Strašná povídka

Chodila venčit dva psíky. Takové ty malinké, bílé, dlouhosrsté. Kdybyste je nasadili na násadu, mohly by z nich být vcelku solidní smetáky. Takový pes, to není vlastně ani pořádně pes. Když pes, tak to musí být velký pes a ne taková tintítka. A to se ještě jeden z těch dvou bál koček. Když na něj vyprskl kocour, utíkal se schovat pod gauč tak velkou rychlostí, že lidským okem nebyl téměř ani zachytitelný. Co ji to pak stálo přesvědčování a ujišťování, že to příšerné a krvelačné zvíře, ten kocour, že už je zavřený a zamknutý a že už se neobjeví. A kolikrát i to bylo marné, musela jej vylákat ven na piškot namočený v malinovém sirupu, to vám, panečku, byla dobrota. Takové dobrotě i malý psík odolá jen velmi těžko.

Bydlela tu dlouho ve starém domě se zahradou ve vilové čtvrti. Byla velmi stará a neměla děti, jen ty psy. Její vila vyvolávala u kolemjdoucích takový nejistý pocit něčeho zvláštního. Snad to bylo tím, že pomalu chátrala, protože ona na její údržbu už nestačila a málokdy si něco nechala opravit od někoho jiného; i když je pravdou, že když ji soused, bývalý lékař, upozornil, že má díru v okapu, a bude-li pršet, začne jí dům vlhnout, nechala díravé okapy vyměnit a ostatní natřít, takže vypadaly jako nové. Také na zahradu kolem domu byla sama a tak zahrada původně v pseudoasijském stylu zarůstala a mezi šlechtěnými borovicemi a kvetoucími muchovníky se postupem času začaly objevovat laskavce zelenoklasé a žmindovité, hulevník povolžský, ambrózie pelyňkolistá, pýr plazivý a dokonce i kopřiva dvoudomá.

Člověk se necítil dobře, ani když kolem procházel v noci. V době, kdy už všechny okolní domy zpravidla spaly, u ní se ještě stále svítilo v jednom okně v prvním patře. Snad tam prý měla ložnici. Zajímavé na tom však bylo to, že svítívala svící a to její okno pak působilo strašidelně, jak plamen svíce poblikával a pohasínal a zase se znova rozsvěcoval.

Bydlela v té čtvrti velmi dlouho. Nikdo z obyvatel okolních vil si nepamatoval dobu, kdy tam ještě nebydlela. Všichni byli mladší a pamatovali si ji už jako děti a určitě by někteří z nich přísahali, že se od té doby vůbec nezměnila, ale lidský mozek není zrovna nejspolehlivější sklad vzpomínek a tak jim sice můžeme, ale taky nemusíme věřit. Snad byla kdysi mladá, než jí starosti namalovaly na obličej spousty vrásek a slunce za tu spoustu let zcela vybělilo její kaštanové vlasy; také modrá v jejích očích už nezáří tak jako kdysi a daleko častěji jí v nich praskají žilky – následek zvýšeného tlaku; věk zkrátka nikomu nepřidá, ani vám. Taky se jí hůř vstává z postele a když ráno vstane moc rychle, zatočí se jí hlava a musí se opřít o opěradlo židle, kterou si k posteli výhradně pro tyto účely nedávno postavila a na kterou si teď odkládá svoji oblíbenou knihu, protože tam dosáhne lépe, než na noční stolek, který má až v úrovni hlavy a klouby v rameni se takovému pohybu brání a naříkají a bolí, ale teď už čte velmi málo a raději ve dne, protože světlo svíčky je s přibývajícími léty slabší a slabší a písmenka v knize jsou rok od roku rozmazanější.

Zpravidla v neděli odpoledne se ze salónku v přízemí ozývají francouzským oknem, které vždy v neděli odpoledne od jara do podzimu otevírá, tóny jejího piána. Kdysi hrávala přímo excelentně, ovšem teď ji zlobí revma a tak hrává pomalejší melodie, které se ne příliš udržovanou zahradou ozývají, jakoby přicházely ze sna. Občas do některé z melodií zaštěká vysokým hláskem některý z jejích psíků. A když ji prsty bolely moc, postavila na okno starý gramofon na kliku, který by jí leckterý sběratel záviděl a má jistě velkou cenu, a pouštěla si staré desky, které více škrčely a chraptěly, než hrály, ale bylo to krásné.

Když se svými psíky vyjde na ulici, je vždy perfektně upravená a nikdy se nestalo, že by něco nebylo v pořádku. Obléká se podle pařížské módy, ovšem podle té, která byla aktuální zhruba před padesáti lety, proto si ji všichni, kdo ji neznají, okamžitě všimnou; místním to už nepřijde, místní ji přeci dávno znají. Pravidelně chodila do malého obchůdku pro potraviny, a když ho zrušili a nedaleko postavili obchodní dům, tak i potom tam chodila a paní, které obchůdek patřil, jí nebyla schopná vysvětlit, že už tam obchod není a tak jí raději, možná z jakési krásné nostalgie, nakupuje v obchodním domě a ona si pro svůj nákup chodí stále do toho starého obchůdku. Nakupuje většinou jen základní potraviny a svíčky; občas si objedná i jiné zboží, jako třeba mýdlo s jelenem, homoli cukru nebo jed na krysy.

