co je Macku?“

Marcel mu naznačil, ať jde z dosahu od členu z ochranky. „Nemůžeš na chvíli vypadnout?“

„Takhle večer? Nechce se mi.“

„Pojď, smotneme,“ řekl a významně poklepal na bundu, v jejíž vnitřní kapse měl balící papírky a marihuanu. „Potřebuju relax, ten pán, co u nás bydlí, mi zase předhazoval, abych měl celej život mozoly. Potřebuju vzpruhu.“

„Já nevím. Je dost pozdě a...“

„Nenech se přemlouvat. Si kámoš? Mám deku, něco zabrnkám, nepromarníme přece tenhle pěknej večer.“

Richard se podíval zpět k nasvětlené vile a přikývl. Vlastně tam nechtěl být. „Tak jo, naším to bude stejně fuk, když se vypařím, počkej chvíli, vezmu nějaký palivo.“

Za chvíli byl Richard zpátky u Marcela a poodhrnul bundu. Měl tam schovanou nedopitou láhev Glenfiddich Single Malt Scotch whisky.

Marcel zamrkal překvapeně očima. „To vypadá kurevsky draze.“

„Nevypadá. Je kurevsky drahá. Padáme.“

Seděli opřeni o zeď vchodu na střechu paneláku, Marcel hrál jemně na kytaru, zírali na noční oblohu a občas si podali láhev exkluzivní whisky. Naštěstí pro ně jí tam moc nebylo. „Radši smotneme, mi to vlastně ani moc nechutná,“ řekl Marcel a začal balit cigaretu marihuany. Připálil si a dal si rozkošnicky prvního práska. „Čejče, to dává, ti říkám, to fakt dává. Paráda. Pojedu radši v tomhle, tu láhev vrať papínkovi.“

„Táta jich má mraky. Je mu to fuk.“

Marcel odložil kytaru, na moment se zarazil, když si vzpomněl na slova pana Lederera, ale nakonec přece jen začal balit jointa a pokyvoval hlavou. „Teda povím ti, ta tvoje rodinka… síla, fakt síla. Na zahradě vám běhaj nahý ženský, tě pic. Co na to tvoje mamuša?“

„Co by? Je jí to už dávno jedno. Rezignovala. Tátu nepředělá, zkoušela to, nešlo to, skončila na chvíli v cvokhausu. Představ si to. Bohnice. Vod tý doby bere pořád nějaký antidepresiva, ale už tátu nechává bejt. Její psychiatr ji vysvětlil, že buď musí odejít, nebo vrazit hladu do písku jak pštros a dělat, že nic nevidí. Jinak z těch Bohnic nikdy nevyleze. Máma si z toho vzala ponaučení. A je jí všechno jedno. Jenom na sebe věší jeden šperk za druhým a závodí v tom, kolik může utratit peněz. Jednu dobu u nás i jedna tátova milenka bydlela. Úlet. Nakukal mi, že to je jeho asistentka, že musí mít někoho pořád k dispozici kvůli podnikání. Kecy. Nejsem blbej. Ale uměla perfektní svíčkovou. Máma nevaří, jídlo si objednáváme.“

Marcel nad tím přemýšlel, pak si povzdechl. „Svíčkovou...ty vole, já se nikdy ženit nebudu. Je to na houby, podívej se na ty naše rodiče. Tvůj fotr je bejvalej papaláš a hrabe vo sto péro a ještě k tomu sjíždí mladý tasemnice před očima tvojí mámy. No není to celý zvrhlý?“

„Co chceš slyšet?“ zeptal se Richard s povytaženým obočím.

„Že to stojí za hovno.“

„Za pistácii.“

Marcel se pousmál. „Pistácii.“

„Ten Šmíd je taky pako. Sem slyšel, že je to homík,“ řekl Richard

„Jsou jenom povídačky.“ kroutil hlavou Marcel.

„Povídačky sice možná jo, ale znáš to. Na každém šprochu, pravdy trochu. Ženatej není, i když mu táhne tak na čtyřicíku, kmetovi, porád je navlečenej do těch těsnejch tepláků jak nějakej baleťák. Do šatny nám při těláku taky furt leze. Bůh ví, kámo, jak to je. Bůh ví.“

Marcel pokrčil rameny. „To je mi volný. Pokud na mě nebude sahat, nebo se nějak pitomě koukat…,“ řekl a natáhl z jointa.

„Hele, přihraji mi to taky, nějak si to moc singluješ.“

„Neboj, Riči, tady…“ Marcel mu podal jointa. Richard si slastně potáhl a ťukl si. „Měl jsi narozeniny… tady,“ řekl a sáhl do kapsy. Vytáhl nový mobilní telefon velmi drahý. „Dárek pro tebe.“

Marcel zůstal zírat. „To nemyslíš vážně,“ řekl nevěřícně, uchopil telefon a potěžkával ho. „Si se zbláznil? Tenhle soňák je poslední model. To nejde.“

„Proč by nešlo? Buď v klidu, koupil to fotr, řekl jsem mu, že mi tamten ukradli. Pochop, že pro mýho fotra je to totální prd. A mě nebaví, že ti nemůžu ani colnout.“

