Předurčení

1

Může se to stát každýmu....
 

„Další, prosím,“ již ze zvyku a poněkud zatrpkle narušila mírný šum v čekárně sestra. Světlo sem přicházelo pouze třemi menšími okny po levé straně, která byla částečně zastřena pokojovými květinami. Třiadvacetiletý mladík zdvihl oči, pomalu se zvedl a po rychlém pohledu do zrcadla a letmé úpravě svých havraních vlasů, věnoval sestře plnou pozornost. Nespouštěl z ní zrak, přesvědčujíc se o bezchybnosti svého jednání. „Pan Ian Spade?“ zeptala se rozpačitě a uhnula jeho pronikavému pohledu, poté co ucítila ledové krůpěje potu, které jí vyrazily na zádech. „Ano, to jsem já. Těší mne,“odpověděl, když své upřené oči ze sestry stáhl. Prošel kolem ní do kanceláře, kde pravděpodobně prožívala část radostí i strastí svého neúnavného života. „Můžete dál,“ pobídla ho ve chvíli, kdy se uklidnila a částečně ztlumila nekontrolovatelný třes, jehož příčinou byl pohled přítomného.

Těžké dveře s koženým potahem a několika stříbrnými hřeby zvěstovaly bohatého majitele, v tomto případě majitelku. Kromě menšího množství lesknoucích se hvězd na temné kožené obloze byly zdobeny nenáročnou jmenovkou, na které si kdosi povolaný dal nesmírně záležet:
 

Ph. D. Annie Nolan
 

Dveře vedly do větší a méně osvětlené pracovny mladé psycholožky. Ve čtvrti, do níž se před měsícem po brilantní promoci přistěhovala, si založila privátní ordinaci. Velice prosperovala, jelikož široko daleko by se jiného psychologa nedohledal.

„Posaďte se, pane Spade,“ řekl vlídný hlas následován lehkým pokašlaním. Rovné světlé vlasy se spouštěly na postavu pravidelným pohybem dovedenou k naprosté dokonalosti. Doktorka Nolanová stála u okna a pozorovala ještě před hodinou hluboce spící Calgary. Ulice pod oknem již byla značně čilá. Vousatý muž v šedivém obleku moderním před dvaceti lety mával novinami na kolem projíždějící taxi. Řidič si ho změřil ve zpětném zrcátku a zlehka přišlápl plynový pedál. Muž v sešlém saku začal velice hrubě častovat jak pachatele ujíždějícího z místa činu tak i celý městský systém taxislužby.

„Takže, pane Spade, čím vám mohu být nápomocna?“ odvrátila se od okna a změřila si stále postávajícího Iana. Snil? Na okamžik se jejich pohledy setkaly. Oči modré a hluboké jako samotné nebe, jako moře omývající Floridu. Vzpomněl si na svou ne docela dávnou cestu za Philippem, spolužákem ze střední. Jakpak se mu asi daří? Naskýtá se mu v Miami také takový pohled? „Pane Spade?“ otázala se zkoumavě. „Řekla jsem Vám, že se můžete posadit, nebo snad raději postojíte při výkladu svého trápení?“ „Ano zajisté, omlouvám se, ale…“ odmlčel se, mnouc si oči mírně zatřásl hlavou a sedl si do křesla materiálem i vzhledem podobného dveřím, kterými vstoupil. Očima přelétl její velice pořádně, skoro až puntičkářsky, urovnané kancelářské potřeby na tmavě hnědém dubovém stole. „Už několik týdnů mne trápí stále se vracející sen,“ vydal ze sebe konečně s pocitem trpkosti. Vysměje se mu? Snad ne, je to přeci psycholožka, je zvyklá na takovýto typ problémů i od jiných pacientů. Snad! „Mohl byste, prosím, být trochu konkrétnější?“ odvětila bez hnutí. „Myslím, jaký sen…co se Vám zdá?“ Dopsala nějaké iniciále a založila je do červených desek s nápisem „Francis H. Goldman“. Vzala jiné desky, modré se zeleným mřížkováním, a nadepsala je „Ian D. Spade“. „D“ znamenalo Donald, ale Ian to jméno ze srdce nenáviděl. Říkaly mu tak jen matka s babičkou, když byly ještě mezi živými. Zvedla hlavu a zahleděla se mu do očí. Nebyl to prázdný pohled. Něco vyjadřoval. Chtěla mu porozumět? Probudit v něm důvěru? Ian by přísahal, že ten pohled v sobě skrýval její náklonnost k němu.

