Wueg 1.část

I.

Desítky zvonů nad Prahou právě odbíjely půlnoc. Málokdy se údery kovových srdcí prodraly hlukem až sem, k budově Národního muzea, která byla stejně jako další domy pod ní, na Václavském náměstí, osvícena namodralými paprsky reflektorů a mnohobarevnými odlesky reklamních poutačů.

Této jarní noci se to podařilo.

Po pražské magistrále pod muzeem pořád ještě projížděly desítky aut a po „Václaváku“ neustále procházelo, navzdory studenému počasí a slabému dešti, mnoho turistů. Snad i několik Pražáků.

Nikdo si ani nevšiml hejna havranů přilétajícího odkudsi ze severu.

Nikdo také nevěnoval pozornost tomu, že sedm z nich přistálo na zablácených zbytcích trávy za budovou muzea.

II.

„Segrusi, kde jsme?“ ozvalo se šeptem z temného koutu při zdi velké budovy.

Oslovený, černě oděný muž s plnovousem, natáhl pravou ruku přímo před sebe.

„Segrusi..., sss..., Segrusi, děláš kouzlo pro určení místa?“ zašeptal znovu tentýž hlas.

Čaroděj Segrus se otočil na tazatele a podrážděně odfrkl: „Ne. Jen jsem zjišťoval, jak hustě prší. Kde jsme, to víme snad všichni dobře, Poldroku. Jsme v centru země těch bytostí, které přechovávají nejcennější kámen – Wueg. Kámen vesmírné energie, který navždy změní svět! A my tu pomocí Wuegu splníme důležitý úkol. Teď si každý přetáhne přes hlavu kápi a zavěsíte si na hruď tu ozdobu. Budete něco jako kněží.“

Pět postav učinilo, jak Segrus řekl. Šestý, malý a nešťastně se tvářící Poldrok, se rozpačitě přehraboval v záhybech roucha.

Segrus povytáhl obočí: „Děje se něco, Poldroku?“

„Ehh, Segrusi, asi ta straka, cestou… nebo… snad že...“

Segrus nedovolil, aby mu hrubé slovo přešlo přes rty, vyndal magickou hůlku a jen s drobným zablesknutím vykouzlil do své ruky masivní kovový kříž na mohutném řetězu. Nabídl ho gestem Poldrokovi, který jen zamumlal: „Díky. Moc se omlouvám.“

„Hm, hlavně teď poslouchej. Poslouchejte všichni. Jste tu jako zástupci svých ras. Zde stojí Horé-wiq, zástupce draků.“

Mohutný černovlasý chlap s jiskřivýma očima se mírně uklonil.

„Finarmil, který je delegován za elfy.“

Štíhlý blonďatý elf lehce pokročil vpřed.

„Poldrok, vyslanec trpaslíků.“

Malá postava se neklidně zavrtěla.

„Tydeir, který tady zastupuje skřetí plemena.“

Zmíněný shrbený mužík jen suše polkl.

„Trollové vyslali Rulymida.“

Mohutný tlusťoch se zakolébal a hlasitě potáhl nosem.

„A Mojen, který je nominován lidskou rasou.“

Hnědooký mladík zamrkal a pokývl hlavou.

„A já. Jsem tu za magickou rasu a byl jsem jako vedoucí této skupiny zvolen všemi rasami.

Zastupuji i ty rasy, které se rozhodly na tuto náročnou misi své soukmenovce nevysílat.  Musíme si zopakovat některé důležité zásady, které jsem stanovil na základě poznatků mé výpravy před deseti lety. Pro to, co jsem tehdy zjistil, usnesla se Rada na nutnosti najít a aktivovat Wueg. Postupovat budeme všichni společně. Červená stát, zelená jít, kdo to nechápe, tak pro jednoduchost - držte se za mnou. Do budov sami nevstupujte. Místní měnu opatruji u sebe. Mluvit budu já nebo Mojen, zvládl místní řeč téměř dokonale a jeho úkolem je být mým pobočníkem. Ostatní budou mlčet, hovořit mohou obecnou řečí mezi sebou, bude-li to nutné. Jestliže budete kýmkoliv cizím osloveni, usmějete se, a řeknete… no, co řeknete?“

„S… sumoi?“ vyhrkl Poldrok.

„Suomi,“ opravil trpaslíka Segrus, „a víc se nebavte.  Dalo velkou práci už jen to dát vám lidskou podobu. Smiřte se s tím, že vy ostatní kromě Mojena místní řeči neporozumíte. Ale buďte trpěliví. Čas každého z vás ještě přijde.“

Segrus přejel pohledem nesourodou skupinu.

„Víceméně mám co jsem chtěl,“ zabručel po chvíli pod fousy.

Nahlas prohlásil: „A teď - jdeme!“