„Ty, Riči, děkas. Si fakt kámoš. Fakt. Za to tě někam vezmu.“

„Kam?“

„Uvidíš, nech se překvapit.“ Marcel si s našpulenými rty stále nevěřícně prohlížel svůj první mobilní telefon. Otáčel ho a potom přikývl. „Super. Se máš. Já když jsem otčímovi řekl, že bych chtěl mobil, tak mi jenom řekl, že jsem pěkně drzej. A ty… ty si můžeš dovolit dát mobil i kámošovi.“

„Hele padá hvězda. Přej si něco.“

„Přeju.“

„A co?“

Marcel chvíli pozoroval noční oblohu, vyfoukl kouř, zamáčkl špačka a řekl. „To je tajemství.“ Podíval se na hodinky a pozoroval vteřinovou ručičku, která odsekávala čas v pravidelném rytmu. Zpoza mraků vyšel měsíc a osvětlil noční oblohu. Marcel se znovu podíval vzhůru na podmanivý měsíc a nejraději by čas zastavil, aby tam mohl být se svým kamarádem co nejdéle. Bylo mu dobře. Jsou chvíle, které se navždy vryjí do paměti, a to byla jedna z nich. Pevně svíral telefon a neubránil se, aby svému kamarádovi tak trochu nezáviděl jeho zázemí.

Marcel ťukl do okna, to se pootevřelo, strčil do pokoje kytaru a potom se přes parapet přehoupl i on. Sehnul se, aby zvedl kytaru, ale v té chvíli zaregistroval nějaký pohyb. V pokoji se rozsvítilo a u vypínače stál otčím, Tvářil se hrozivě, byl naštvaný a trochu přiopilý. Marcel se narovnal a v ruce držel kytaru. Otčím na něho ukázal. „Ty! Ty prevíte! Ty gaunere, já tě naučím poslouchat! Si normální? Nechat otevřené okno v přízemním bytě? Chceš, aby nám sem vlezl nějaký pobuda? Chceš, aby nás někdo vykradl?“

Marcel neříkal nic, v duchu si musel přiznat, že to asi nebylo nejmoudřejší rozhodnutí, nechat okno dokořán, ale jinak by se z bytu nedostal, musel by přes obývák a tam trůnil jeho naštvaný otčím.

„Tobě je všechno jedno, zmetku. My se s mámou dřeme, abysme se měli dobře a ty… je ti to úplně jedno, nechceš všechny věci rovnou nějakým pobudům dát?“

Marcel mlčel. Otčíma jeho vzdorovité mlčení rozčílilo, nakrčil se a začal se k Marcelovi přibližovat. Ruce sevřel v pěsti a Marcel už dobře poznal, co bude následovat. Otčím napřáhl, Marcel se přikrčil a ruce si dal před sebe. Otčím zůstal chvíli s rukou napřaženou jako zmražený a potom ji náhle spustil. „Sedni si,“ ukázal místo úderu Marcelovi na postel. Marcel chvíli nedůvěřoval, nevěděl, co na něho chce vymyslet, ale nakonec se váhavě posadil. Otčím si mnul bradu a Marcela zádumčivě pozoroval. „Hele, Marceli, já vím, že my dva to máme spolu tak nějak... těžký, že jo?“ Marcel nepatrně přikývl a tiše řekl. „Taky si myslím.“

„Jo. Ale musíme spolu tady všichni nějak vycházet. Ne kvůli nám, ale hlavně kvůli tvojí mámě. Ten byt je dost malej pro nás tři.“

„Chceš mě vyštvat jako mojí ségru? Vo to ti de?“ zeptal se bojovně.

„Sakra!“ Tvář otčíma zbrunátněla, už už to vypadalo, že jako obvykle vybuchne, ale potom se vědomě začal zklidňovat. Nával vzteku ho náhle přešel a promluvil opět smírným tónem. „Marceli, takhle se nikam nedostaneme. Snažím se s tebou bavit rozumně. Máma byla strachy bez sebe, kde si. Prostě to tady musíme nějak zvládnout. Ty se budeš snažit, já se budu snažit. Co ty na to? Kvůli tvojí mámě.“ Otčím mu podal ruku a vyčkával. „Zkusme to,“ řekl. „Prosím, dodal.“ To slovo od něho Marcel snad nikdy neslyšel. Překvapilo ho, a proto po chvilce váhání jeho ruku s povděkem přijal. Cítil, že pro to udělá maximum.

Marcelův otčím se druhý den zjevil před nízkoprahovým klubem Trojka. Nebylo ještě otevřeno a partička mladých pubescentů, oblečených v mikinách někdo s nataženou kapucí, jiný měl různě barevnou basebalovou čepici. Byli rozestavení do kruhu a hráli fotbálek s nějakým hadrákem. Když spatřili podmračeného Marcelova otčíma, kluci si přestali hrát a podezřívavě si ho prohlédli. Marcelův otčím se zarazil a podíval se na hodinky. „V kolik se otevírá?“

„Ve dvě,“ řekl kluk v bílé kšiltovce, poseté nějakými čínskými znaky. „Už jsem tady!“ zvolal přicházející pan Horčička s klíčem v ruce. „Ahoj, kluci... dobrý den. Vy...“ vyčkával pan Horčička s pohledem upřeným na Marcelova otčíma a s přátelským úsměvem. Díval se na něho takovým měkkým a trpělivým způsobem.

