Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seMilována pavoukem
16. 03. 2010
5
5
811
Autor
FoxxiBlonde
(1)
Studentku Ivetu potkalo životní štěstí. Zamiloval se do ní pavouk. Křižák dokonalého zaoblení korpusu s výrazným bílým křížem na hnědém podkladu, kolem tohoto erbu paprsčitě vyrůstalo osm článkovaných nohou. Ohromný kousek na výstavy, hotový hmyzí šperk a navíc - jeho sítě byly by chloubou prastarých katedrál. Snad jich bylo škoda pro maličký pokojík s věčně ovlhlými stěnami!
Zpočátku o sobě nevěděli, vždyť krasavec byl plachý jako ostatní pavouci v místnosti a Iveta, která se odjakživa pavouků štítila, kdykoli spatřila nepřítele, v pudu sebezáchovy sahala po koštěti připraveném v koutě v předsíni a tloukla do terče jako smyslů zbavená. Za těchto podmínek se těžko mohli blíže poznat. Kdykoli dívka vstoupila do ložnice a pustila světlo z chodby, donjuan zmizel do oblíbené škvíry (jedna puklina ve zdi nad parapetem). Měl oprávněný strach, že jej dívka zneškodní, bude-li spatřen. Dost se poučil ze smutných případů svých druhů (Ostatní škvíry už byly pravděpodobně bez nájemníků. Zásahy koštětem mířily neomylně).
Až náhoda pomohla oběma od strachu. Jednou osminožce zdrželo zpracovávání ulovené octomilky a když cvakl vypínač, nedokázal se hned schovat. Dívka vešla, ale naštěstí si jej nevšimla, chtěla se nalíčit na ples, a byla proto velice zaujata pohledem do zrcadla nad nočním stolkem. „To se líbí sama sobě!“ říkal si pavouk. U členovce zvítězila zvědavost, nechal být ochromenou kořist a sledoval docela jinou, živou. Tohle nebyla muší váha, ale žena ve svých proporcích málem tak dokonalá jako on sám. Padla mu do rosolových oček, právě když se převlékala do plesových šatů a už ji nevytřepal. Od té chvíle se učil jiné roli - stal se kořistí sám a láska byla tou šelmou, která jej vplétala do sítí nejzáludnějších.
Přesto byl stále ve střehu kvůli tomu koštěti v předsíni. Jeho štětinatá noční můra. Ale třeba by nebylo špatné dostat ránu jejím pantoflíčkem, vůbec ne! Snil pavouk. Takovou smrt... Zasněný pavouk přestal myslet na zadní vrátka, až uslyšel dívčin výkřik (nesnášel ty nesmyslné výkřiky hrůzy, roztřásaly všechny jeho články). Probral se a poprvé spatřil její modré oči, a protože byly zděšením rozšířené, prostřely se mu v plném jasu a pokryly ho sprškou pomněnek. Že by láska na první pohled? Poděšená Iveta jako by zlostí praštila do stolku, líčidla nadskočila, pro něco se shýbla. Že by pantoflíček? Pavouk nečekal na romantickou smrt. Vzal nožky na ramínka a zmizel.
„Zatracený zvíře. Tenhle se drží, ale jednou ho dostanu!“ rozčilovala se, aniž tušila svůj omyl. Vždyť už ho dostala. Pavouk k ní vzplanul láskou, tím začal jeho samovolný úpadek, ale to by si nevysnila. Vrátila se ke zbrojírně šminek a zaryla tvář do zrcadla. Občas ale podezíravě pohlédla směrem, kam osminožka zmizel. Pavouk už nevystrčil ani očko, dokud necvakl vypínač v ložnici se opět nerozhostila tma a samota. Ta hnusná, vlezlá samota. Melancholie je nejtěžší pavučinou, ten svíravý pocit, že není koho obejmout, koho vzít do osmi prázdných nožek, kromě zpropadených much, a jak je to trapné, že jsou jen na jídlo! Taková chromá moucha mi lásku neopětuje. Je třeba skoncovat se samotou a ta dívka... Mohla by mi pomoci!
