Stella

     Benzín jí došel na dohled od slatin. Nechala nepotřebný vůz stát a pokračovala dál pěšky. Snad je setřásla. Alespoň na chvíli.

     „Sráč jeden, zasranej!“ pomyslela si při vzpomínce na uplynulé hodiny.

Nebyla žádná netýkavka, ostatně život v pouličním gangu něco takového naprosto vylučuje, ale vždycky šla jen tehdy, když na to měla sama chuť.

     „Ten hajzl si asi myslel, že mu dám jen proto, že se mu zrovna postavil! A nic za to!“ zaklela znovu v duchu a vrátila se ve vzpomínkách o těch několik hodin zpět.

     Začalo to jako náramně bouřlivej mejdan. Jejich gang, Šílení kojoti, se sešel s těmi burany z přístavu - Krysáky. Jak říkal Harry, tohle měla bejt pořádná rána a i když se jejich  bandy vzájemně moc nemilovaly, musely se pro tentokrát spojit. Určitě šlo o drogy, ale Stella se o tyhle podrobnosti nijak nezajímala. Jí stačilo, že bude řácký mejdlo a že jí Pete přinese obvyklou dávku koksu. To bylo vše, co potřebovala ke spokojenosti.

      Zpočátku se večer vyvíjel přesně podle jejích představ. Kšeft byl zřejmě za chvíli domluven, protože Harry, i ten vůdce od Krysáků, se rozešli, každý ke své skupince. V hale staré autoopravny zavládlo bujaré veselí. Zacinkaly lahve s chlastem a sem tam se objevila psaníčka s bílým práškem nebo injekční stříkačky.

       Jen Stella pořád marně vyhlížela Peteho, který jí byl vždycky ochoten poskytnout dávku za chvilku potěšení na staré matraci. Začala ji přepadat nervozita: „Kde je, k sakru?!“ Potřebovala si už opravdu šňupnout! Vydala se podél postávajících nebo polehávajících skupinek. Odněkud popadla podávanou láhev a odstrčila dotěrné ruce ze svých stehen. Alkohol však moc nepomáhal. V hale bylo nějakých dvacet, možná třicet lidí, ale Pete nikde! Roztřásly se jí ruce. „Musím si šňupnout! Nutně potřebuju svůj koks!“ letělo jí hlavou. Na nic jiného se už nedokázala soustředit.

      Náhle uviděla před sebou na podlaze drobnou zrzku, asi od Krysáků, jak právě sbírá trubičkou ze hřbetu ruky lákavou bílou linku. Přisedla na bobek k ní a zaškemrala: „Hele, neměla bys pro mne taky trochu? Každou chvíli mi má přijít dodavatel. Vrátím ti to!“

      Zrzka k ní obrátila oči, jejichž panenky prozrazovaly, že droga začíná zabírat a ušklíbla se: „Di do prdele, krávo! Počkej si na svý!“

      Stella začala být zoufalá. Musí na to jít jinak! Rozhlédla se a pátrala po někom, kdo by o ní mohl projevit zájem a zároveň by vypadal na to, že by jí  poskytl, co potřebuje. Věděla, že zas nevypadá tak špatně, aspoň v téhle společnosti. Na svých devatenáct let byla sice trochu moc hubená, drobná prsa se téměř ztrácela pod koženou vestou, ale štíhlý zadeček vypadal celkem vyzývavě v upnutých džínách.  Černé vlasy byly ostříhány hodně na krátko, v souladu se současnou módou a v uších, obočí a nose se jí třpytilo několik stříbrných kroužků. Zevnějškem se tedy nijak nelišila od ostatních dívek v partě.

     Zachytila pohled jednoho mladíka od Krysáků. „No co? Jestli mi dá co potřebuju…?“ pomyslela si a pomalu se vydala přes halu k němu.