„Jsem otec Marcela Hejduka a chci vidět, kde se pořád poflakuje.“

„Aha,“ odtušil chápavě pan Horčička a odemkl. „Marcel který? Popište mi ho, prosím, tady si na příjmení nehrajeme, naší mládeži zaručujeme anonymitu.“

„Nacej,“ upřesnil jeden z chlapců. „Co válí na skejtu.“

„Aha, jasně,“ přikývl pan Horčička.

„Anonymitu? Aby mohli dělat anonymně bordel?“ neodpustil si úsměšek Marcelův otec.

Pan Horčička našpulil rty a prohlédl si Marcelova otce od hlavy až k patě. Ale trpělivý úsměv ho neopustil. „Je vidět, že si musíme promluvit. Zalezeme do mého vigvamu, tam budeme mít klid.“

„Podívejte, snažíme se, aby tady holky a kluci u nás našli takový azyl. Bezpečný prostředí. Je tady přátelské klima. Žádný alkohol, žádné drogy. Snažíme se, aby se nám svěřovali se svými problémy.“

„Mě se ten náš kluk nesvěřuje s ničím.“

„Vidíte. To je ono. Nemají důvěru. Ne, nekoukejte se tak, nikdo vás neobviňuje, to není vaše chyba. Prostě to tak je, mladí nedůvěřují dospělé generaci. Jsou tady anonymně, nikdo je za to, co udělali, netrestá. Nebojí se s námi o tom tedy mluvit. Když se budou bát, že je hned vyhubujeme, tak se nám přirozeně nesvěří. Už tak nás mají za nesvéprávné fosílie a odumřelé maso. Sám to na sobě moc dobře vidím a uvědomuji si to. Jsem na to tady vlastně už starej a spíš tak přesluhuju, sháním k ruce někoho mladého na výpomoc, aby byl věkově k nim blíž, ale už ho brali jako autoritu. Vzpomeňte si sám, když jste byl v jeho věku.“

„Já měl autoritu v tátově řemenu. Mě by nikdy ani nenapadlo vzít do huby nějakou tu marihuanu nebo něco podobnýho. Tvrdá ruka, to byla tátova osvědčená a teď i moje metoda.“

„Hm. Nikdo vám to nemůže vymlouvat, ale doba je přece jenom jiná a komunikace je také dobrý způsob. Ta vaše metoda... funguje vám? Chová se Marcel podle vašich představ? Svěřuje se vám?“

„Ten jo? Ten určitě. Ten nepřijde včas ani k večeři, ruce si neumyje, večer někam zmizí, aniž by se uráčil vůbec sdělit, že ráčí někam vypadnout. To bych tady byl léta, kdybych to měl všechno vyjmenovat,“ mávl Marcelův otčím rezignovaně rukou.

„Nesmíte nad ním lámat hůl. Váš Marcel je skvělej kluk. Učíme je tady dodržování pravidel.“

„Pravidel? Jak jsem na ně koukal, tak ti sígři nebudou dodržovat nic stejně jako ten můj pacholek. Jenom se někde flákaj po ulicích, neučej se.“

„Ale to se mýlíte. Neodsuzujte je jenom proto, jak vypadají. Prostě se jenom stylizují do dnešních módních trendů. Hip hop, rap, skejtaři a tak dále. Vždyť každá doba má své. Jasně, porušují řády, ale hned nad nimi hůl nezlomíme. Základem je komunikace.“

Marcelův otčím si poposedl, na tváři mu bylo vidět, jak usilovně přemýšlí. Pan Horčička chvíli mlčel, aby mu dopřál čas na jeho myšlenky. Marcelův otčím pokrčil rameny a rozhodil bezmocně rukama. „Nevím, fakt nevím, já tomu prostě nerozumím. Jim mladejm. Jde to celý nějak mimo mě. Já se vždy snažím, ale míjíme se, pak po něm vyjedu. Já to asi fakt neumím, je to pro mě moc složitý. V práci je to jednoduchý, tady je kýta, ramínko, žebírka, člověk nemusí přemejšlet, co má udělat, co má říct, prostě to má svůj řád a je to. Ale s tím klukem jsem fakt vedle. Ženu to trápí a mě je jí líto. Vlastně i jeho. Ale nevím, co s tím.“

„Prostor. Dejte mu prostor. A důvěru. Nesekýrujte ho, zkuste respektovat jeho osobnost a jeho názory.“

Marcelův otčím si povzdechl. „Hm. Zkusím. Jenže já jsem taky prchlivej, von se na mě vždycky podívá tak pohrdavě jako vopičák a já mám chuť po něm skočit.“

Pan Horčička se usmál. „Každý může na sobě pracovat. Nikdy není pozdě. Pamatujte si. Respekt, důvěra, komunikace.“

Marcelův otčím přikývl.

Marcel byl překvapený, když otčím domů a jen tak mimochodem řekl. „Dneska se hraje hokej. Na Spartě je Plzeň, víš to?“

„Se ví,“ řekl Marcel překvapeně a to měl být ještě daleko překvapenější. Otčím se ho rozpačitě zeptal, jestli by s ním na ten hokej ten večer nešel, že ho zve a dokonce Marcelovi řekl, že by byl moc rád, kdyby s ním šel. Marcel se prakticky nebyl chvíli schopný nadechnout, natož aby odpověděl, tak jenom lehce konsternovaně přikývl. Slyšela to i jeho máma, a když Marcel přikývl, jenom zavřela oči a trochu se usmála. Marcelovi se zdálo, že dlouho na mámě neviděl takhle šťastný výraz. Bylo mu to divné, ale nepátral po důvodech, naopak byl rád. Nemělo smysl si stavět hlavu, trucovat, nebo si vymýšlet, proč nemůže jít. On chtěl jít. A na hokeji už dlouho nebyl.

