Wueg 2.část

III.

Sedm postav v černých kápích se zastavilo před přechodem pro chodce a pokukovalo po nespočetných barevných světlech kolem a zvláště po okolo projíždějících vozidlech.

„Nebuďte vyděšení, žádná z těch potvor, ať řve jakkoliv, nemá rozum a nic vám neudělá, jsou to stroje,“ poučoval Segrus skupinu.

„Co to?“ zajímal se Tydeir.

„Stroje, něco jako povozy. Jako povozy, ve kterých jsou… takoví malí koně.“

Tydeirovi málem vylezly oči z důlků.

„Ty koně řvou jak stádo nadržených draků!“

„Mrum!“

Tydeir šlehl pohledem po Horé-wiqovi: „Promiň, chtěl jsem říci jako bouře, nebo něco tak…“

Segrus pronesl přes rameno: „No vlastně jsou ty povozy poháněny výbuchy v takových malých soudečcích, ale je to moc složité, tím se netrap. Důležité však je, že ty povozy otravují vzduch.“

Poldrok vyděšeně vykvikl.

„Poldroku, klid, v tomhle množství jedů se dá pár dní docela dobře vyžít, vůbec se … á zelená! Vpřed!“

Skupina nedůvěřivě pokukující do světel stojících aut překlopýtala vozovku a na pokyn Segruse zastavila. Kolemjdoucí si hloučku mnichů takřka nevšímali, tak si Segrus dovolil tiše pronést: „Teď zůstaňte na místě. Celou cestu jako havrani jsme byli bez potravy, tak si to vynahradíme. Opatříme s Mojenem jídlo a pití.“

Rulymid spokojeně zamručel. Segrus s chlapcem se vydali ke dveřím, nad nimiž zářilo velkými žlutými písmeny na červeném podkladě „Mc Donald’s“.

IV.

„Jak to, že je po půlnoci, a je tady tak ošklivý hluk?“ pronesl ke skupince bledý Finarmil. Právě se jim za zády se hřmotem přehnal jeden velký a mohutně dýmající povoz.

„Soustřeď se na energii, ty jsi tady za médium.“ opáčil stroze Horé-wiq.

Segrus a Mojen se vrátili ke svým souputníkům, třímajíce několik balíčků a nádob.

„Takže ochutnávka. Zaručuji, že to přežijete!“ usmíval se lišácky Segrus.

Poté, co bylo jídlo a pití rozdáno, poučil přítomné o funkci brčka a upozornil je na nezvyklou sladkou chuť nápojů.

Pak vytáhl ze svého sáčku žemli naplněnou jakýmsi hodně tenkým karbanátkem a zeleninou.

„Říká se tomu ňamburger nebo tak nějak a je to docela dobrá svačinka,“ přišel se svojí troškou do mlýna Mojen.

Rulymid se hned hladově zakousl, ale zatvářil se dost kysele. Ani ostatní neshledávali podávanou krmi zvláště chutnou.

„Pořádné jídlo to bohužel v žádném případě nenahradí. A ten nápoj je celkem silná žíravina, kterou pro jednou všichni sneseme,“ pronesl Segrus a vzápětí plácl do zad Poldroka, který se nebezpečně zakuckal.

„Když máte pohašené trávení, natráví to ta …?“ Segrus se obrátil na Mojena.

„Kola!“

„… kola místo vašich žaludečních šťáv. Asi tu mají špatné trávení všichni,“ zauvažoval Segrus nahlas, „frmol je v té krčmě dosti slušný. Tydeire!“

„Copak?“

„Ty prázdné poháry a papíry neházej na zem! Mají zde vyhrazené odpadní nádoby! Tamhle jedna stojí.“

„ Mno, nevypadá to, že je tady pravidlem dávat odpad do nádob,“ rozhlížel se po chodníku s povalujícími se odpadky kriticky Tydeir, „ale ty znáš zdejší zvyky určitě lépe než já.“

Segrus střelil po Tydeirovi zamračeným pohledem a pokynul souputníkům k pokračování v cestě.

V.

Poldrok zatahal Segruse za roucho.

„Oni hoří zevnitř!“

„Cože? Ne, ne, to je jen takový druh dýmky. Někteří se tím velice rychle zabíjí. Byliny do dýmky se musí pečlivě vybírat, aby neškodily zdraví, ale tahle bylina, jmenuje se tuším tabák, je zrovna pomalý jed. Že ho vdechují přímo z trubiček je úplně hloupé. To není zdravý oheň, kterým vládne například Horé-wiq.“

Drak se útrpně pousmál.

„Rulymide!“

Tlustý troll se zdržel několik metrů za ostatními před jakousi bedničkou a s úsměvem od ucha k uchu hulákal: „Suómi. Suómi!“

Segrus ho popadl za límec, nedbaje vyřvávání z bedničky - („Dejsi popkorn, jemoc dobrý…“) – a vysvětloval s mentorským výrazem ve tváři Rulymidovi, že ne všechno, co mluví, musí být zrovinka rozumná bytost.

Mojen mezitím okouzleně shlížel do dveří jakéhosi hostince, ze kterého se linula – hudba? Řekněme rytmické zvuky. Dost hlasité.

„To ani nezkoušej,“ varoval ho Segrus, „ vím, že si tu jediný stejné rasy jako domorodci, ale střez se vejít dovnitř. Měli bychom se dostat do dolní poloviny náměstí. Tam naše pouť skončí, musí to tak být. Následujte mne asi tímto směrem.“ Segrus pokynul paží.

Mojen po svém využil situace a poklepal zezadu na rameno muži před hostincem: „Dobrý muži, pověz, čím se vyluzují ty dunivé zvu... hek!“ Jak se muž otočil, Mojen na něj zůstal zírat s otevřenou pusou. Rovněž oslovenému muži klesla brada, když před sebou spatřil mnicha.

Segrusovi nezbylo nic jiného, než Mojenem smýknout pryč od dveří pochybného podniku.

„Tohle nedělej!“

„O…on, on byl spálený!“ vykoktal ze sebe Mojen.

„To byl černoch. Pochází původně z rovníkové oblasti této planety. Tam mají černou pleť, protože jsou více vystaveni slunečnímu žáru, a neblednou ani po dlouhém pobytu pod zdejším nedomrlým svitem. A vůbec se už s nikým nebav! Mám dojem, že to byl překupník.“

„Co to?“ zajímal se znovu Tydeir.

„Překupník drog. Prodává omamné látky. Lidé je tu dost běžně užívají. Kouří je či polykají a vím já co ještě.  Jsou to tuším nějaké byliny, ale upravené tak, že mají příliš silné účinky. Nebo tyto látky také vyrábí uměle. Nerad bych vás opět vystrašil, ale musím říci, že jsem jakési byliny při minulém průzkumu zakoupil, a při laboratorní analýze jsem zjistil, že obsahují značné množství jedů.“

Poldrokův obličej neměl barvou daleko k sušenému žabímu prášku.

V tu chvíli se elf Finarmil zastavil.

„Tady...“ vydechl.