A zatímco dívka se vykrucovala mocné boky na fakultním plese v rozsvíceném sále Lucerny a byla v kuse ohmatávána bílými rukavičkami mládenců, osm osamělých nožek doma bylo bez obsahu. Kořist ho nezajímala, ztrácel chuť k jídlu. Byl zamilovaný a sladce ho to bolelo na hrudi. Nechápal, proč dívka křičí, když jej spatří, proč jej chce zabít, když jí ničím neublížil? „Naopak,“ myslel si, „jsem velmi užitečný, vychytávám mouchy v jejím pokoji, jsem správce všech sítí v její komůrce. A jsem proti ní tak nicotně drobný. Co bych jí mohl udělat? Proč se mě bojí? Proč se bála mých mrtvých druhů? A přece takový pantoflíček...“ Dojímal se nad jejími trepkami. Vídal je ze stropní perspektivy. Byly nachové, pěkně zaoblené s šošolkou na špičce. Víte co? Nevydržel a spustil se z parapetu, vzal to přes polštář a cípek peřiny, doufal, že tam budou, vždycky je přece zouvala u postele, ano! Zachumlal se do špičky jednoho z nich. „Až se zde dost vyhřeji, vyzkouším ten druhý! Alespoň takhle, když už tě nemohu mít celou, ty můj Pantoflíčku.“ Tak jeho něha vyhledala dívce přezdívku.
Musel být obezřetný. Počítal, že až se dívka vrátí, jistě bude chtít trepky nazout. To by skončilo zle pro oba! Jakmile na zježených chloupcích ucítil průvan, jak někdo v předsíni otevřel dveře, sebral osm nožek a prchal stejnou cestou zpět do škvíry. Bylo po plese. Pantoflíčka se líně odstrojoval z plesových šatů. Chrpové oči přikrývala znavená víčka. Zato skupinka rosolnatých oček čouhala ze škvíry a bystře dělala šmíry-šmíry. Touho, ó, pavoučí touho!
(2)
Tu noc v pokoji hořelo. Přesněji - ve škvíře hořela nebohá pavoučí hruď láskou k člověku, div že nepukla jako fénický džbán v Aténském slunci. Dívka pavouky nesnášela a bylo málo pravděpodobné, že by ji přes noc přivedl k opačnému postoji. Byl by jí vymluvil jeho nesmyslnost, ale neuměl mluvit. „Musejí za mě promluvit činy!“ kalkuloval. Chtěl se jí dotýkat, chtěl ji lechtat, vzít třeba její bradavku do svých nožek, vískat její zlaté vlasy – nikdo by neuměl vískat tak jemně a vybranými způsoby jako on! Takových osm jemných nožek kde by vzali ti chmatáci lidští samci? Samozřejmě ho napadlo využít situace, kdy bude Pantoflíčka spát, ale myšlenku hned zapudil. „Ožene se nějak nešikovně a zaplácne mě, zívne a spolkne mě, jeden nikdy neví,“ uvažoval křižák. Zároveň si byl jist, že bez dávky odvahy si lásku nezaslouží. „Ale zase lepší hrdinská smrt, než se tady užírat samotou. Stejně my členovci nemáme dlouhý život, tak o co kráčí.“ Jak jinak jí dát najevo svou náklonnost než tím, že se jí přestanu bát? Takže zítra. Usmyslel si, že se jí bude neustále přibližovat, až ji svou obětí vrhne na stejnou palubu.
