JOGURT

Ze všech lidí, co jich na náměstí bylo, si vybrala právě jeho. Zimní slunce poskakovalo z jedné kočičí hlavy na druhou a ona si vybrala šálou ošáleného a posmrkávajícího studenta. Její pohled lovce vyhledal ve stádu nejslabší kus. Zamířila k němu s namířenou propiskou.

    „Můžu vás požádat…“

    „No,“ popotáhl. Z kalhot vytáhl zmuchlaný papírový ubrousek (ruka se mu nejistě chvěla) a utřel si nos. Nebyl si jistý, jestli si nudli na nose ještě víc nerozmazal, a tak pořád šudlil tím papírovým ubrouskem, zatímco ona se ho pořád na něco ptala a on tiše odpovídal „ano“ nebo „ne“, „nevím“, občas zavrtěl hlavou sem a tam, aby navodil dojem, že usilovně přemýšlí (jenže nepřemýšlel, ale plně se soustředil na šudlání). Pak si byl konečně celkem jist čistotou svého nosu, ale nevěděl, kam s ubrouskem, a tak ho šmudlal v ruce a cítil se blbě kvůli tomu, že neví, co s ním. A pořád odpovídal. Přišly se na něj podívat další dvě dívky, asi její kamarádky. Smály se a dívaly se jí přes rameno. „Tak co?“ ptaly se. Přešlapoval a šudlal. „Dobrý,“ odpověděla.

   „Tak pojďte.“ Šel za ní poslušně jako psík. Trochu se snažil vtipkovat, ale ona, o krok před ním, ho asi neslyšela, anebo nechtěla reagovat. Ubrousek hodil do plechového odpadkového koše. Zavedla ho do podloubí. Tam se zastavila a hledala klíče. Taky se zastavil, čekal. Zíral do země. Odemkla široká vrata a octli se v temné chodbě, rozdělené na dvě poloviny kovovou mříží. „Tak pojďte,“ pobídla ho, „nebojte se.“ Prošli chodbou, přeběhli betonový dvorek, pak šli nahoru po schodech a pak zase dolů. Otevřela prosklené dveře, na kterých byla nalepena tři červená písmena B A R. Pult, několik barových stoliček, pološero, nějaké osoby v rohu, které pozdravila, a proutěná klec s dřevěným kanárkem visící ze stropu. Ale ani zde se kupodivu jejich cesta nekončila. „Pojďte,“ řekla mu zase. Stále byla o krok napřed. Zahnuli za roh.

   „Odložte si.“ Sundal si bundu a šálu. Ona si taky sundala bundu a sedla si pěkně tvarovaným (trochu větším) zadečkem za počítač. On si sedl naproti ní. Potřeboval se zase vysmrkat, ale měl v živé paměti potíže s papírovým ubrouskem. Posmrkával. Cítil, jak mu čelo pomalu vlhne potem. Styděl se za své posmrkávání.

   A teď začala ostrá palba otázek. Chtěla vědět všechno ohledně jeho názoru na jogurty DANONE. Popravdě jí řekl, že je moc nejí, že jsou takové řídké a jejich chuť je taková mdlá. On že má raději ty Floriany nebo co to je, že ty jsou takové šťavnaté. Má rád prostě ty jogurty, do kterých, když se zapíchne lžička, tak zůstane stát. A takové DANONE rozhodně nejsou. Má rád, když může v jogurtu bagrovat, dělat v něm jámy, které se ihned nezasypou. Všechny jeho odpovědi přeměnila v písmenka á, bé, cé a ty pak zapisovala do počítače. Byla tím vyťukáváním roztomile zvážnělá. A on jí sděloval kolikrát týdně si kupuje jogurty a jestli bílé nebo ovocné. A jaký je v obchodech výběr jogurtů a jak se mu líbí obaly na jogurty. A jestli si myslí, že jsou jogurty zdravé. Na její otázky odpovídal, jak nejlépe dovedl a tak aby si nezadal se svým svědomím. A ona pečlivě, s výrazem největšího soustředění v obličeji, vyťukávala do klávesnice á, bé, cé. A potom řekla: „Děkuji.“ Zamumlal: „Není zač,“ a oblékal si bundu. Zjistil, že se neošálil šálou, proto bundu zase sundal a ovázal si šálu kolem krku. Pak si zase oblékl bundu. „Tady máte za odměnu.“ Dostal Fidorku. Nevěděl, zda má panáčkovat nebo stačí říct jenom „děkuji“. „Nashledanou.“ Zpátky šel už sám. Cestu znal. V baru hlavou narazil do proutěné klece a dřevěný kanárek se rozhoupal.

   Byl na náměstí. Oddechl si. Vytáhl papírový ubrousek a pořádně se vysmrkal. Slunce stále přeskakovalo z jedné kočičí hlavy na druhou a on chroupal Fidorku politou hořkou čokoládou.