     „Hele, kočko! Nemáš chuť si trochu zašpásovat?“ zeptal se a bylo zřejmé, že nutí hlas do co nejhlubšího a nejdrsnějšího tónu. Byl asi tak o rok mladší než Stella.

     „Proč ne,“ usmála se na něj nervózně. „Ale něco za něco. Seženeš mi dávku koksu, jo? Potřebuju si už nutně šlehnout!“

     „Jo. Je to na tobě  docela vidět!“ zasmál se on. „Ale nepotřebuju nic shánět. Mám to tady v kapse.“ Poklepal si vepředu na džíny. „Tak kam?“ usmál se na ni a vzal jí za loket.

     „Mám támhle v rohu matraci,“ ukázala do přítmí jednoho koutu dílny a vydali se naznačeným směrem. Tam se posadili na zbytek jakéhosi gauče, kterému chyběly nohy zřejmě již v době vyhození na skládku, na několika místech tvořila zdeformovaná péra pod potahem nepravidelné boule a pestrá látka dostala nový dekor v podobě skvrn od různých alkoholických nápojů, coly i od chvilek, kdy tu Stella spočinula v náruči některého člena party.

    Posadili se a dívka se nedočkavě zeptala: „Dáš mi ten koks?“ Ruce se jí třásly a vypadalo to, že co nejdříve propadne hysterickému záchvatu.

    „Si blbá?!“ opáčil mladík. „Si šňupneš a nebudeš vědět vo světě nebo se na mne vykašleš. To teda ne. Nejdřív já a pak dostaneš svojí dávku! Aspoň budeš pěkně vyrajcovaná,“ zachechtal se.

    Nechtěla protahovat tu chvíli zbytečnou hádkou, tak jen odevzdaně řekla: „No tak jo. Ale dělej už!“

    Rychle skopla z nohou natahovací polovysoké boty,  sundala si džíny, pak nepříliš čisté kalhotky a lehla si. Netrpělivě pozorovala jak si on rozepíná opasek a kalhoty. Nalehl na ni a bez jakékoliv předehry si ji vzal. Stelle to však bylo jedno. Bez zájmu pozorovala jeho zarudlý obličej a téměř nevnímala pohyby na svém těle nebo v něm. Jen aby už byl konec a ona si mohla šňupnout! Konečně se  jeho tělo napjalo jako struna, z úst se mu vydral kňouravý zvuk a zůstal ležet na ní. Po pár vteřinách jej se sebe nešetrně shodila, jeho tělo se sesulo do sedu vedle gauče a nedbaje na nahotu ani na tekutiny stékající jí po stehnech, natáhla ruku k němu: „Slyšíš? Ten koks! Rychle!“

    Zasmál se a vtiskl jí do dlaně malý papírový čtvereček. Nedočkavě jej zvedla před oči a pak zařvala: „Ty hajzle! Co to je?“ A odhodila na podlahu prázdnou čtvercovou krabičku od prezervativu.

    Mladíkovo tělo, opřené zády o hranu gauče se otřásalo smíchy nad tím povedeným žertem. Po chvilce ze sebe vypravil: „Snad sis nemyslela, ty náno blbá, že ti za takovejhle ušmudlanej sex něčím zaplatim? Stejně žádnej koks nemám!“

     Možná už ani pořádně nevěděla co dělá, když sáhla do kapsy u vesty pro nůž zvaný motýlek, jen mírně se nahnula a jedním tahem prořízla stále se smějící postavě hrdlo. Cinknutí půlek rukojeti nože o sebe jej možná varovalo, protože  v posledním zlomku vteřiny otočil hlavu k ní. Ale bylo už pozdě. Pod smějícími se ústy se objevil ještě jeden půlkruhový otvor, širší a čím dál rudější. Chroptění zaniklo v hluku bavících se členů obou gangů. Možná, že by jí to vše prošlo a nikdo by ani nic nezaregistroval, kdyby nebylo právě té zrzky, se kterou se Stella již jednou setkala. Ta se najednou objevila u nich, zrovna když černovlasá dívka na sebe natahovala kalhoty. Bylo jasné, že ta holka je sjetá, ale zase ne natolik, aby si nevšimla zhroucené postavy u zbytku postele,  jíž se po prsou a stehnech rozlévá krvavá skvrna, stéká na zem a vsakuje se do polstrované bočnice starého gauče.

