End of life

Jako obvykle nemohl odpovědět. Je to tak svůdně jednoduché… mlčet. „Dělej, pojď!“ Nemohl. „Však běžte, já vás dojdu. -My- vás dojdem.“ Podíval se na Eol. Spala s tak krásně nevinným úsměvem. „Dobrá tedy.“ Řekl ten druhý a odešel-skoro odběhl- chodbou z bytu ven, kde na něj čekali ostatní.

Kleknul si k Eol a jemně ji políbil na tvář. Ještě jemněji sebou trhla a mírně otevřela oči. Když rozeznala jeho tvář, zavřela je. „Hmmmchchhcmm. Nech mě spát, prosím.“ Jak mohl odporovat? Ano, mohl, ale to by nebyl on. Přemýšlel co tedy bude dělat. Šel tedy do pokoje a jal se pokračovati v umělecké malbě, jež nedávno rozpracoval. Chytl do ruky tužku. Po první čárce si uvědomil, že nemůže. Strašně se mu třásla ruka. A nechtěl si ten povedený rys zničit. Je to takový prastarý strom s polonahou elfkou zapletenou do malé listoví nízkých stromků kolem onoho velkého stromu. Tak krásně se usmívala. Nemohl se na to dívat. Odsunul se na židli a zaklonil hlavu. Přemýšlel, že si bude každý týden malovat jiný strop, aby se měl ve chvílích nouze na co dívati.

Rozhodl se, že půjde ven. Postavil se na křižovatku chodníků před vchodem do paneláku. Mrtvo jako po apokalypse. Rozběhl se směrem mimo město. Neřešil, že se tím naprosto zbytečně a nesmyslně vysiloval, unavoval a zaneprazdňoval. Však co, neměl co na práci a životní energie na rozdávání-jeho život jí spotřeboval velice málo, jak byl pro něj opovrženíhodný. Tak tedy běžel. Nikdy by do sebe neřekl, že dokáže běžet tak rychle a bez únavy. Možná tím, že ho to asi i bavilo. Pak padl udýchaný do orosené trávy pod jasně zářící noční oblohu s kuřecím masem a zeleninou. ?? Ne, to zas asi ne.

Začal počítat hvězdy.

Nedopočítal se. Ty svině se totiž hýbou. Pomalu, ale jistě. Eol ještě bude určitě spát, takže domů ještě se mu nechtělo. Doběhl zpátky před barák a postavil se na stejné místo, odkud vyběhl-tipnul si to, ale na přesnosti nezáleželo. „End of Life!“ Zařval z nudy. Bez reakce, mrtvo. „No tak! Reaguj, světe!“ Bez reakce, mrtvo.

Až teď si vzpomenul, že opustil své kamarády, jež šli do hospůdky. Šel si pro jiné oblečení-byl docela hodně zpocený. Když se převlíkal, Eol zrovna vstala, otevřela dveře z obýváku, usmála se na něj a objala ho a pověsila se na něj a z hluboka slastí vydechla a promluvila: „a kde jsou všichni“ a on odpověděl: „A kam si myslíš, že by jinam šli, než do Hory?“ a ona na to: „Pravda.“ A odmlčela se. A pak přidala: „Jdem za nima?“ „třebas.“

Seděli u piva a vše bylo zase tak jako obvykle-dobrá nálada(i když u něj je to nejisté), Eol zase ožila a chtěla po něm, aby taky mluvil. Měl ruku položenou na stole a ona mu jemně láma prsty. Asi ji to bavilo. Přemýšlel nad tím, nad čím má přemýšlet. Všimla si, že jej to lámání prstů zrovna neklátí na kolena, tak vymyslela zákeřný plán: „Pojď na chvíli ven, prosím.“ A zase se tak mile usmála. A on nemohl odmítnout, i když mu bylo jasné, co tam budou dělat. Hrát kuželky.

Když jej už po druhé koule zavěšená na šňůře zasáhla zcela úmyslně a zákeřně do lýtka, vzdal to. A když protestovala, postavil ji na hlavu. Pak přestala otravovat. Zvítězil, ale odneslo to jedno žebro a asi bude mít modřinu na stehni. „Si magor.“ Řekla mu poté, co ji postavil zpět do normální lidské polohy.

„Máš pravdu. Promiň. Nevím, co dnes se mnou je.“ „Nech toho- pojď se bavit, vždyť je krásný den.“ „Běž, já si tu na chvíli sednu…“ a posadil se do jemně vlhké a příjemně osvěžující měkké trávy. Ona: „Nech toho!“ Cloumala s ním. „Přece tu nechceš tvrdnout.“ CO mohl dělat? Jí neuměl odporovat. Asi proto ještě spolu chodili.

Bylo do pláče, z toho do smíchu, z toho měl psychoidní závažné myšlenky o životě, a z toho mu bylo do pláče. Nakonec to vzdala a odešla. Někde ze srdce se z něj vydralo, jemně a tak smutně: „sbohem.“ Seděl a nedíval se. Čas pro něj neubíhal, tak se jej vzdal. Ale to už mu ani nepřišlo divné, že již nikdy nikoho neviděl. Pouze cítil, jak se bortí lidská společnost a nastupuje jiný živočišný druh. Cítil to jen tak v dáli… Už nebyl živý ani mrtvý.

A konečně si řekl, jak je mu krásně. Jen mu chyběli jeho kamarádi. Zvláště Eol. „end of life!“ opakoval si do věčností. Proč jenom vlastně vůbec?