„Dobře, mladý muži,“ bouchl ho rozverně otčím. „Někde bych mohl ve skříni vyštrachat i sparťanskou čepici a šálu. Nechceš to půjčit?“

Marcel přikývl. Nevěřil svým uším.

Atmosféra hokeje je úplně pohltila, ale situace se nevyvíjela pro Spartu dobře.

„Do prdele, ty bekové snad chrápou, nebo co? Viděls to?“ šťouchl otčím Marcelovi do ramena po obdrženém gólu. „Jdu po dlouhý době na hokej a ukazujou mi takovouhle bramboračku, by se jeden z toho zvencnul. Saláti,“ láteřil otčím.

„To votočíme, to votočíme, jenom to musej víc táhnout po křídlech. To chce přihrávky zpoza brány,“ mínil divák, co seděl vedle otčíma.

„Jsem na ně zvědavej,“ kroutil pochybovačně hlavou otčím. Marcel chvíli těkal zrakem kolem stadionu a náhle překvapeně ztuhl. Dole, kousek od rolby, spatřil Františka Haláska, jak stojí vedle pořadatelů a hltá hokejovou hru. Sál tam stranou, tak trochu odstrčený ode všech. Otčím se podíval na hodinky a opět šťouchl Marcela do ramene. Marcel ten jeho zvyk nesnášel, ale neopovážil se protestovat. „Za minutu končí třetina, pojď, jdeme na párek, pak tam bude zase hrozná fronta.“ Marcel se poslušně zvedl. Fronty se už vinuly stejně jako libá vůně klobás, ale naštěstí to stihli ještě docela včas.

„Normální nebo paprikovou,“ zeptal se ho otčím.

„Paprikovou, jasně, že paprikovou.“

„Když paprikovou, bude papriková. Dvakrát paprikovou slečno. A jedno pivo.“ Otčím se podíval na Marcela, potom se ušklíbl. „Nebo víte, co, slečno? Ty piva dvě.“ Podíval se spiklenecky na Marcela a přiložil si ukazováček před ústa. „Ale mámě ani muk, jasný?“

Marcel přikývl. Milej, zlatej, kdyby si věděl, že jsme si zavdávali kvalitní whisky a k tomu bánili jointa, tak by si uznal, že nějaké pivísko je fakt limonáda. Ale s povděkem se usmál. Potom ho něco napadlo a zeptal se otčíma. „Nemohli bychom tu klobásu třikrát?“ Otčím překvapeně zopakoval. „Třikrát?“ Marcel přikývl. „Prosím.“ Otčím se otočil ke slečně. „Tak tu paprikovou třikrát, mladý pán je otesánek. Mi to sečtěte.“

Přinesli si piva i tácky s klobásami k pultu. „Já se omlouvám, ale ta třetí je pro někoho. Jestli se nezlobíš,“ řekl Marcel.

Otčím se naštval. „Pro někoho? Chceš říct, že mám zase platit za někoho...“ Zarazil se a tvář se mu uvolnila. Mávnul rukou. „Pro mě za mě. Tenhle večer si chceme užít, no ne? Klidně zaplatím i za někoho neznámýho. Co paní, nechcete koupit klobásu?“ Paní odvedle se urazila a raději se k nim otočila zády. Otčíma to pobavilo a zase rozverně šťouchl Marcela do ramene. Asi tam bude mít druhý den pěknou modřinu. „Ten její ksicht je jak spařenej, co?“ zašeptal a spiklenecky mrkl. Marcel povinně přikývl a popadl jeden tácek s klobásou. „Za chvíli jsem zpátky.“

Když František Marcela spatřil, překvapeně ustoupil, jako by byl přistižený při něčem nekalým.

„Fando, nezírej tak blbě, pojď sem.“

„Sem s tou klobásou nesmíte,“ všiml si ho pořadatel s mrožím knírem a nosem, protkaným fialovými žilkami, jak spleť kolejnic na hlavním nádraží.

„Hned s tím vypadnu. Fando, no tak, nedělej fóry, pojď sem, tohle je pro tebe. Nenech se doprošovat.“ František ostražitě přišel k Marcelovi a společně vyšli mimo hlediště.

„Na, to je pro tebe,“ vrazil Marcel tácek do ruky překvapenému Františkovi. František byl celou situací zmatený a Marcel ostatně také. Nějak se mu Františka zželelo. „No tak na to nekoukej a jez!“ pobídl ho Marcel „Co tady vlastně děláš?“

„Táta. Táta mi to domluvil,“ odpověděl František mezi kousáním. „Aha. Jasně, tvůj fotřík tady válel. To jo. Chutná?“

František vehementně přikývl.