Nazítří začal. Zprvu si vybral polohu na stropě s bezpečnostní škvírou nablízku. Sotva dívčiny oči zamžouraly, spatřily nad sebou nohatý terčík. Její výkřik ho málem střepal dolů, ale udržel se vší silou pavoučích nožek. Útěk nechával na poslední chvíli a ačkoli už se dívka s nakvašeným výrazem, který ji v malátném právě probuzeném obličeji měnil ve fúrii, shýbala pro pantofel, pavouk neustupoval. Neudělá si na stropě flek, myslel si. A uvažoval správně! Zbraň práskala těsně vedle něj. Dívka by nesnesla ten pohled na puklou kutikulu. Vyčerpaná zlostí, že to nedokázala, zahodila pantofel, seskočila z postele, pro něco si zašla do předsíně. Štětinatá noční můra! Zamilovaný pavouk se nepohnul ani o kousek. Sebevražedná zvědavost a umíněná láska ho ochromily. Čekal, s čím se vrátí a vůbec neměl strach. Aha, jde na to jinak. Vezme smeták a chytí ho do štětin. Poletí z okna, skutálí se, ztratí orientaci! Vyhnanství je horší než smrt! Uvědomil si křižák. Pantoflíčko, Co bez tebe na ošklivé ulici? Vrhnu se pod první podrážku na pěší zóně. Zmizel do škvíry, právě když smeták o chloupek minul jeho chloupky.
Výjev se stejným scénářem se opakoval i dalšího rána. Strop – výkřik – zlost - koště – útěk. Pavouk planul láskou a dívka se štítila. Jednou ji ale přesvědčí, doufal a naordinoval si trpělivost. Aby se pojistil, usmyslel si, že bude manévrovat jen na plochách, kde by jeho rozmáznutí způsobilo nejapnou skvrnu. Nejraději se držel osvědčeného stropu. Využil své vnitřní tkalcovské stavy a každého rána se spouštěl o vlásek blíž a blíže. Každého rána o centimetr. Nervy obou pak byly napjaté jak ono vlákno. „Neuvěřitelný! Taková drzost!“ Začala spát s peřinou přes hlavu. Když oba přežili týden, začal pavouk hazardovat více. Capkal za ní i přes den. Když se kupříkladu líčila na druhý ples, hupsl na peřiny, jako by se chtěl lísat a nepřestal se k ní blížit, ani po známém výkřiku. Už ji trochu znal a věděl, kdy se od ní naděje nebezpečí. Krom toho měl také noční přípravu. Zmapoval únikové rýhy, škvíry a otvory, aby měl přehled, kde najde kryt pro případ útoku. Vůbec jej nenapadlo, že by své milované mohl způsobit špatné spaní, až do chvíle, kdy si dívka přestěhovala postel do opačného koutu. Ale samozřejmě tím mnoho nespravila. Není třeba podotýkat, že přes noc dřímal v jejích pantoflích, ba neodolal a i po vlasech už jí párkrát přejel, sedal jí pod chřípím a vyhříval v jejím dechu. To už ji fešák s křížem na hrudi dobýval druhým týdnem, následoval ji, kam se pohnula, kráčel jí za patami po linoleu a bravurně unikal jejímu dupání do vyčíhnutých úkrytů. Zanedlouho zmořená dívka začala přisuzovat vlezlému chování tohoto exempláře mystický význam. Uvažovala, že navštíví věštkyni nebo zoologa, nakonec ji ale napadlo, že by měla něco dělat se sebou. „To není možné taková drzost od obyčejného pavouka, to musím mít halucinace!“ Když se jednoho dne probudila, houpal se už dva palce od špičky jejího nosu. Mohla se ohnat rukou a úplně drzouna zničit, ale neudělala to. Místo toho se s jekotem svalila i v peřině na koberec a přitiskla se zády, celá se chvějící, k opačné stěně. „To je šílenství. Tady už nebudu. Vždyť já už nemůžu ani spát!“ Na vztek už ani neměla sil. Natáhla se ke skříni a strhla odtud kufr uklizený na jejím vrchu. Potom z útrob skříně začala ladem skladem vytahovat kousky šatstva a plnit jimi zavazadlo. Vypadalo to, jako by skříň zbavovala vnitřností během jakýchsi garderobních jatek. Právě takto si počínají ženy náhle rozhodnuté k odchodu odněkud či spíše od někoho. Osminožec už se ani nepokoušel prchat. Zůstal viset na vlásku a nechápavě hleděl, co to dívka provádí. Hledá snad nějakou novou zbraň proti němu? Šaty dopadaly do kufru v rychlém sledu, ale najednou s tím ale přestala, popadla kabát a vyběhla na chodbu.
