Deník kuchařky aneb jak jsem se učila vařit II.

sobota, 1. června

Mohla bych si uvařit něco k obědu. Mám docela hlad. Zkusím smažený sýr. To nemůže být těžké.

Hm, je sice pěkné, že v kuchařce pro začátečníky napíšou obalíme v těstíčku, ale už zapomněli napsat v jakém. Zavolám kamarádce. Ta to snad bude vědět.

Smála se asi deset minut. Zabiju ji!! Zas jsem si kvůli ní (no dobře, kvůli své neschopnosti) vyplácala plno kreditu! Ale alespoň vím, jak se to dělá.

Nemám mouku. Co budu dělat? Do obchodu se mi nechce. Zeptám se souseda. Třeba mi ji půjčí.

10:15 klepu sousedovi na dveře. Slyším rachot, lomoz, padání věcí a nadávání. Zbaběle utíkám k sobě do bytu a ještě zbaběleji nakukuji kukátkem do chodby. Soused nevypadá nadšeně. Asi jsem tam neměla chodit tak brzo.

10:20 zkusím to u něj znova. K babce Kropáčkové, která je hrozná klepna a navíc bydlí o patro výš se mi opravdu nechce. Tentokrát zvoním. Chvíli se nic neděje a pak se otevřou dveře.

10:21 má moc hezké modré oči. Přiblble se na něj usmívám. On se na mě mračí. Proč? Vykoktávám ze sebe první slova. „Ahoj (ano, tykám mu, předpokládám, že jsme stejně staří), já jsem Klára. Nemýlím-li se, nedávno ses přistěhoval?“ Doufám, že navážeme rozhovor.

„Jo, přistěhoval. Jsem Marek.“ Hm, moc sdílný není. „Já se chtěla zeptat, jestli náhodou nemáš mouku na půjčení? Jdu vařit oběd, ale zjistila jsem, že mi došla, tak kdyby si byl tak hodný…“ usměji se na něj. „Jo, tak počkej,“ zabručí a odejde. Opět slyším rachot, lomoz, padání věcí a nadávání.

10:24 vrací se a dává mi mouku. S vděkem přijímám. Div mi nepřibouchne nos do dveří.

10:25 můj dojem ze souseda? Protiva protivný.

10:27 musím za ním znova. Mám špatnou mouku.

10:28 klepu opět na sousedovy dveře. Mám z něj trochu strach. Co když se hodně naštve a něco mi udělá?

10:29 pravděpodobně je to génius. Otevře a podává mi jinou mouku. Přesně tu co potřebuji. Usměji se na něj a zbaběle utíkám.

11:00 sýr obalen. Ale je tu další problém. Bojím se pánvičky. Víc než souseda. Určitě se při smažení zraním. A navíc už se mi vůbec nic nechce dělat. Takže to smažení počká.

Sedím na balkónku a dívám se do ulic. Přemýšlím nad sousedem. Je vysoký, hezký, svalnatý a podle toho nepořádku co má v bytě určitě nezadaný. I když nepořádek nic nedokazuje, protože žít tam s ním já, bude tam bordel ještě větší. … Ne, nikdo s ním určitě nežije.

Po dvou hrnkách kávy se ozve zvonek. Že by soused? napadá mě. Ne, takové štěstí já mít nemůžu. Hm… A taky že nemám. Je to matka. Co tady sakra dělá?!

„Mami?“ ptám se nevěřícně na prahu dveří. „Co tady děláš?“

„Jdu na návštěvu,“ odsekne mi a drze se vecpe do dveří. Trochu se za ni stydím. Vypadá jak přestárlá hipiesačka. No co, alespoň s ní po většinu času není nuda. Ale ve svém bytě ji opravdu nechci mít dlouho. No, alespoň snad usmaží ten sýr.

Sýr usmažila. Za ty roky je trochu lepší kuchařka než já. I když ke kuchyni má stejný odpor. Její počínání jsem pozorovala z bezpečné vzdálenosti dvou metrů a schovaná za pokličkou. Závěr? Kombinace pánev + olej + sýr je životu nebezpečná.

neděle, 2. června

Ne, já nemůžu mít štěstí. Vypadá to, že matka u mě bude bydlet. Můj hloupý, plešatý a starý otec se rozhodl, že ji vyhodí z domu. Teda myslím, že se spíš ona rozhodla, že on ji vyhodí, ale budiž. Její verze mi musí stačit. Nemám náladu na to, zavolat tátovi a hádat se s ním o to, kdo si mámu nechá na krku.

