Na počátku bylo slovo

Na počátku bylo slovo
Stanislav Strmiska
 

I.

„Na počátku bylo slovo, jenže my nevíme jaké,“ začínal vždy svoji přednášku. A pak už se motal ve vysvětlování a kombinování různých teorií o tom, jak to tady vlastně funguje, co je smyslem našeho bytí a jak se na svět a vesmír můžeme dívat. Krátce pohovořil o Einsteinově teorii relativity a pak přešel ke kvantové mechanice. Pohovořil o Heisenbergově objevu principu neurčitosti, což do doposud známé fyziky přineslo nutnost hledání nové teorie a nutnost nového myšlení. Jde vlastně o to, že to co známe a považujeme za jasné a nenarušitelné, narušíme v okamžiku, kdy použijeme „lepší optiku“ – pak zjistíme, že to, co se nám dříve zdálo neaktivní, ve skutečnosti aktivitou překypuje, jen na stále kratších vzdálenostech a časových měřítcích. Na takových, které jsme dříve nebyli schopni rozpoznat a měřit. Následoval stručný popis kvantové teorie pole, které dnes už říkáme relativistická kvantová teorie pole. Dále pak pár slov o gluonech, které poskytují jakési energetické „lepidlo“, díky němuž drží subatomární částice pohromadě. Ovšem nejvíce rozpitvávaným tématem jsou ultramikroskopické vlastnosti prostoru. V tom je totiž největší rozpor kvantové mechaniky a obecné relativity. Jde hlavně o toto: z Einsteinovy teorie plyne, že není-li přítomna hmota, je prostor plochý. Jenže kvantová mechanika se zaměřuje na mikroskopické vlastnosti prostoru a závěry jsou odlišné. Na základě obecné relativity bychom měli dospět k závěru, že pokud takový plochý obraz prostoru budeme zvětšovat, bude do libovolně krátkých měřítek stále stejný, protože má nulové gravitační pole. Kvantová mechanika ukazuje, že v průměru je gravitační pole sice nulové, nicméně jeho okamžitá hodnota se díky kvantovým fluktuacím vlní nahoru a dolů – což je v přímém konfliktu s hlavním rysem obecné relativity. A tak je naše teoretické chápání kosmu v samých základech postaveno na dvou silných, ale nespojitelných rámcích, které nelze matematicky sloučit.
„Takže, kde je chyba?“ zakončil svoji přednášku. Následoval bouřlivý potlesk studentů. Kteří stejně moc nechápali, co jim chtěl sdělit. Kdyby ano, museli by teď sedět zticha ponořeni do úvah, nebo dychtit po dalším vědění a chrlit otázky. Vlastně to k ničemu není. On si to tu odkecá, oni zatleskají, potom se zastaví na sekretariátu, kde mu potvrdí, že přednášel a on jim nechá číslo účtu a fakturku. Potom nasedne do auta a pojede domů. A zatímco někteří ještě tleskají, vzal do ruky láhev minerálky, aby vzápětí zjistil, že už je prázdná.


II.