Převyprávěl svůj sen jak nejstrašidelněji a nejbarvitěji uměl. Pokorně celou dobu naslouchala a stále se mu dívala do očí. Nebral v potaz, zda ho poslouchá, či ne. Soustředil se především na vylíčení snu, který se mu zjevoval každou noc. Skončil a s napětím čekal, co mu doktorka poradí. Nedočkal se. Doktorka se zvedla od stolu, přičemž se její křeslo se skřípotem rozvrzaných koleček posunulo o pár centimetrů dozadu. „Pane Spade, mohl byste se zastavit, řekněme třeba příští týden…stejný den i čas?“

Vyšel z budovy, ještě se ohlédl na okno, za kterým se nacházely honosné dveře, pohodlné křeslo a modré desky se zeleným mřížkováním. Vyrazil skrze rušnou ulici do zaměstnání. Pracoval v malém čínském obchodě na rohu kousek odsud.

2
 

...každý může mít sny, kvůli kterým se bojí usnout...
 

Velké kované dveře se s hlukem pomalu otevřely. Vedly do temné místnosti, která mu připomínala kostelíček, kolem kterého chodil každý den do práce. Dříve tam chodíval vždy v neděli, na mši. Matka mu vždy potom koupila nějaký pamlsek, aby věděl, že je to správné. To ještě žila. Zemřela před šesti lety. Ian už od svých sedmnácti let žil sám. Pracoval ve skladu a jediní lidé, co pro něj něco znamenali, byli jeho přátelé, se kterými se vydával každý sobotní večer místo nedělní bohoslužby na velkolepý tah nočním městem.

Místnost byla asi velmi rozlehlá. Neviděl zdi. Nebylo tam nic. Slyšel jen ozvěnu svých kroků,ale on je nevedl. Ve dvou úzkých paprscích světla se zlehka snášel k zemi prach. Odkud se to světlo vzalo, nevěděl. Nemohl zdvihnout oči. Upřeně civěl na siluetu stojící uprostřed místnosti. Světlo dopadalo jen na ramena postavy. „Iane,“ prostoupil celou místnost známý hlas.

„Mami!“ Ian se s výkřikem probudil. Zdvihl se do sedu a rukama zkontroloval podložku pod sebou, aby se ujistil, že se nachází ve své posteli a že to byl zase jen sen. Ten sen, co se mu zdával každý den. Sen, kvůli kterému musel k psychiatrovi. Sen, kvůli kterému poznal Annie, tedy doktorku Nolanovou. Zpocený a rozechvělý si zase lehl do postele a přemýšlel o významu svého snu. Najednou pocítil v koutcích slabý úsměv. Už nemyslel na sen. Myslel na krásnou světlovlasou doktorku. Zamiloval se? Je možné se vůbec zamilovat na první pohled? V tomto ohledu byl Ian z vlastních zkušeností poněkud skeptický. Spousta mladých překrásných slečen mu už ublížila. Snažil se jim snést modré z nebe a ony ho nedocenily. Nevěděl, kde dělal chybu, věděl jen, že to je jeho osobou. Věděl, že by na ně neměl být tak hodný. Všechny ženy říkají,že chtějí hodného partnera, který je bude milovat a bude jim věrný. Jenže málo z nich si dokáže přiznat, že po nějaké době je začne tento typ člověka nudit. Nemají o co bojovat. Žádné napětí ve vztahu. Žádná nejistota ani výzva. Jenže on neuměl přitáhnout dívce otěže, neuměl na ní kašlat. Po každém bolestivém rozchodu si přísahal, že už se nikdy nenechá oklamat, nenechá se sebou vláčet jako s kusem hadru. Vždy to ale skončilo stejně. Další naděje. Další dívka. Další láska, modré z nebe a drtivý dopad. To už se nesmělo nikdy více zopakovat. I kdyby měl před ženami utíkat. Nechtěl nechat vstoupit další utrpení do svého života a začal si se ženami hrát. Užívat si. Využíval svého vzhledu a vycházelo mu to na výbornou. Většina žen po jeho sladkém úsměvu roztála a nechala sebou libovolně manipulovat. Žádná z těchto žen ovšem neoplývala tím výrazem nedostupnosti, který u žen tolik miloval a zároveň ho ze srdce nenáviděl, protože to je ten výraz, jaký chyběl i jemu. Po nějaké době štval sám sebe. Ztratil spoustu známých i dobrých přátel. Doslechl se o sobě hromady smyšlených nepravd. Ty ale nebyly nic proti pravdivým příběhům o jeho sukničkaření, které se nesly městem, protože věděl, že nemá žádný argument na svou obhajobu.