„To jsem rád. Ještě aby ne. Hele, víš co, příště si tě vezmu do týmu. Ale když někdo zařve, čutej do autu, tak budeš čutat do autu, jasný?“

František opět vehementně přikývl s klobásou v puse, až mu upadlo trochu hořčice na špičku boty. Setřel si to podrážkou druhé boty. „Dobrý. Se měj. A pamatuj si, čutej do autu, tak to tam čutej.“ Marcel opustil Františka a měl hned ještě lepší náladu. Byly dny, kdy se prostě dařilo, vše vypadalo nadějně a optimisticky. Radostně bouchnul hranou pěstě do zdi, až si vykoledoval udivený pohled dalšího pořadatele. Ten večer se už ničím nezkazil a dokonce i ta Sparta to nakonec otočila.

Pan Wolodiovski se ještě nenašel a paní Horčičková vypadal, že je rázem starší a její vlasy jsou najednou víc šedivé než obvykle, a kruhy pod očima jsou výraznější než jindy. Také nic upečeného nepřinesla. „Naše bábinka potřebuje pomoc,“ uvědomil si Marcel. Domluvil se s osazenstvem Trojky a Vyhlásil akci „Kde nám vyje osamělý pan Wolodiovski?“ Vyžádal si od paní Horčičkové fotografii hafana, tu nascenoval jeden skejtař, zažraný do počítačů, který udělal v programu Coral plakát s podobiznou pana Wolodiovskiho a textem s kontaktem. Plakát vytiskli a namnožili. Marcel organizoval, každého přemlouval, podle mapy vyčleňoval skupinkám jejich území. Každý z osazenstva dostal štos letáků, nůžky izolepu, připínáčky a rozjeli se na svých skateboardech do různých stran. Vylepovali na zastávkách tramvají, autobusů, samoobsluh, sami hledali v průjezdech domů, v parcích volali pane Wolodiovski! Pane Wolodiovski a budili tím tak trochu i rozruch mezi občany města.

Akce už probíhala dva dny, ale pořád nic. Marcel se tím dost trápil, věděl, že by akci ještě chtělo něčím zásadním podpořit, jenom pořád nemohl přijít na to jak. Házel šipky a přemýšlel. „Jde ti to,“ vytrhl ho ze zamyšlení a hry nějaký neznámý, čtyřicetiletý chlápek v saku a v džínách.

„No a co?“ zavrčel Marcel nevrle. Byl rozladěný, že ho vyrušil. „Copak si nemůže chvíli jen tak házet šipkami?“

„Nezačínáme moc dobře,“ řekl chlápek sarkasticky.

„To nevím jako s čím?“

Muž se pousmál. „Jsem redaktor. Píšu o nízkoprahových klubech a o mládeži, co sem chodí. Je to v rámci propagace týdne nízkoprahových klubů. Jmenuju se Igor Zábranský.“ Redaktor napřáhl ruku a Marcel si ji nedůvěřivě přeměřil.

„Článek bude dobrej i pro klub jako píárko,“ uslyšel za sebou Marcel pana Horčičku.

„Tak jo. Když to říkáte, tak to asi musí bejt. Ostatně proč ne, lidi od tisku nejsou zas až takový zaprodaný nemehla.“

„To mě těší ten tvůj názor,“ pousmál se Igor.

„Já jsem Marcel,“ řekl a stiskl redaktorovu ruku.

„Pojď si sednout támhle. Zvu tě na něco k pití.“

Marcel líně hodil poslední šipku, co držel v dlani, do terče a šel se s redaktorem posadit.

„Co tě sem přivedlo?“ zeptal se Igor.

Marcel už už chtěl vypovědět, ale potom ho napadla spásná myšlenka. Zatvářil se vychytrale a řekl. „Mám návrh. Já s vámi budu mluvit naprosto otevřeně, ale vy pro mě taky něco uděláte!“

Igor pokrčil rameny. „Když to bude v mých silách.“

Marcel se zvedl, došel k barovému pultíku a vzal si jeden letáček z hromádky s panem Wolodiovskim. Přinesl ho redaktorovi a podal mu ho. „Potřebuju, abyste tohle u vás vytiskl.“

Igor si přečetl letáček a potom se poškrábal na hlavě a zatvářil se rozpačitě. „Tohle mi asi neprojde, to je spíš na normální placený inzerát.“

„Když nebude tohle v časopisu, nebude tam ani rozhovor se mnou. Ani s nikým jiným, to vám garantuju. Tady držíme basu.“

Igor si povzdechl, chvíli přemýšlel a potom přikývl. Možná by to šlo, zaimplementuji to do článku, jako že to je jedna z akcí osazenstva Trojky. Nezištná pomoc při hledání psa viz obrázek bla bla bla. Stačí?“

Marcel spokojeně přikývl.

Igor máchl plakátkem. „Budu jenom potřebovat data. Buď tohle celé v epsu nebo v jépégéčku, nebo v tifu, nebo fotku a náš grafik si to může sesázet znovu. I když to by trochu reptal, že to je práce navíc.“

„To není problém, to zařídím, máme vlastního šikovnýho grafika. Pošle vám to mailem. A teď se pteje na co chcete.“

Rozhovor vyšel i se slibovaným plakátkem a celá akce slavila úspěch. Zavolal jeden pán, který pana Wolodiovského našel na konečné tramvaje. Zřejmě zvědavý pan Wolodivosky naskočil do tramvaje a dojel až na konečnou, kde ho vyhodil šofér. Pes tam kňučel a tohoto pána se ho zželelo a vzal si ho domů. Jeho vnuk mu potom přinesl časopis a pán ho, ač velmi nerad, vrátil. Všichni z Trojky měli radost, samozřejmě hlavně paní Horčičková, která Marcelovi přinesla upečený dort. Marcel se rozdělil s ostatními a i pan Wolodiovski dostal svůj kousek.

Marcel s Richardem Stáli s ohnutými zády nalepení u okna, kryté zevnitř barvou, aby nemohlo být dovnitř vidět. Ale nátěr nebyl jednolitý, byly tam vyškrábané dvě malé plošky, které nebyly na první pohled vidět, ale když jste k nim přiložili oko, mohli jste koukat dovnitř.

„Ty vole, Macku, jak se ti to podařilo tam dostat?“

„Pamatuješ, jak jsem se asi před čtrnácti dny ulil ze zemáku?“

„Matně.“

„Pomáhal jsem přece školníkovi, když vyměňoval hadice u sprch. Každý legální vypadnutí z hodiny pro mě dobrý. Vybírá si mě, dávám mu za to žvára.“

Richard přikývl, ale neodlepil při tom tvář od okna, setřel jí tedy jenom špínu ze skla. Ale to mu bylo jedno, byl fascinován výjevem vevnitř. „Jasná páka, jasně! Už si vzpomínám, tak tehdy?“

„Si piš. Vyškrábal jsem to tím svým švýcarákem.“

„Geniální, Macku, si fakt geniální,“ Richard ho nepokrytě obdivoval.

„Já si to taky furt myslím.“

Ve sprchách, kam vedla okna s dvěma kukátky, vyrobenými střenkou nože značky wenger, který si Marcel pořídil za peníze vydělané na brigádě, když myl okna. Právě se v nich sprchovaly dívky z osmé A a B, které měly společný tělocvik.

„Ty vole, čum! Jeřabice, tak je má! To zírám,“ hlesl obdivně Richard a přešlápl z jedné nohy na druhou.

„Vím, už jsem ji viděl minule. Tobě se dost líbí.“

„Hm. Dost.“

A co taky Vršková, to zíráš, co?“

„Ty bláho. Jak se ji houpou, čoveče, to je lepší jak porno. A tobě se líbí která?“

„Vobě,“ usmál se Marcel.

„Jak obě?“

„Prostě vobě. Pěkně se nám voprsily, co? Měli bychom vzít Vrškovou a Jeřabici na rande. Do lesíka do altánu. Smotneme, pohulíme, uvidíme.“

„Myslíš, že by s námi šly?“ zeptal se Richard pochybovačně.

„Se mnou? Si piš. Nou problem, amigo, nou problem. Mám to zařídit?“

„To by bylo prima, fakt prima,“ zasnil se Richard a prsty víc zaryl do dlaní.“

Ze snění je vytrhl něčí nepříjemný hlas. „Co tam děláte?“

Oba se jako na povel narovnali a otočili se za hlasem. „Ty vole, průser, to je angličtinářka Karpíšková,“ panikařil Richard. Byla to doopravdy ona, zachumlaná do kostkového černobílého kabátu. Měla teplotu, šla tedy z vyučování dřív, kolegyně jí slíbila, že za ní vezme u sedmáků hodinu. Teď na ně ukazovala hrozivě obviňujícím prstem. „Co tam děláte?“ zopakovala. Snažila se mluvit hlasitěji, ale hlas ji přeskočil a druhou rukou si sáhla na bolestivý krk.

„Ty vole, vždyť vona je slepá jak krtek, vona nemůže vědět, kdo jsme!“ Angličtinářka doopravdy měla na brýlích skoro osm dioptrií, a jelikož brýle byly staré skoro sedm let, měla o nějakou tu dioptrii navíc a opravdu do takové dálky zas tak moc dobře neviděla. „To musíme využít,“ zhodnotil situaci operativně Marcel. „Ví kulový, padáme!“ Oba vystřelili najednou pryč a utíkali pryč směrem k hlavnímu vchodu do školy. Angličtinářka se snažila popoběhnout, ale nakonec se zastavila a mávla rukou. „Však já si vás najdu!“

Chemikářka Horáková odváděla jejich třídu do učebny chemie. Všichni měli na sobě pracovní oděv. „Tiše, tiše, prosím. Všude probíhá vyučování,“ napomínala je. Ve své třídě si napsali opravnou desetiminutovku a zbytek hodiny chtěla věnovat pokusům.

„Zkontrolujte stoly a nahlaste mi jakoukoliv závadu,“ nabádala učitelka své žáky po příchodu do třídy chemie. Zálibně přelétla zrakem po vybavené třídě na pokusy, tohle byl její ráj, tady byla moc spokojená. Pohroužila se do přednášky a předváděla žákům, co mají dělat. Potom jim řekla, aby utvořili dvojice a rozdala jim zadání pokusů. Jednotlivé dvojice měly rozdílné zadání. „A snažte se, budu vás známkovat! Máte šanci zlepšit si známky!“

„Pojď, chceš jít se mnou? Nebo vybuchneš,“ nabídl Marcel Richardovi. Ten s povděkem přijal. Chemické pokusy nebyly jeho hoby. „Holky, chceme jít vedle vás, když tak vám poradím,“ řekl Marcel Jeřábkové a spiklenecky drcl Richarda do lokte.