      Halou se rozlehl zrzčin šílený jekot, který k sobě dokázal připoutat pozornost všech přítomných. Stella stačila jen  vklouznout do bot, když ji obestoupili. Vyděšené i zlostné výkřiky se smísily do kakofónie, která jí rvala na kusy vnitřek lebky. Nepříčetným pohledem přejela ten půlkruh lidí, stojící proti ní na jedné straně staré matrace a uvědomila si, že stále drží v ruce nůž, na jehož ostří začíná pomalu tuhnout stékající krev. Máchla zbraní proti tomu davu, přeskočila postel a než se členové band vzpamatovali z překvapení, bouchla za jejími zády o rám kovová vrata. Spásná tma a zarostlé okolí staré dílny ji spolehlivě ukryly v počátcích pátrání. I když se  třásla a drkotaly jí zuby, vlivem absťáku i strachem, uvědomovala si, že se tu nemůže schovávat dlouho. Můžou na ni brzy přijít náhodou, zcela jistě ji však objeví, jakmile začne svítat.

      Opodál, na betonovém plácku u ústí příjezdové cesty stála auta, ve kterých členové obou gangů na večírek dorazili. Opatrně se začala přesouvat tím směrem. Měla štěstí. V jedné staré Cortině byly v zapalování klíčky. Cesta se svažovala a tak dokázala pár desítek metrů automobil odtlačit, aniž by si toho někdo všiml. Po nastartování, ještě než zařadila, však už uslyšela zlostný řev, který přehlušil i motor auta. Přesto dokázala s neměnným náskokem opustit město a vydat se jižním směrem. Kam pojede, to jí jasné nebylo, chtěla prostě jen pryč.  Světla uličních lamp už dávno zůstala za jejími zády a nějakou dobu byly reflektory auta to jediné, co narušovalo okolní tmu, když jí došel ten pitomej benzín. Tušila jen, že je někde blízko slatin, kam zavítají občas pouze  lovci. Odtlačila Cortinu co nejblíže ke krajnici, a vydala se dál po silnici  pěšky. Avšak, po projetí několika aut, kdy musela zalehnout do příkopu, usoudila, že by měla magistrálu raději opustit.

     Seběhla tedy z náspu silnice a vydala se nazdařbůh. Chvílemi ji pod botami začvachtala mokrá půda, ale nikde se nebořila více, než několik centimetrů. Netušila, jak dlouho je už na útěku, když uviděla před sebou matné světlo.

     Po několika dalších minutách chůze bylo jasné, že jde o nějaké stavení.  "Co můžu ztratit?" řekla si v duchu a zabouchala na dveře. Chvíli bylo ticho a pak se ozvaly šouravé kroky. Stařecký hlas se zeptal: "Kdo je?"

     Stella odpověděla co nejslušněji a nejjemněji, jak jen jí to povaha a momentální stav dovolily: "Zabloudila jsem. Můžu si u vás odpočinout?"

     Otvor dveří se rozsvítil a v nich stál drobný stařec. "Tak pojď dál, děvenko, " řekl.

Vedl ji chodbou do místnosti ozařované krbem a dvěma petrolejkami. Posadil ji do ušáku proti plápolajícímu ohništi, aby se ohřála a osušila nohy.

     Z postele, skryté ve stínu, v rohu, se ozval ženský hlas: "Kdo je to Johne? To se vrátil Joshua?"