Bylo lehce před devátou, když do hospody přišel pán, kterého jsem tu ještě nikdy předtím neviděl. Vypadal sklesle. Když vstoupil, slušně a nahlas pozdravil, což nebývá zvykem. Všem štamgastům bylo na první pohled jasné, že přišel nováček.
„Smím si přisednout?“ optal se traktoristy Františka, přestože několik dalších stolů bylo úplně volných.
„Ále jo,“ odvětil František a dál se věnoval balení cigarety.
„Dáte si něco?“ optal se hospodský, když přišel k jejich stolu.
„Já mám ještě pivko,“ odpověděl Franta.
„Já si něco dám, ale opravdu nevím co. Víte, já totiž alkohol zásadně nepiju, dnes si ale dám.“
„To by sis mohl dát frťana,“ poradil hned Franta.
„A proč bych si měl dát zrovna frťana?“
„Protože bych si dal s tebou, ať to nemusíte pít sám, že jo?“ obrátil se s posledními slovy na hospodského, který pokýváním hlavy naznačil, že je to svatá pravda.
„Tak jo. Přineste mi toho frťana a tady pánovi taky.“
„Já nejsem žádný pán, já jsem Franta,“ řekl Franta a hned natahoval ruku k potřesení.
„Já jsem doktor Kozák.“
„To je skvělé, že jsi doktor, já mám totiž v poslední době ohromný problém s kolenem. Jak se trošku ochladí, nemůžu ti ho kolikrát ani ohnout, jak mě to bere. Nemáš na to něco?“
„Tak to je omyl, já nejsem doktor jako lékař, ale jsem doktor přírodních věd.“
„Aha, takže ty léčíš přírodu, to jako krávy a tak, jo?“ ptal se zase Franta.
„Tak, tady jsou ty dobrůtky,“ vmísil se do hovoru hospodský a položil na stůl dva panáky fernetu.
„Ne, neléčím, díky, já jsem doktor přes fyziku, atomy, kvantovou mechaniku a podobně.“
„Tak to mi o tom musíš vyprávět. Na zdraví!“
„Na zdraví!“ opakoval doktor Kozák a po vzoru Františka do sebe vylil obsah panáka, poté se zakuckal a vyhrkly mu slzy.
„To je dobrý, na to si zvykneš, doktore“, uklidňoval jej Franta.


III.

„A to tě jako vykopla?“
„No, jo.“
„A to jako ten přírodní lékař nevyděláváš dost prachů, nebo co? Pane vrchní, ještě rundu!“
„Ále jo.“
„No, a tak co?“
„Kačence nejvíc vadilo, že jsem byl pořád někde odjetý. To byla pořád nějaká konference, přednáška a tak. Ona totiž nechápe, že jde o důležitou věc. My přeci musíme zjistit, o co jde, proč jsme vůbec tady?!“
„Protože tě vyhodila,“ napovídal Franta.
„Ale to nemyslím. Myslím tak nějak celkově, proč jsme tady. Co bylo, co je a co bude. Jak vznikl vesmír…“
„Na zdraví!“ pronesl další přípitek Franta, hned do sebe obrátili další rundu a Franta pouhým gestem ukázal, že si dají ještě. Číšník pochopil a pokýval hlavou, jakože rozumí. Bylo mu jasné, že ti dva špatně skončí, ale dokud platí…
„Co bylo před velkým třeskem?“ pokračoval doktor Kozák. „Jak to celé jednou skončí? A je vesmír nekonečný nebo má někde hranice? A co nás čeká po smrti? Víš, že spousta hvězd, které na nebi září už dávno neexistuje?“
„Nevím,“ odpověděl po pravdě Franta.
„No vidíš. A tebe to nezajímá?“
„Jo, zajímá,“ přitakal Franta.
„Že se vůbec neptáš,“ podivil se doktor.
„A na co?“ optal se Franta.
„Na cokoliv.“
„Na zdraví!“ zahlásil Franta a během několika sekund stály na stole dva prázdné panáky a čekaly, až budou vyměněny za plné.
„Musím jít na záchod.“
„Jo, to běž. To se nesmí podceňovat,“ radil Franta.
První pokus o odchod na záchod dopadl neúspěšně. Po prvotním postavení se mu zatočila hlava a podlomila se kolena. Nicméně při zpětném chodu, který jeho tělo jaksi automaticky zařadilo, se mu podařilo zachytit rukou o stůl a jakž takž se nasměrovat alespoň půlkou zadku na židli.
„Mám nějaký blbý tlak,“ poznamenal pouze a na druhý pokus, kdy se opatrně pokusil stoupnout, se mu to podařilo. Cítil se jemně dezorientovaně, nicméně mu v tom okamžiku prolétlo hlavou několik myšlenek, které kdyby zachytil, mohl by je ráno říct své ženě Kateřině a ona by pochopila, že to co dělá, je důležité, že to nejsou jenom obyčejné žvásty a že jsou na světě důležitější věci, než to, že zase zapomněl cestou koupit chleba a ten věšáček v koupelně už leží na pračce půl roku a není opravený.
„Hele, já jdu na ten záchod s tebou, abys trefil. Navíc, ve dvou se to táhne líp.“


IV.