(3)
Šarmantní klinický psycholog Dr. Cyril Pešava s šedými vlasy spletenými do cůpku působil dojmem stařešiny indiánského kmene, který zapadl do západní civilizace tím, že si navlékl plášť bílé barvy a stal se lékařem evropských duší. Mluvil velmi pomalu a tajuplně se přitom usmíval. Do slov vkládal ohromnou váhu a za každou jeho větou se sypalo olovo a vždy, když domluvil, složil ruce v klín a doslova položil své oči na pacienta. Tohoto člověka snad nic nemohlo vytočit, jeho pohled by mohl vyrovnávat vodováhu. Zdálo se, že všechno ví a nic jej nepřekvapí a sotva jej tedy mohlo rozházet, když mu rozrušená pacientka oznámila, že ji pronásleduje pavouk.
„Slečno Iveto, počkejte, řekněme, že se nemýlíte, že k vám to zvířátko skutečně přilnulo. Pak v tom nehledejte pouze negativa. Žijete sama?“ Přikývla.
„Dlouho?“
„Šest let bez partnera, pane doktore!“
„Ani žádná známost na jednu noc?“ zavrtěla rozhodně hlavou. Tvář jí krabatily ještě nezaschlé slzy, tu a tam vzlykla. Poslední dny byla chodící pláčem podmáčenou troskou. Nedovedla se ani urazit, když se ten copatý mudřec vtíravě optal:
„A slečno Iveto, když se na sebe podíváte poněkud zvnějšku, divíte se?“
„Jak to myslíte? Ach tak. Ne, nedivím, jsem šereda, já vím!“ doznala zajíkavě.
„Vy jste zřejmě neprošla pořadem Vypadáš skvěle. Vaše vztahová pauza je tedy racionálně-esteticky vysvětlitelná a sama nečekáte, že se v tomto něco změní. Nicméně nezoufejme. Ještě je tu ten pavouk, který o vás projevil seriózní zájem. Teď ale jak ho využít.“
„Jak? Mám chodit s pavoukem?“ zbystřila. Doktor si pohrával s propiskou a ona ji pořád musela sledovat, jeho soustředěný pohled ji deptal.
„Ne doslova. Podívejte, jde o to proměnit vaši neurózu v pozitivní city. Mám pro vás jednoduchý návod. Milujte pavouka, oddejte se mu!“
„Teď myslím, že bláznem jste vy? Je přece nesmysl milovat pavouka. To se s ním mám vodit za ručičku, nechat se láskyplně obalovat jeho sítí?“ Cvakl propiskou.
„A proč ne? Když někteří lidé dokážou dávat psům k narozeninám dárky, proč byste vy nemohla chodit s pavoukem? Slečno, buďte ráda, že někdo projevil zájem a zkuste z toho vytěžit. Taková šance by se nemusela opakovat.“
„To jako myslíte, že už nenajdu chlapa?“ Slza na krajíčku.
„To si právě nemyslím. Jde o tom že už byste nemusela najít věrnějšího pavouka.“
„Mám si přestat dělat naděje a smířit s nějakým pavoukem!“
„Ale, ale. Třeba by šlo jen o překlenovací řešení do doby než by se nějaký mládenec uvolil. Nicméně... Vzpomeňte si, vyprávěla vám maminka pohádky?“ přikývla a zkoušela o překot jmenovat. „Jak by ne, Sněhurka, Karkulka...“
„Sněhurky nechte plavat. Vzpomínáte na tu o Žabím princi?“ přikývla.
