Poutnice beze jména

Vlasy mi unášel vítr, jejich měděné odlesky líbaly vzduch. Slunce putovalo nad krajem hustých lesů směrem na západ. Paprsky se nořily do neznáma za obzorem, jen jejich poslední stíny barvily oblohu. Do očí poutníkových vepsaly červánkovou ukolébavku. Večernice ukázala světu nádhernou tvář v závoji indigového sametu. Hvozdy se zahalily do šera, tenké provazce mlhy se proplétaly mezi letitými svědky časů. Noc ukázala svou smutnou tvář, snad jako by věděla, že zde je pro mne poslední.

Dívala jsem se z okraje skály do údolí. Hluboko pode mnou se klikatila kamenná cesta směřující podél potoka do malého městečka nebo možná spíše větší vesničky. Ve vzduchu se vznášela vůně kouře a svěžího jarního večera. Tiše bublající potok doprovázel zpěv ptáků. Snažila jsem se vychutnat každičkou minutu, která mi zde ještě zbývala, aniž bych musela myslet. Údery vzdáleného kostelního zvonu rozbily můj krásný okamžik. Nechtěla jsem přemýšlet, jenže můj plán byl tímto zcela zničen.

Pátrala jsem ve své duši po hezkých vzpomínkách. Každou z nich jsem uchopila svou myslí. Každý okamžik prožila znovu. A každý mi přinesl hořkosladkou radost. Dnes jsem se musela rozloučit se vším. V hlavě mi zněl jeho smích, před očima jsem měla jeho úsměv. A v pozadí stál hřích, který zpečetil můj osud. Jak jen to mohou lidé nazývat hříchem. Jak mohou nazývat tak čistý cit hříchem! V ústech, v duši jsem pocítila takovou hořkost. Chtěla jsem bojovat. Nebo Tě ještě jednou spatřit, pohladit po tváři, cítit Tvůj dech. Ještě jednou ochutnat tvé polibky. Do očí se mi vedraly slzy. Přála bych si být ptákem. Mohla bych jen roztáhnout křídla, být Tvou múzou. Nastal čas odvrátit tvář od toho prokletého místa. Přitom mé nitro křičí a dovolávalo se spravedlnosti. Chtělo zůstat.

Můj kůň netrpělivě vyhlížel, ale soucítil. V něm mi zbyl poslední společník. I se vzpomínkami a trápením jsem zatížila jeho hřbet. Pobídla jsem hřebce do klusu a nechala za sebou své myšlenky. Uzdu jsem držela zlehka, Sylvano se ubíral kupředu. Míjela jsem starou svatyni zasvěcenou dávným bohům. Přitáhla jsem otěže, hřebec zpomalil do harmonického kroku. Musela jsem si znovu prohlédnout místo, kde jsem měla být kněžkou. Místo, kde už znovu posvátné ohně nevzplanou. Svatyni ukrytou hluboko mezi stromy, kde se kdysi odehrávaly slavné rituály. Řád světa se změnil a s ním odešlo i staré náboženství. Přežívá pouze v srdcích vyvolených, v srdcích potomků moudrých.

Netuším, kudy s ubírat, netuším, kudy se ubírám. Nechám se nést. Mohu hledat naději stejně jako zatracení a smrt. Nebylo proč váhat. V trysku za mnou vlál tmavý plášť a veškeré sny rozplynuly se do tmy až na jediný: Chci být znovu s Tebou. Jezdkyně na silném hřebci se postupně měnila v maličkou tečku, až se ztratila v konturách krajiny, v nočních stínech.