„Saturday night is the loneliest night of the week…“ vyrušil ho z přemýšlení pan Frank Sinatra znějící z červeného radiobudíku, jenž zakoupil v supermarketu, kde o víkendech pracoval. Nekupoval by ho, ale již dosti zlevněný budík byl společně se zaměstnaneckou slevou skoro zdarma. Pomalu se zdvihl z postele. Došel do koupelny a houpajíc boky do rytmu vzal zubní kartáček, pastu a začal si, také do rytmu, čistit zuby. Oholil se, umyl obličej, upravil vlasy a oblékl černé triko s límečkem, které si včera vypral. V ložnici sebral ze země staré seprané džíny. Ty, co mu koupila matka k sedmnáctým narozeninám. Pamatoval si, jakou z nich měl radost. To nadšení, když vstoupili do nejdražšího obchodu v jejich čtvrti a když si zkoušel všechny možné typy džínsů. Cítil jako dnes to napětí do poslední chvíle, zda dostane nebo nedostane svůj dárek. Dostal. Měsíc na to matka zemřela na rakovinu. Byla pro něj vše. Jediný člověk, který mu se vším pomáhal. Mohl za ní přijít s jakýmkoli problémem, prosbou či přáním. Jako malý se za ní utíkával schovávat. Pokaždé když ho něco vyděsilo, běžel za matkou. Byli jako každá normální rodina. Byli! Ian se po té tragédii sesypal. Půl roku nikam nechodil, na nikoho nemluvil. Neměl ani pořádně nikoho, s kým by mohl mluvit. Přátelé a spolužáci o jeho matce nechtěli mluvit, protože viděli, jak moc ho to užírá. Snažili se ho všelijak rozveselit, ale vždy začal po chvíli myslet na matku. A vedoucího supermarketu jeho osobní život nezajímal, stačilo jen, že chodil včas do práce. Nazul si tmavé tenisky, sáhl po klíčích a vyšel z bytu. Tři patra dolů po schodech a ven z domu. Bydlel ve starém trouchnivějícím činžovním domě. Byl to zřejmě ten nestarší dům v celé čtvrti. Možná v celém městě. Ale měl ho rád. Vyrůstal v něm. Jediní nájemníci tohoto třípatrového zámku byl milující se starší pár, věčně nervózní domácí, rodina hispánských přistěhovalců, kteří nerozuměli ani slovo anglicky a Ian. Není ani divu, že se strhne povyk pokaždé , když k sobě pozve několik přátel na noční posezení s trochou hudby a alkoholu nebo když jen poslouchá své oblíbené radio trochu hlasitěji, než je povoleno domovním řádem. Vešel do silnice a přidal do kroku, aby nepřišel pozdě do práce.