„Tak pánové, zavíráme,“ oznámil jim vrchní, a obracel židle na stoly, aby paní Juráčková, až přijde vytírat podlahu, mohla líp pod stoly.
„Ještě jednu,“ žadonil Franta.
„Tak teda ale fakt poslední.“


V.

Když se Jan Květoň, kterém nikdo neřekl ve vsi jinak než Pampeliška, vracel pozdní nocí od vedoucí místní pošty, která se před nedávnou dobou také rozvedla, potkal nesourodou potácející se dvojici. Ti chlapi si ho ani nevšimli a něco pořád drmolili. Nebylo jim moc rozumět, ale oni vypadali, že si rozumí velice dobře. Zřejmě to bylo tím, že byli z hospody naladěni zhruba na stejnou vlnovou délku. Těm bude zítra blbě, pomyslel si.


VI.

„To byl moc hodný, že nám ještě nalil.“
„To jo. A hlavně, že nám dal tu flašku na cestu. Na, napij se.“
„Podívej se nahoru. Vidíš, kolik je tam hvězd?“
„Vidím. Aspoň tisíc.“
„Cože? Tam jsou miliony, miliardy hvězd! Dokážeš si to představit? Představ si, že to všechno jednou nebylo a zase to asi jednou všechno nebude.“
„A co s tím bude?“
„Na to se názory různí.“
„Hele, to je jedno. Podrž tu flašku, musím se jít vychcat.“

Když se vrátil, chytil doktora Kozáka kolem ramen:
„Tak jdeme, doktore. Kde vlastně bydlíš?“
„To je jedno, mně je strašně zle.“
„Tak se napij, uleví se ti.“
„Já si potřebuju sednout tam na tu lavku,“ řekl doktor Kozák a ukázal na lavičku, která už několik desetiletí stála na autobusové zastávce.

„Představ si, že ona mi vyčítá, že nemám dost času na rodinu, že pořád sedím v knížkách!“
„Já nemám rodinu.“
„Copak nechápe, že jsme na prahu velikých objevů?“ ptal se Franty.
„Ženský nic nechápou.“
„Vždyť to, co se děje na úrovni Planckovy délky, je naprosto vzrušující. To přeci převrací fyziku úplně naruby!“
„Napij se, doktore.“
Doktor Kozák vzal lahev a dlouhým douškem ji vyprázdnil.
„A jsme na suchu,“ poznamenal Franta.
„To je konec. Já studentům vždycky říkám, že na počátku bylo slovo, akorát nevíme jaké,“ pronesl smutně doktor Kozák.
„Já to vím.“
„Cože?“ zpozorněl.
„No jasně,“ přitakal stále silněji škytající Franta.
„Ty víš, jaké bylo úplně první slovo?“
„Samo.“
„Tak to mi musíš říct. Já bych to moc rád věděl. Já pom tom pátrám celou dobu a nemůžu na to přijít.“
Doktor Kozák potáhl z láhve, ale byla už prázdná.
„A můžeš mi říct, jaké to slovo bylo?“
„Jasně.“
„Tak moment, já si najdu zápisník, abych si to zapsal, abych na to nezapomněl.“
Poté začal hledat svůj zápisník po kapsách a našel jej v náprsní kapse kabátu.
„Tak řekni,“ vybídl Frantu a s tužkou položenou na papíru netrpělivě čekal na ono první slovo.
Franta otevřel oči, které měl do té doby zavřené, podíval se někam do tmy a řekl: „máma.“