„Vzpomínáte, co udělala princezna s tím obřím žabákem?“ pomněnkové oči rovnaly vodováhu a tlačily z ní odpověď. Cítila se trochu jako u zkoušení, vzpomněla si na dějepis u maturity a zakoktala.
„A snad-snad-ne-nechcete a-abych ho políbila?“
„To přímo ne. Ale udělejte gesto, vraťte se do toho pokoje a nastavte mu ruku, tvář, ústa, odhalte se mu, učiňte z něj cestovatele po savanách své pleti, prostřete se mu jako stůl rajských plodů. Nevíte, jak po vás touží? Budete spokojeni oba.“
„To je nesmysl, ne-smy-sl!“ chtěla se vztekat, ale vztek byl prosáknut pláčem.
„Nebraňte se tomu. Raději mi povězte, o jaký druh pavouka se jedná. Křižák? Pokoutník?“
„Křižák je to, křižák...“ vzlykala.
„No vidíte. A třeba je to zakletý princ. Byl by to váš křižácký princ. To je přece výhra, křižáci byli stateční a udatní bojovníci. Nebraňte se mu, opravdu, jděte do pokoje a natáhněte ruku, poprvé to trochu zalechtá, pak ho necháte, ať se vyřádí a máte vyhráno.“
„Myslíte?“ už byla skoro přesvědčena.
„Ano, váš odpor se změní v náklonnost. To, čeho se nejvíc bojíte vás nakonec samo ze strachu vyléčí.“
„Pane doktore, zní to šíleně, ale víte... jsem tak zoufalá, že vás poslechnu. Ano, ano, zkusím to! Děkuji vám.“
„To nic, usmíval se doktor, který ani na chvíli nepozbyl klidu vševěda. Ještě bych prosil třicet Korun.“
Mince zacinkaly a Iveta byla ráda, že unikne z dosahu nesnesitelně vyrovnaných očí. Vzala si dobrou radu do uzlíčku. Předjarní slunce se hned tvářilo přívětivěji. Bylo poslem naděje na lásku v trvalém svazku, nevadí, že mezi hmyzem a člověkem.
Když se vrátila do místnosti, milovník stále držel při stropu. Třásl se strachy nikoli proto, že by mohl čelit novému napadení, ale proto, že měl strach, že dívka navždy odešla. Kdyby měl mít zásluhu na jejím vyhnání, usoužil by se k smrti. Ale jeho Pantoflíčka byla zpátky a usmívala se. Místo koštěte k němu napřáhla ruku jako na usmířenou. Pochopil tu výzvu. Paprsky jeho nožek se rozšířily štěstím a ten radostný vějířek přistál na její paži. Tento první dotyk oba vyléčil, vrhl je na palubu jedné vlajkové lodi jménem Vztah.
(4)
Byli, pravda, nerovným párem, ale naučili se užívat společné štěstí. Vzájemně zrušili svou odpornou samotu, lepší dárek si ti dva smolaři v lásce nemohli dát. Na znamení šťastného zlomu dala Iveta pavoukovi nové jméno. Teď to byl udatný křižák Arnošt. Ti dva přilnuli k sobě doslova vláknem pavučiny. Co legrace spolu užili! Hráli si na lovce a oběť. Iveta nehnutě ležela a nechala se opřádat hedvábím. Nebo jí křižák vetkával do vlasů ty nejskvostnější vzory, japonérie podle knižních předloh na přání, a za ty pak držel přichycený, když spolu vycházeli do města. Na chodníku by mu hrozilo velké nebezpečí, za jedno by jí nestačil v chůzi, za druhé by mu hrozilo ušlapání v davu.
Někdy se Arnošt necítil a musel zůstat v pokoji, to se pak nemohl dočkat návratu Ivety z města. Očekával ji toužebně jako milý svou milou. Užíval si to milostné scházení. Příchozí pak vítal buď zavěšen na rámu dveří, nebo na ni bafl z nějaké nově vyzkoumané škvíry. Ona se na to smála a hodila mu nějakou mušku chycenou v ovocnářství. A co teprve za tmy! Po nocích se mu oddávala, prostírala mu pláně svého nahého těla a on si tak oblíbil nové skulinky a do nich se na dlouhé noci s chutí uchyloval. Ivetě vztah velmi prospěl, začalo se jí nadmíru dařit v studiu a spolužáky nechala jen hádat, odkud se bere její stálý úsměv.
I Arnošta štěstí v lásce změnilo. Dostal se do životní kondice. Jásavě třepal nožkami a tkal velmi kvalitní pavučiny. Učil se kopírovat graffiti, která po hojnu vídal na zdech venku. Až jednou do rohu nad postel vytkal ukázkové „Pantoflíčko, miluji tě.“ „Nebýt tebe, odcapkal bych do nějaké staré kaple vytkávat smuteční roucha,“ myslel si pavouk opřádaje vlhkou jeskyňku. „Byl bych pořád odporným pavoukem, ale takhle mám vyhráno, jsem rád, že jsi mě pochopila.“ Ale ona ráda pochopila a vrněla blahem. „Ty můj křižáku, nebýt tebe, už bych si myslela, že mě nikdo nemiluje.“
Takto společně žili pavouk a Iveta a těšili se ze své lásky až do přirozené smrti osminožce, jež nastala těsně před Vánočními svátky (nestihli si tak užít společnou nadílku a to je škoda, Arnošt uměl skvělé dárkové balení) Iveta tělíčko na Boží hod pohřbila do skleněné rakve s octovým nálevem a uložila do skříně mezi pantoflíčky, jak by si jistě přál. Po týdenním smutku nevyrazila na novoroční disko, ani nedávala inzerát na Lidé.cz. Vzpomněla si na slova vševěda psychologa a jala se prohledávat škvíry.
5 názorů
Fakt už žadný další čtenář nepřišel? Zkus něco udělat s prvními několika větami. Třeba to dopomůže ke čtenosti.
To je strašné! Něco tak zajímavého shodit, znehodnotit čtenářům, hned prvními dvěma větami.
Protože kdo se přes ně dostane, bude "vtažen" a může si říkat třeba:
Hezký nápad, tahle bajce se podobající povídka. Líbí se mi to spojení dvou tak blízkých a přitom téměř mimoběžných světů; lidského a pavoučího. Líbí se mi i paralela s pohádkami (Žabí princ). Celé to v sobě skrývá (snad díky dívčinu zamyšlení se nad sebou) jakýsi skrytý podtext.
Jistá revize použitých slovních obratů, souvětí apod. by textu určitě pomohla.
Též grafická úprava by snesla změny (odsazení přimých řečí od levého okraje apod.)
Gramatika, zvlášť interpunkce, také není bezchybná.
Konkrétní výtky soukromě.
Také bych to zkrátil a více ozvláštnil. Hodně očekávatelné. Přidat humor? Absurdno?
Uf...většinou nic tak dlouhého člověk na netu normálně nečte. Ale dnes jsem si řekl, proč ne...
Nejsem odborník. Takže to, co řeknu nemusíš (a možná bys ani neměl) brát vážně ;o)
Začnu tím lepším:
Sakra těžký námět na kterém se člověk může vyřádit. Některé obraty se mi moc líbily (ale paradoxně jakoby do té povídky nepatříly). Stylově se to docela dalo číst. Text hezky plynul, nikde moc nezadrhával.
Teď to horší:
Nebylo by na škodu trochu pokrátit některá souvětí. A vůbec to trochu zredukovat. Postava psychologa se mi zdá přetažená. Nevěřím ji. Sem tam se moc babráš v detailech. Některé náznaky v třetí části mi příjdou až nechutné. Ale asi je to jen mým nepochopením, nebo nedostatečným nadšením ;o) Ma to i pár faktických trhlin, co se života pavouků týká. Ale to už bych se v tom moc rýpal :op