*

Pan Lao mu zrovna vysvětloval, jak má přerovnat polici s kořením, když ho cosi vyvedlo ze soustředění na zlámanou angličtinu svého čínského zaměstnavatele. Doktorka Nolanová vstoupila do obchodu a před mrazícím boxem nejspíš zkoumala kalorický obsah pizzy, kterou si chtěla koupit k obědu. Annie v obchodě a Ian v zástěře. Chtěl ji ze sebe strhnout, ale už bylo pozdě. Všimla si ho. „Dobrý den, pane Spade! Jak se těšíte se na naše pondělní sezení?“ Těšil se. Moc se těšil. Ne na sezení, ale na ni. „No. Původně jsem to chtěl přeložit na další týden,“ co to povídá? Proč tohle vůbec řekl? Nevyznal se sám v sobě: „Ale když už jste se mi takhle připomněla, tak se za vámi stavím.“ „Budu jen ráda,“ odvětila a vrátila se k nákupu. Znamenalo to něco? Celý den na ní musel myslet. Koření už měl dávno přerovnaná, srovnal polovinu obchodu a směna mu uběhla jako lusknutí prstem. Nemohl se dočkat pozítří, ale dnešek ještě nekončí. Před obchodem zastavilo známé zelené vozidlo. Zdá se, že dnes nepůjde spát. Rozvázal si zástěru, osprchoval se v zadní části obchodu, oblékl se a šel pozdravit přátelé.

Probudil se v neděli krátce po poledni. Vedle něj ležela rozespalá tanečnice z minulé noci. „Ahoj,“ pozdravila a chtěla ho políbit. Ucukl. Nepřišla mu vůbec hezká. „Ahoj, kolik je hodin? Musím do práce. Nejspíš příjdu pozdě. Rychle se oblékni.“ Zamkl a vyběhli před dům. Symbolicky jí políbil na tvář a rozběhl se směrem k obchodu. Když její taxi odjelo, zastavil a vrátil se domů. Zase další podařená párty. Klasická neděle. Celý den proležel. Těšil se na druhý den.

3
 

...ve snu se může stát cokoliv...

Nemohl uvěřit svým uším. Jak je to možné? „Jak je to možné?“ zeptal se ještě jednou nahlas sestry v čekárně. „Naléhavý případ? Psycholožka může mít naléhavé případy?“ „Jistě, pane Spade, musela znenadání odjet do vazební věznice vyšetřit člověka podezřelého z vraždy vlastních rodičů. Vzkazuje Vám, že Vaše sezení se odkládá na příští týden.“ Jak může někdo zabít své rodiče? Opět se mu před očima zjevila tvář jeho matky.

Tony Mack neměl žádné výčitky svědomí. Přišlo mu normální, že hádku s rodiči ukončil pěti bodnými ranami. Chtěli ho přeci vyhodit z domu. Neměl kam jít, neměl práci. Měl jen svojí lásku. Chvěl se, oči mu těkaly z jedné strany výslechové místnosti na druhou, až se najednou zarazil a sledoval cosi za doktorkou. „Maj tu i kytky,“ řekl po chvíli s marnou snahou o úsměv. „Vždycky sem chtěl takhle žít. Nestarat se o nic. Umřít hlady mě nenechaj a maj tu teplo.“ „Proč jste zabil své rodiče?“ otázala se již podruhé statného muže se zrzavými vlasy a hrubě oholenými vousy. Na krku měl tetování. Vypadalo to jako jakýsi had nebo něco podobného, ale sluneční světlo z okna dopadající přímo na jeho ohryzek jí obraz nemálo zkreslovalo. „Co to máte za tetování?“ „To je drak. Muj obranář. Ublíží každýmu, kdo chce ublížit mě. Já je nezabil. Chtěl sem mu zabránit, ale nestih sem to.“

Annie si zapsala do svého poznámkového bloku pár poznámek, rozloučila se s Tonym a opustila věznici. Na dnešek se po sobotním setkání s Ianem v obchodě tak těšila. Snad to vyjde příště.

*
 

Týden ubíhal pomalu. Ianovi to připadalo jako rok. Ovšem i ten nekonečný týden plný práce, školy, myšlenek a nočních můr, kvůli kterým se s doktorkou Nolanovou seznámil, se přehoupl a on teď nemohl usnout. Zítra ji uvidí. Žádný vrah už mu v tom nezabrání. Přebíral si v hlavě otřepané fráze, které nesmí před doktorkou zmínit, a naopak vtipné poznámky, kterým musí nechat přirozený prostor ve svém vyjadřování. Nakonec přeci jen usnul.