Odpoledne jsem vracela mouku sousedovi. Chtěla jsem ho vidět. Ale musela jsem počkat, až odejde máma. Nesmí se o něm dozvědět! Dneska se na mě tolik nemračil. Dokonce se zajímal o to, jak mi šlo vaření. Samozřejmě jsem mu, deníčku, neřekla pravdu. Vzpomněla jsem si na supersložité jídlo, které mělo označení 5 hvězdiček v mé kuchařce pro začátečníky. Věnoval mi obdivný pohled. Určitě touží po tom, abych mu uvařila.

pondělí, 3. června

Musím do práce. Mám strach nechat mámu doma samotnou. Doufám, že mi nepřestaví celý byt. Už mi to jednou udělala. Tentokrát by jí to ale neprošlo. 

Domů se vracím s pocitem úlevy. Za celý den žádný telefonát od mámy. Tuším, že její den proběhl v klidu a nic neprovedla. Všechno bude v pohodě.

Mýlila jsem se. Doma mě čekal výslech. Matka stála v kuchyni, vyzbrojena mými kuchařkami a nekonečnou řadou slov o tom, co mám a nemám dělat. Nechápe, proč se chci naučit vařit. Moje vysvětlení, že chci mít taky občas domácí stravu a že chci na skvělé domácí buchty balit kluky (jako to dělají mé kamarádky) se jí moc nezamlouvá. Prý je to hloupé, ponižující a degradující.

Ach jo. Její feministický pohled na vaření mi opravdu na motivaci nepřidá.

úterý, 4. června

S mámou na sebe nemluvíme. Alespoň mám klid.

středa, 5. června

Chystám se do práce. S mámou na sebe stále ještě nemluvíme. Sakra, co jsem jí provedla?

Odpoledne mě nutila vyhodit kuchařky. „Ani náhodou,“ řekla jsem jí. „A co s nima jako hodláš dělat?“ tázala se s úšklebkem na rtech. „Asi podle nich nejspíš budu vařit,“ odvětila jsem jí a vytrhla jí knihy z rukou. Rozesmála se. Vydrželo jí to 15 minut. Opět se mnou nemluví.

Jdu si prohlížet obrázky v kuchařkách.

čtvrtek, 6. června

Večer jsem se dozvěděla, že se máma seznámila s babkou Kropáčkovou. No paráda. Teď bude znát všechny nejčerstvější drby a já budu nucena si je také vyslechnout. Doufám, že k nám tu ježibabu nepozve.

pátek, 7. června

Tak jsem prý nepořádná, neschopná, vyzývavá a promiskuitní dívka. Ptáš se, deníčku, kdo to o mě říká? Typuješ, že ta hnusná babice, co se teď kamarádí s mojí mámou? Ano, hádáš správně! Nutno říct, že mě to nepřekvapilo. Doufám ale, že se to nedozví soused.

21:48 musela jsem si dát horkou koupel. S mámou je k nevydržení. Pořád chce vědět, čím jsem si vysloužila pověst povětrnice. Nechápe, že klepny, co bydlí v domě nemají na práci nic jiného, než si vymýšlet drby a kazit ostatním život. Navíc špatně vidí, takže mé dva bývalé přítele, které jsem si sem vodila pravděpodobně považovali pokaždé za někoho jiného.

22:00 mám sto chutí vyhodit matku z domu. Mé morální zásady tomu ale brání. Mám přece srdce, tak ji nevyhodím na noc. Půjde ráno.

sobota, 8. června

Přežila jsem celý týden s matkou! Doufám, že brzo odjede. Odhodlávám se zavolat tátovi. Třeba si ji vezme zpátky.

„Zbláznila si se?!“ vyjekl otec do telefonu tak, že jsem určitě ztratila sluch v pravém uchu. A pokud ne, budu částečně nedoslýchavá.

„Tati, prosíím,“ žadoním, ačkoliv mi to přijde ponižující.

„Ne, ani náhodou. Já ji tady nechci. Víš co provedla? Víš c-o p-r-o-v-e-d-l-a?“ protáhnul otec poslední slova a dodal jim tak na vážnosti.

„Netuším,“ povzdechnu.

„Založila Feministický spolek zhrzených manželek!!“ vybuchl otec.

„No... Tak to snad není tak strašné?“ opáčila jsem s nadějí, že se přece jen umoudří a vezme si matku zpět. Jak známo její na hlavu padlé aktivity jí vydrží maximálně tak pár týdnů. Takže by všechno mělo být v pohodě.

Hm, mýlila jsem se. Mám dojem, že otec je na pokraji nervového zhroucení. Prý nemůže vystát protivné staré a ošklivé babizny u sebe doma. Navíc jsou tam každé odpoledne. Prý.

Práskl mi s telefonem. O Feministickém spolku zhrzeným manželek jsem se víc nedozvěděla. Budu doufat, že se celá věc co nejdříve vyřeší.

středa, 12. června

13:15 jsem v práci. Promiň deníčku, že jsem poslední dny nepsala. Však ono ani nebylo moc co. Je hrozné vedro. Těším se domů.