"Ne, Margaret. Spi dál. To je jen nějaké děvče. Zabloudilo," odpověděl stařík a obrátil se ke Stelle: "To je manželka. Je nemocná. Nenech se rušit, holčičko. Chceš čaj?"

     Dívka by nejraději něco úplně jiného, ale nezbylo jí, než se spokojit s touto nabídkou a tak kývla. Dokonce poděkovala. Děda někam odběhl a vrátil se s kouřícím hrníčkem, který jí podal. Pak si sedl opodál na židli a zeptal se jí, kde se tu vzala.

     Odpovědět jí nedalo tolik práce, protože si nemusela zase nijak moc vymýšlet. Řekla tedy, že se jí na silnici porouchalo auto a v domnění, že mimo silnici dojde k nějakému obydlí, šla, až se dostala k jejich domu. O důvodu, proč se na silnici ocitla, pochopitelně pomlčela.

      Stařík pokýval hlavou a řekl jí, že může zůstat do rána, protože ve tmě by taky mohla zapadnout do bažiny. Zázrak je už to, že se bez nehody  dostala k jejich domu.

      "My tu žijeme úplně odříznuti od okolního světa, děvče. Jak vidíš, ani elektřina k nám nevede. Všude okolo je jen mokřina a kajmani. Vyspíš se a ráno tě vyvedu ven já nebo Joshua," dodal ještě.

      "To je kdo? Joshua," zeptala se Stella.

"To je náš syn," odpověděl stařec. "Teď je na lovu a vrátí se zřejmě až k ránu."

       Žena na lůžku zřejmě zaregistrovala část hovoru a třaslavým hlasem se znovu ozvala: "Joshua? Přišel Joshua?"

       "Ne, Margaret! Spi dál. Jen jsem slečně říkal, že je na lovu," uklidňoval děda manželku. Pak se znovu otočil k návštěvnici: "Takhle se to s ní táhne od synova narození a to už je skoro třicet let. Nemá to v hlavě v pořádku."

      Dívka předstírala účast, ale v hlavě se jí už začal formovat jistý plán. Žena na lůžku je úplně bezmocná. Stařík je jak věchýtek, s tím si určitě poradí! A syn se vrátí až ráno nebo nejdříve za několik hodin. A ona potřebuje nutně nějaký prostředky, aby si  při nejbližší příležitosti koupila svoji dávku. Jako boháči tahle rodina sice nevypadá, ale něco se tu přece najít musí! Aspoň pár drobných nebo nějaké věci. Něčím se ta rodina přece živí!

      Jasně! Takhle to udělá! S bábou si hlavu lámat nemusí a dědka přiváže k židli a kdyby se náhodou moc cukal…..Sevřela v kapse nůž. A když se potmě dostala sem, dostane se určitě i zpátky. Na magistrále si pak stopne nějaký auto. Ty blbce už určitě přestalo bavit, ji hledat!

       Pomalu vytáhla ruku s nožem z vesty a otočila hlavu k dědkovi. Byl zticha a vypadalo to, že klímá. Postavila se, ale v tom okamžiku se jí zatočila hlava a padla zpátky do křesla. Najednou, jakoby měla ruce i nohy z olova!

       V tom nad sebou uviděla starcovu tvář. Ta se opět  usmívala, ale nyní nějak zlověstně! Pak promluvil: "Copak jsi chtěla dělat s tím nožíkem, děvenko? No, nemusíš odpovídat. Není těžké si to domyslet! Sem moc lidí opravdu nezabloudí, ale první zase nejsi, takže je mi to celkem jasné. Myslela sis, že dva staré lidi lehko okradeš, viď? Jenže to my už známe a tak jsme připraveni, že Margaret?"

      Z postele se ozvalo zachichotání a pak hlas: "Máme děvče pro Joshuu?"

"Ano, máme," odpověděl stařík. "Je trochu hubená, ale mladá a snad se mu bude líbit!"

      "Proboha!" zaúpěla Stella. "Že já pila ten pitomej čaj! Co se mnou chtějí udělat?"