Probudil ho chlad prostupující jeho tělem až do žaludku. První den, co se mu nezdál ten děsivý sen, a paní domácí zapomněla zatopit. Nejspíš mu bylo souzeno nespat. Chtěl si promnout rozespalé oči a dát si ruku před ústa, když zívnul. Nešlo to, nemohl se hýbat. Co se to děje, proběhlo mu hlavou? Čím víc se snažil, tím víc se psychicky vysiloval, ale nepohnul se ani trochu. Otevřel oči a spatřil místnost, která mu ani v nejmenším nepřipomínala ložnici, ve které spával od svých sedmi let. Nebyla tu široká pohodlná postel. Nebylo tu zrcadlo, ve kterém s chutí sledoval své hříšné hromadící se zkušenosti. Místo toho ležel na čemsi tvrdém a nad ním byla, zdálo se, další postel. Ležel v palandě. Místo vchodu do kuchyně, tu byly pevné neprůhledné dveře s malým otevíracím okénkem. Na místě nočního stolku a červeného radiobudíku, stála latrína. Podle zápachu nedávno použitá. Kdo si ale ulevil, když on se probudil až teď? Tato a další spousta nezodpovězených otázek mu prolétla hlavou během jediné milisekundy. „Kde to jsem?“chtěl zakřičet: „Co se stalo?“, ale jako by na ovladači jeho hlasivek někdo ztlumil zvuk. Nemohl nic, jen zmateně přemýšlet, sledovat a naslouchat.

„Copak je s tebou, buzíčku? Stýská se ti po rodičích?“ proťal někdo jeho tiché přemítání: „Hej šmejde, neslyšíš nebo co? Koukej mi odpovědět nebo ti to dneska udělám znova a pěkně bez předehry, je ti to jasný? Tak radši začni hned mluvit, zmrde,“ zvyšoval neznámý hlas a nakonec se začal neurvale smát. „Nech mě bejt, Smithe,“ začal najednou jako z Ianova nitra mluvit někdo další, ale on nemluvil, nemohl ani hlesnout. Neznal žádného Smithe. „Mohlo by se ti stát něco špatnýho,“ pokračoval druhý hlas. Člověk, kterého nikdy předtím neviděl a přesto ho znal, se sklonil přes palandu dolů a začal se na Iana ještě více smát. V tu chvíli se Ian pohnul. Nekontroloval svůj pohyb, připomnělo mu to jeho sen. Opět jeho kroky vedl někdo jiný. Bože, co to chce udělat? Kdo řídí jeho pohyb. Ne! Prudce trhl a neznámý se mu přestal vysmívat, přestal si ho dobírat, přestal žít. Už neexistoval. Ian se zděsil. Chtěl začít panicky řvát, brečet, praštit do něčeho, zavolat o pomoc, přiznat se k vraždě, nic z toho neudělal, neznámá síla mu to neodovolila. Chtěl přestat, chtěl se zaseknout, ale neovládal ani hlas, natož ruce. Pomalu vytáhl zpod palandy staré prostěradlo. Pořád bojoval, chtěl se vymanit, z toho co viděl se mu udělalo špatně. Sebral ze země vedle latríny kus odlomené dlaždičky a sledoval své nekontrolovatelné ruce jak začaly nebohého Smithe ořezávat. V mysli zvracel, zavíral oči, nemohl se na to dívat, ale ruce pořád pracovaly. Když po chvíli vedle těla vznikla hromádka kůže, chlupů a kusů masa, sebral jí a spláchl do latríny. Krev odkapávala na prostěradlo a vpíjela se do vláken pod mrtvým tělem. Slyšel každou kapku, každou krůpěj, která se tříštila o bavlněnou podložku. Právě odřezával předloktí, když přeťal cévu a fontána rudá jako slunce za rozbřezku mu začala v intervalech vystřikovat do obličeje. Smith nebyl mrtvý, stále měl tep. