vůně vanilky

…Znovu jsem zmáčkl domovní zvonek a netrpělivě se opřel o rám dveří dělící mě od ní. Konečně se otevřely. „Kláro,“ nedokázal jsem se ovládnout, přitáhl ji k sobě a pokusil se ji políbit. Jako už tolikrát, znovu se mi snažila vysmeknout. Tentokrát jsem byl odhodlaný nenechat jí utéct, tentokrát neměla kam… Přesto stále uhýbala před mými polibky, ale jediné, čeho tím docílila bylo, že jsem jí tak zahnal do kouta. Nemohl jsem si pomoct, jako smyslů zbavený jsem ji líbal do vlasů vdechující jejich vůni – to jediné, co jsem v tu chvíli dokázal vnímat. Bože, voněla vanilkou… Odstrčila mě od sebe. Na chvíli jsem byl schopen myslet racionálně. „Co se děje?“ dostal jsem ze sebe zmateně. „Nech mě…“ řekla stručně, bylo jasné, že nic vysvětlovat nehodlá. Neuvěřitelně mě svým jednáním popudila. Cítil jsem, jak se mi do hlavy hrne krev. Skoro jsem zuřil – byl jsem tak plný neznámých citů, které jsem nedokázal pojmenovat, ale nějakým způsobem jsem je prostě musel ventilovat. „Nechápu jak můžeš bejt tak… zlá. Nechápu tě, musíš vědět, jak tě miluju, tak… - ubližuješ mi schválně, viď? Baví tě to? Ty si myslíš, že nemusíš nic cítit? Fajn, ale věř mi, že to není proto, že bys byla tak silná, ale proto, že to nedokážeš. Celá tvoje teorie je k ničemu. Jenom se s ní snažíš zakrýt, jak jsi vlastně… prázdná,“ vmetl jsem jí do tváře co nejurážlivější slova jdoucí přímo od srdce. Jako by celé mé tělo řídilo právě srdce, zabraňující rozumu i všemu ostatnímu. Nevěřícně na mě koukala pohledem, který mi zračil jediné: tohle si vypiješ… „Takže ty si myslíš, že mě můžeš tímhle nebo čímkoliv urazit, nebo snad zranit? Ať nad tim přemýšlím, jak chci, z nás dvou jsem to tu jedině já, kdo může ublížit tomu druhýmu,“ ušklíbla se. Milovat je tak ponižující… Vydal jsem se na tenký led. „Myslíš…?“ zašeptal jsem znovu těsně u jejího ucha. Znovu mě naplnila vůně vanilky a já pokračoval: „Možná jsi ze mě udělala zamilovanýho blbce, ale úplně slepej ještě nejsem. Myslíš, že jsem neviděl tvý pohledy, když jsem byl s nějakou jinou holkou? Nevypadaly lhostejně… Já ti dokážu ublížit…“ pohrával jsem si s jejími vlasy. „Ale kdybys to udělal, zlomil bys tak i sám sebe,“ vzhlédla ke mně svýma mluvícíma očima. „Tak co kdybysme si oba přestali ubližovat…“ zašeptal jsem a konečně spojil svá ústa s jejími…

---