Nikdy nikomu neublížila, alespoň co si i ti nejstarší obyvatelé v okolí pamatovali, a proto to byl pro všechny takový šok. Ta zpráva zapůsobila na všechny strašně a všem z ní přebíhal mráz po zádech a cítili hrůzu a v noci už se kolem jejího domu neodvažovali chodit ani ti nejotrlejší. Bylo to opravdu děsivé. Když si několik dní nevyzvednula nákup, šla to bývalá paní prodavačka oznámit jejímu sousedovi. Ten si uvědomil, že ji také několik dní neviděl vyjít z domu a tak pojali podezření, že je nemocná, a proto se k ní vypravili. To co spatřili na místě, však bylo horší, než čekali.

Nejdříve se nemohli dostat dovnitř, protože všechny dveře byly zamknuty a tak zkoušeli, jestli některé z oken v přízemí nebude otevřené, ale nebylo. Soused proto vzal starou konev ze schodiště k bočnímu vchodu a rozbil jí sklo vedle kliky, tak aby se dalo odemknout, jenomže to k ničemu nebylo, protože dveře byly zamčeny, ale nebyl v nich klíč; byly však chatrné, zub času, a tak stačilo jenom, aby se do nich soused opřel trochu větší silou a ony bez nějakého většího odmlouvání povolily.

Neodpovídala, i když volali a žádnou odezvu nevyvolal ani děsivý zvuk, který vydala bývalá prodavačka poté, co otevřeli dveře spojující boční verandu s předsíní a uviděli ty dva malé chudáčky. Leželi vedle sebe srovnaní na starém perském koberci, který musel být za ta léta plný roztočů a v němž bylo usazeno jistě několik kilogramů prachu. Leželi srovnáni jako zajíci na honu, oči měli zavřené a pohled na ně v člověku vzbuzoval, i když to vlastně ani nebyli pořádní psi a ten jeden se bál koček, lítost. Soused jenom nechápavě kroutil hlavou a bývalá prodavačka z malého obchůdku se třásla hrůzou. Leželi tam dva sněhobílí psíci a oba měli jako náprsenku smrti a zmaru hnědý flek na prsou – krev, která vytékala z jejich podřezaných krčků. Působilo morbidně, jak byli srovnáni na tom koberci, člověk by až uronil slzu.

Paní bývalou prodavačku ta podívaná sebrala tolik, že musela jít ven na vzduch a sednout si na schody a tam potichu sedět, přemýšlet o tom, jak někdo může takovým dvěma bezbranným tvorečkům ublížit a taky napínat uši a čekat, co z domu otevřenými bočními dveřmi uslyší, protože neměla tolik odvahy, aby šla spolu se sousedem do prvního patra. Navíc jí některý z dalších smyslů zcela jistě napověděl, že ti dva chudáčci nejsou ještě zdaleka to nejhorší, co by mohla dnes v tomto strašidelném domě vidět. Věděla úplně přesně, co její soused najde v ložnici, a tak jenom seděla a napínala uši, jenom aby si podle zvuků, které uslyší, potvrdila to, co už stejně ví.

Soused, bývalý lékař na úrazovce, nyní pod penzí, však za svůj život ledasco viděl a tak nebylo dole na bočních schodech nic slyšet, když ji objevil. Ležela v posteli; v ruce svírala knihu, palcem měla založeno místo, kde zrovna četla. Do konce jí zbývalo už jen několik stránek. Oči měla zavřené a hrdlo podřezané úplně stejně jako ti její psi. Krev byla všude, dokonce i na stropě a na zdi.
Policie sice nemá otisky jeho prstů, ale ví přesně, jaké nosí rukavice a taky ví, že tento typ rukavic se ve městě v uplynulých dvou letech neprodával. Nenašla se vražedná zbraň; podle rány se však jedná o velmi ostrý nůž, který má na konci čepele několik zoubků pro lepší proniknutí do řezaného objektu. Na posteli a jejím oblečení byla výhradně její krev a nenašli se ani stopy po spermatu nebo jakékoliv jiné tělní tekutině, čímž byl prakticky sexuální motiv vraždy vyloučen. Z vily se neztratila žádná cenná věc, ani peníze, ani šperky. Loupežný motiv to tedy taky nebyl. Pachatel po sobě nezanechal žádnou stopu. Pod jedním z keříků (policista, který jej nalezl, nebyl schopen určit, o jaký druh keříku se jednalo) se našel klíč od bočních dveří s otiskem rukavice, zřejmě totožné s tou, co měl vrah oné noci na ruce (předpokládáme, že se vražda stala v noci, protože oběť ležela v posteli a byla oblečena v nočním úboru).

Samozřejmě, se z vily nic neztratilo. Byl to dravec. Nešel po drahých starožitnostech, špercích, ani penězích. Potřeboval jenom cítit vůni krve; cítit jak je teplá, když stříká z tepny; cítit, jak je sladká, když pár kapek ulpí snad omylem na jazyku. Svým obětem se v duchu nejdříve omluvil a provedl to tak, aby je co nejméně vyděsil. Chtěl, aby nevěděli, že je jim nablízku. Když ležíte v posteli, musíte být absolutně zticha a je lepší i na chvíli zadržet dech, abyste vůbec zachytili zvuky, které vydávají jeho pomalé a rozvážné pohyby, když je pod vaším oknem. Nebo už v předsíni…