Chemikářka Horáková je začala častovat příkazy: „Lihové kahany zapálíte až na můj pokyn! A nezapomeňte, nesmíme v jeho blízkosti nechávat žádnou hořlavinu!“ varovala je. Zastavila se nad Kučerou a zalomila rukama. „Kučero, dávej pozor, jsi dneska roztěkanej jako ta kapalina ve zkumavce. Nekvedlej s ní tak zhurta, ale jemně krouživými pohyby, tak Kučero, správně. Halásku, bože můj, nenakláněj se nad tím, když to vře. Nevdechuj ty páry a proboha, Jeřábková co to tam… hydroxidy přece nepipetujeme. Hnaníčku! Ústí zkumavky drž od sebe! A také směrem od spolužáků, Hnaníčku, chceš, aby Šámalová přišla o oči? No proto, tak je to správně. Muchno, tuhé chemikálie bereme chemickou lžící. Křížová, láhve s reagenciemi bereme tak, aby štítek se signaturou byl v dlani. Správně. Bože Bělohlávku, cos to… no dobře, místo rozlité žíravinou, neutralizujeme, potom to opláchni vodou a setři hadrem… Svobodo, rozehřáté příslušenství Bunzenových stojanů přece nebudeme dávat do skříně! Až vychladnou! Slámová, jíst v učebně chemie? Zbláznila ses!“

A pak to přišlo. Kučera nepochopitelně zvedl hořící lihový kahan a chtěl ho přenést na vedlejší stůl. Jenže sotva popošel dva metry, tak mu vyklouzl z rukou, upadl, rozbil se a od hořícího knotu líh explodoval. Všichni rázem ztuhli. Hořící líh se vylil Kučerovi na hořící texasky, ten vyjekl a začal utíkat kolem stolů a plameny mu šlehaly z texasek. Oheň se smíchal s další látkou a ta začala také hořet. Dívky začaly ječet. „Klíííd, klíííd,“ snažila se je překřičet chemikářka. „Kučero ke mně! Ihned ke mně!“ Ale Kučera nereagoval. Marcel zakřičel. „Hydrant! Makáme pro hadici! Dělej!“ Vyběhl spolu s Richardem a kupodivu rychle zareagoval i František. Vyběhli všichni tři z učebny, doběhli za roh a otevřeli červené plechové dvířka s H uprostřed bílého kruhu. Richard popadl kovovou trysku, Marcel začal odvíjet hadici a Richard běžel do třídy. Marcel pomáhal s odvíjením hadice, byl na půl cesty mezi třídou a stojanem na hadici. Richard byl už ve třídě a zamířil tryskou dovnitř.

„Né, proboha, chlapci, jen to né! Líh za chvíli vyhoří, silný proud všechno zničí! Né.“ Richard se zarazil a podíval se zpět na Marcela. Ten pochopil, že hasit není zapotřebí, ale že to by to mohl být skvělý zážitek, o kterém by se mluvilo ještě dlouhá léta. Škodolibě se zasmál, v očích se mu zalesklo, jako by tam zatancovali všichni čerti a obrátil se na Františka. Ten rozpačitě přešlapoval u kohoutu hydrantu a nevěděl, co má dělat.

„Pusť to, Fando!“

František se začal horečnatě rozhodovat.

„Nééé!“ slyšel učitelku Horákovou hystericky křičet.

„Halásku, musíme je zachránit! Halásku, pusť to! Hned!“

„Nééé!“ ječela učitelka Horáková.

„Halásku, jinak uhoří, dělej!“

A pak se František rozhodl, zamračil se, zatvrdil se a ráznými pohyby zatočil kohoutem. Zpočátku to šlo ztuha, ale nakonec se to povedlo. Proud vody se nalil do hadice a ta se postupně začala nalívat a nafukování hadice rychle směřovalo k Richardovi a ústí trysky. Z hadice byl najednou živý a těžký had, který začal smýkat jak s Marcelem, tak s Richardem. „Vydrž,“ povzbuzoval Marcel Richarda. A pak se z ústí hadice vyvalil silný proud, Richard vytřeštil oči a vzápětí i všichni ve třídě. Nikdo nečekal tak prudký a rázný proud. Tlak vody byl zdrcující. Ze třídy se začal ozývat obrovský jekot a pištění. Hadice se zmítala, Marcel ji uchopil do podpaždí, aby ji zkrotil. Mohutný proud začal stříkat, Richardovi trysková trubice poskakovala v ruce a on stříkal nalevo napravo. Voda smetávala vše, co jí stálo v cestě. Třídou lítaly kahany, zkumavky, pipety, dózy s chemikáliemi, občas vybuchl nějaký lihový kahan, jenž se rozdrtil prudkým nárazem o stěnu a jehož knot ještě nestačil zhasnout. Richard sestřelil obraz s prezidentem Václavem Klausem a vzápětí se tříštilo sklo. Žáci se snažili skrýt za lavicemi, ale nebylo jim to nic platné, za chvíli byli všichni durch promočeni. Richard začal panikařit, ale nevěděl, co má s tryskou dělat a tak zmateně kropil dál a dál. Proud vody vystříkl otevřeným oknem i ven na ulici a pokropil překvapenou paní s nákupním košíkem, která ustrnula s pusou dokořán a jenom potom se ohromeně podívala na své promáčené šaty. Proudnice způsobila ve třídě totální apokalypsu. Řev ze třídy vyburcoval pana učitele Provazníka, který vyběhl z vedlejší třídy, aby zjistil, co se děje. Když spatřil výjev, rychle nakoukl do třídy chemie, rychle vyhodnotil situaci a rychle přiběhl k zmatenému Haláskovi.

