#67
„A už se nikdy neviděli…“ Je to děsivé, když si to člověk uvědomí, když něco končí. Hlavně se nebát, zda něco jiného začne; ten pocit zahozeného sama sebe a jen smutně sténajících vzpomínek – a pak kde jste pohádky, co končíte na začátku: v radosti z návratu. Ale lžete tak krásně.
#68
Co vše je jen krásným snem,
znovu ozáříc den za dnem
a co již příliš dlouho tlí.
- a mý být pod drnem.
#69
Doba TA již pominula,
v sítě chmur rána zavinula,
krásy motýl naposled křídly máv'
by vše přikryl pod svůj háv.
#70
Chce se mi křičet.
. chce se mi mlčet.
Nenacházím sílu -
vykročit.
#71 umřít je snadné
Doba je hnutá, tak stavme barikády,
a když se pohne, stavme přes ně mosty.
Morální je to, co pro naši víru tak sami zveme
a činy pak jsou dobré či zlé - však obojí z nadhledu
#72 prázdná slova o slovech
slova o slovech
jsou výrazy, které vám vyrazí dech
jsou pojmy, které pojímají zdánlivě nepojmutelné
jsou myšlenky, které snad nikdo nemohl vymyslet
#73
Jsi zvíře, co přichází jen s pompézností člověka
Ale nezůstává dlouho,
hledá a zas jinde utržený zralý trs mu po prstech stéká.
Hledáš tu svou jedinou díru, vědouce, že nic takového není,
#66
Je mi jak šedesátšest
Páchnu si v domově svých rodičů
Neschopen pohnout světem
Nevěda jak odnít životu ten smutek
#55
Ozval se zvonu podobný zvuk.
„Ty mne přeci znáš…“
Vylétlo k srdci jedno z mých muk,
Když z dívčiných úst syklo 'Tadeáš'.
#56
I. ___
Ch jo. Zase se mi zdál nějaký úchylný sen. Ještě, že si ho nepamatuju.
#59
Nabít a Zabít
„Tak co, jdem na toho panáka. “
„Už bysme mohli, že. “
„Heej počkejte, tak čekáme na toho Míru. “
End of life
Jako obvykle nemohl odpovědět. Je to tak svůdně jednoduché… mlčet. „Dělej, pojď. “ Nemohl.
#60
Na chvíli zavřít oči
Nemyslet na to jak svět se točí
A na to že dnem i nocí
Pobíhaj kolem vlci
#62
Jednou vyroste kslunci květ,
Stane se krásnějším než celý svět
A když utrhnu jej, již nepůjde vzíti zpět
Vzpomínky na vášně, radosti, touhu nedospět.
#64
Přišla jsi mi říct, že nevíš jak dál.
Já z ničehož nic jako bych stál opodál;
Jakoby mezi mnou a tebou
skrze zeď průhlednou,
KaZ#15
Sedí vrozsoku skal a čeká…
-snad ta voda, co na jaře zhor stéká,
Sílu mu dodá:
Jako novorozeně dostanouc hlt mateřského mléka.
KaZ#16
Pádím si to světem
A zprachu mne štípou oči
Snažím se jít stále světlem,
Ale Země se rychleji točí,
KaZ#17
A zase tady sedím a libuji si vprázdnotě.
Přemýšlejíc nad minulostí, myšlenky odevzdávám nahotě.
Avšak ony brání se.
Avšak má mysl odpor nesnese.
KaZ#18
Jednou odejdu a nechám za sebou vpokoji svítit.
Tak hvězdy ne stropě vidět nebudou
A ty nebudeš nic cítit.
Jen marnost a prozření protočí se ti hlavou.
KaZ#19
Teče mi krev znehtů;
Již více světů nepotřebuji…
Mám tebe
-bohužel bez sebe-
KaZ#21 - Tohle je zpověď feťáka
O duši, co netuší, jak ven. Sen se zdá -se ptát- na věci o moci nad sebou a tebou. Ale kdo jsi ty. Já nebo ty.
KaZ#20 - Rekonstrukce-rekapitulace
Půl roku uběhlo a znovu stojím na stejném místě, uprostřed mého vesmíru, hledím na co jsem hleděl tehdy. Jen si neuvědomuji jestli se stejným postavením mysli či jiným.
Všechno co jsem tehdy chtěl, nebo spíše základ toho všeho, jsem měl vtu chvíli vedle sebe, ale na to jsem tehdy nemyslel. Spíše jsem zpytoval svědomí.
KaZ#22 - kam a zpět
Jako za starých časů.
Smutek u pohřebních hranic.
Popel padá do vlasů
A zní jen řev havraní.
KaZ#4
No jen pohleď, člověče,
Jak ti ten čas uteče,
Poslechneš-li krásy krás,
Zapomeneš-že vládne čas.
KaZ#5
Jen nedívej se pod sebe, ať nezatočí se ti hlava,
Svět pod tebou je na přistání špatná dráha.
Chtěl jsi boj a máš jen výsledek,
Byl jsi slabý, již nikdy stejný navenek.
KaZ#6
Až své ideály položím na oltář obětování bohům,
Snad sdůvěrou vodměnu:lepší budoucnost.
Až chaosu přidělím normované pravidla
Pro pocit vlády nad prostorem kolem sebe;
KaZ#9
Propadla se’s někam mezi mě a sebe
Už se tě nezeptám, kam tě to dovede;
Mám strach, že mi odpovíš.
Mám strach, že mi vůbec odpovíš.
KaZ#11
Jak beznaděj zdá se mi pokus někomu něco říct.
Stačí co je teď, stačí;komu ne,
Chce víc než může mít
V peněžence papír je klíčem ke štěstí.
KaZ#14
Buď pochválen ten, jenž mi vyprávěl
o radosti
vší lidskosti.
Poznamenal a kam šel. -nevěděl;
KaZ#3
Kam to spěje.
Do koruny stromů,
Kde tančíme spolu.
Ty a já. Ve víru vášní a beznaděje.
KaZ#13
Nedá se říci, že nemá kam jíti,když pít chce, a hluboce je zamyšlen nad nesmyslem bytí a žití vůbec. Obec lidská si výská, když pryč takovýto člověk odchází, ač by snesnází a pocitem odcizení. On však není nikterak zachmuřen a -za mořem- doufá, že se najde vchajdě, tam není se čeho bát. Ptát se bude, když půjde pěšky,hezky zda se cítí.
KaZ#12
Já se asi zbortím-dovnitř, do mého světa.
Co ještě čeká. –již jen odveta.
Má či zbytku světa, toť otázka-zbabělý ať na odpověď čeká;
Mě čeká jen samota a odcizení.
KaZ#10
Nevím proč,ale hvězdy jsou jasnější,ač ve své denní skrýši. Nechť již pomíjivost pomine. Nechť nic ze smutku nezbyde. áááááá ááá a ty.
KaZ#8
Až naposled si zapískám,
Uvnitř pln radosti – navenek nevýrazností
Projeví se den smutku,
který na tomhle světě vskutku
KaZ#7
Zase tě nenacházím po svém boku. A po skoku do tmy se mi zase ještě více zatmí. Asi jsem naivní když jen chci být, s tebou žít nastálo-dokud by to za to stálo. Copak to si to zasloužím po tom všem, co je ten bezuzdný život pouze zasněný.
KaZ#1
Nechť vítr ti duši pročistí,
A nechť krása stromů-listí
Ti vtom větru pro štěstí
Do tvé čisté duše zašustí.
KaZ#2
Tak jako prosincová bouřka za soumraku,
Tak jako nic neříkající formule znaků.
Takový je pohled na tebe.