Pak se ale začala uklidňovat: "Žijí tu zalezlí jako krtci, s třicetiletým synem a tomu asi chybí ženská. Tak holt si  vypomáhaj, jak to jde. No, jestli je to takhle, tak se nezblázním. Podržím mu a pak mě pustěj, no bóže. Roztáhla jsem nohy možná už před horšíma týpkama, než je nějakej třicetiletej buran ze slatin! Však mě neubude! A třeba bude i hezkej a bude se mi to líbit, kdo ví?" 

     Uklidnila se a začala se věnovat jiným myšlenkám: "Co mi to ten dědek nalil do toho čaje? Hlavou můžu trochu hejbat, ale ruce a nohy mám těžký a jako z gumy. Doufám, že to přejde, než ten Joshua na mě skočí. Abych z toho taky něco měla!"

     Babka na posteli se asi docela probrala, protože se odtamtud začal ozývat rádoby nápěv: "Máme děvče pro Joshuu, máme děvče pro Joshuu….."

     "Nojo, tak máte! Jen se neposer!" pomyslela si Stella a pak se začala kojit nadějí, že ztrnulost přejde třeba dřív, než se ten pitomej Joshua vrátí. To by to těm dvěma spočítala!

     Tahle naděje se jí však nevyplnila. Asi za půl hodiny se ozvaly v  chodbě těžké kroky a stařík čiperně vyběhl z místnosti. Dívka slyšela jen část hovoru, ale vyrozuměla, že synovi se lov nevydařil. Jeho hlas byl hluboký, ale huhňavý, jako by měl rýmu. Není divu, pořád tady v tom mokru!

"Doufám ale, že si utře nudli, než se ke mně přiblíží," pomyslela si ještě, než dvojice vstoupila do dveří. V nich se děda  otočil zpět do chodby a radostně pronesl: "Nemusíš být smutný, Joshuo. Tady tě čeká sladká náplast na tvůj neúspěch!"

       Za ním vstoupil obrovitý chlap a když vešel do světla, Stella ze sebe vydala zoufalý výkřik. Teď pochopila, proč se Margaret zbláznila! To nebyl člověk, to byla stvůra! Mongoloidní potomek! Ale tím nejhrůznějším způsobem, jaký se jen dá představit. Téměř holou, obrovskou, lebku mu pokrývalo několik chomáčků slámově žlutých vlasů, na jednom oku měl srostlá víčka a druhé si jí prohlíželo s neskrývaným mlsným zájmem. Široká pokřivená ústa odhalovala obrovské žluté řezáky a v povislém koutku se neustále hromadily sliny, které při hovoru tvořily bublinky, jež se s prskáním rozlétávaly po místnosti. Jako poslední detail zaregistrovala Stella srostlé prostředníky a ukazováky na obou rukou. Pak omdlela.

     Když se probrala, zjistila, že Joshua v místnosti není a že může pohnout pažemi. Sice s nesmírným úsilím, ale jde to. Pak zkusila zlomit starého Johna: "Pane, prosím vás! Přece mě nemůžete nutit, abych měla něco s tím člověkem! Já vím, je to váš syn, máte ho asi rád, ale slitujte se nade mnou a nechtějte po mně, abych s ním spala!"

     Stařec se rozesmál: "Ale holčičko, to mě ani nenapadlo, chtít po tobě něco takového!"

Dívka si oddychla, ale stařec pokračoval: "Když jsi nás chtěla okrást, určitě ti vrtalo hlavou, čím se tu vlastně živíme, že?"

     Do místnosti vstoupil Joshua a když Stella uviděla v jeho ruce velikánský dranžírovací nůž, pochopila, o jaký lov tu celou dobu vlastně šlo.

      Poslední, co se jí vrylo do paměti, byla praskající bublina slin v koutku těch rozšklebených odulých rtů.