„Uhni! Nečum, uhni!“ Provazník musel Haláska, šokem naprosto ztuhlého, odstrčit, aby popadl kohoutek a rázně jím začal točit zpět. Šlo to velmi ztuha, Provazník musel vynaložit svou veškerou sílu, zabral, až mu zbělely klouby, ale nakonec se mu podařilo kohout utáhnout.

Voda náhle přestala hadicí proudit a ta se přestala zmítat. Proud poklesl a za chvilku šokovaný Richard držel proudnici, z které začala voda téct jenom malým čúrkem. Richard jí ale stále hrozivě mířil do třídy a spolužáci ostražitě pozorovali její hrozivé ústí ve strachu, že z ní zase začne stříkat mohutný proud. Pomalu ustával jekot, jenom Martínková měla zavřené oči, dlaně na uších, bez přestání ječela a z jejích mokrých vlasů ji kapala voda, která stékala čúrkem přes kořen jejího nosu a kapala z jeho špičky na podlahu, kde bylo několik centimetrů vody.

„Martínková, neječ,“ zašeptala zdrcená učitelka Horáková a pohledem pozorovala své vypleněné království, utápějící se v troskách. Martínková ječela dál jak pavián. Byl to táhlý, bolestný a srdcervoucí jekot, který se rozléhal po škole a ven na ulici.

Žáci se koukali jeden na druhého a snažili se dostat z šoku. Byli úplně zlití. Svoboda si sundal nacucaný svetr s nemoderním vzorkem, který mu upletla babička k minulým Vánocům, který nesnášel, ale musel ho na příkaz rodičů neustále nosit, až se mu totálně zhnusil. Byl jak houba. Začal ho ždímat, pak ho něco napadlo, pousmál se a snažil se rukávy vytáhnout natolik, aby ho zničil a nemusel ho už nikdy nosit. Jedině on se v této situace vítězoslavně usmíval.

„Do prdele,“ hlesl Richard a konečně trysku sklopil. V té chvíli ho chemikářka Horáková probodla obžalujícím pohledem a Richard sklopil zrak a začal ze třídy couvat. Nejraději by se propadl až někam do temného sklepa, kde by ho nikdo nenašel. Ale přání přirozeně zůstalo nevyslyšeno a on tam zůstal i s katastrofou, kterou způsobili.  

Provazník si oddechl, poodstoupil od hydrantu a chvíli ho pozoroval a snažil se při tom zklidnit své překotné dýchání. Sáhl si na srdce, cítil se slabý. „Na tohle opravdu už nemám, to opravdu ne.“ Otočil hlavu a viděl žáky své třídy, kteří zvědavě vycházejí, aby zjistili, co se stalo. „Zpět do třídy! Hned! Tady není žádné divadlo!“ zahulákal a žáci zacouvali zpět. Provazník se otočil k Haláskovi, který zmateně těkal očima na své ruce, na boty pana učitele, potom na hydrant a snažil se pochopit, co se vlastně v několika předešlých sekundách tak o překot událo.

Provazník se podíval na Marcela a na jeho šibalském výrazu hned poznal, že to asi udělal schválně. „Ty…“ řekl jenom a kroutil hlavou. „Máte pěknej průser.“ Potom společně s učitelem Karpíškem chvatně vkráčeli do třídy chemie. „Ježíši!“ ozvalo se vzápětí unisimo.

„Takže holky se půjdou převlíct do cvičebního, měli tělocvik. Kluci si půjčí teplákový soupravy od sedmáků, tělocvik měli mít příští hodinu,“ pragmaticky začal rozhodovat pan ředitel.

„Ten tlak musel být nějak blbě upravený, to se nemůže nastavit přece na takovou sílu,“ kroutil hlavou nevěřícně učitel Karpíšek.

„To je škody, to je škody, to už nedáme nikdy dohromady,“ naříkala plačtivě chemikářka Horáková. Pak se náhle rozbrečela. Učitel Karpíšek ji chlácholivě objal a snažil se ji ukonejšit. „Neboj, to bude dobrý, dobrý. To se spraví. Zase budeš mít krásnou učebnu. Pokusy budou.“

„Nebudou,“ pípla umíněně jako malá holka a snažila se setřít slzy. Pan ředitel se podíval na trojici hříšníků, kteří stáli opodál. „Jste pěkní výtečníci. To bude mít dohru, pěknou dohru.“

„Chtěli jsme pomoc,“ namítl Marcel. „Slyšíte tady pana učitele. Nikdo nemohl tušit, že to bude mít takový tlak. My za to nemůžeme. Obraťte se na ty, co to tady nainstalovali.

„Hm. Ty máš odpověď taky na všechno, co?“ řekl pan ředitel a kroutil hlavou. „Že zrovna ty, Rambousku. Copak ty to máš se svým prospěchem zapotřebí? Vy tři. Budu chtít mluvit se všema rodiči. Tohle budu řešit už s nimi, budeme chtít náhradu škody.“ řekl pan ředitel.