Cestou domů jsem měla divný pocit. Takový, který přichází pokaždé, když se má něco stát. A taky že stalo. Sotva jsem vešla do svého krásného, milého, něžného, holčičího a věčně neuklizeného bytečku, vrhl se na mě nesnesitelný smrad.

Kdybych byla doma já, dalo by se to vysvětlit nepodařeným kuchařským pokusem. Bohužel se mnou stále bydlí moje matka, takže jedinou příčinou onoho smradu může být ona. (Tím samozřejmě nechci říct, že moje matka smrdí. Spíše bude na vině nějaký její pokus. Ať už je to pokus s čímkoliv.)

čtvrtek, 13. června

Matka mě tak naštvala, že jsem to včera ani nestihla zaznamenat. Nejenže slíbila babce Kropáčkové, že jí v pátek večer pohlídám pětiletého vnoučka (toho malého protivného usmrkance, který pokaždé řve jak pavián na celý dům a nemá na práci nic lepšího, než čmárat lidem po dveřích), ale také začala s renovací mého bytu.

Ten protivný smrad, co jsem včera cítila, nebyl nepodařený kuchařský pokus (jak by také mohl být, když já nebyla doma a matka zásadně nevaří), ale byla to barva!

Hnusná zelená barva na zdech mojí ložnice!!! Jak si to mohla dovolit! Byla tak krásné růžová a teď? Grr, už abych do ní nikdy nikoho nepustila.

20:00 pustím se do vaření. Chci se trochu uklidnit. Zlost si vybiju na ovocných knedlících. Sice mají označení dvě a půl hvězdičky, ale co. Snad to zvládnu.

22:00 mám zabalené všechny knedlíky. Už je jen uvařit a sníst. Vůbec už na ně nemám chuť.

22:30 co s knedlíky? Nápad! Dám je sousedovi. Naložím je všechny do mísy, dám mu je před dveře, zazvoním a zbaběle uteču.

Snad to stihnu dřív, než otevře, napadá mě. Ale pak se uklidním tím, že se u něj pokaždé minimálně dvě minuty ozývá rachot, lomoz a nadávání.

22:45 ještě si pro knedlíky nepřišel. A to už jsem prosím zvonila dvakrát! Třeba mě viděl a bojí se, že jsou otrávené.

Matka se na mě divně kouká. Myslí si, že jsem se zbláznila. Ovšem já si myslím to samé o ní. Právě stojí na hlavě v obýváku a myslí si, že to prospěje jejímu zdraví. Podle mě je to ale pěkná blbost. Jakýkoliv sport byť jen v malé míře je nebezpečný. Alespoň pro mě.

22:50 ajéje, slyším babku Kropáčkovou jak se chystá se svým hnusným opelichaným pudlem na večerní procházku. Ten raťafák, kterému říká Šmudla se vždycky žene jako tank a ničí vše co mu přijde do cesty. Nejhorší na tom je, že tu babku vůbec neposlouchá.

22:51 tank právě začal žrát mé pracně vyrobené knedlíky!!! Matka se mému nadávání tak smála, až spadla ze svého hlavostoje. Poškodila tak mou pracně pěstovanou květinu stojící osaměle v rohu obýváku. Škoda že se jí nic nestalo, mohla odjet do nemocnice a já bych měla klid.

22:52 horší už to být nemohlo. Soused právě vylezl za ohromného rachotu, lomozu a samozřejmě nadávání. Objevil napůl sežrané knedlíky. Začal strašně nadávat. Doufám, že mu nedojde, že  byly ode mě.

pátek, 14. června

První, co mě ráno napadne je, že budu hlídat toho malého protivu. Druhá věc, která mě naprosto znechutí je objev, že ta zelená v mé ložnici je fakt strašná. Vypadá jak hrášek z konzervy. Blee. Třetí věc, která je hodna zaznamenání je, že matka je pryč!

Samozřejmě, neodjela, takovou radost mi udělat nemůže. Ale aspoň mě neotravuje.

Tak strašně nechci večer. Možná půjdu na most za městem a skočím dolů. Hm, to radši ne. Při mém štěstí by tam byla natažená záchranná síť, která by se pod mou vahou protrhla a já bych se zmrzačila a pak bych byla odsouzená žít jen s matkou. Tak to tedy opravdu ne.

18:00 zvonek. Babka Kropáčková a její protiva. Je mi jasné hned na první pohled, že si do oka prostě nepadnem. Tomík, jak mi ho představí se na mě drze šklebí a ke všemu mi hned začne šmejdit ve věcech. Však já mu dám!

Matka stále ještě není doma.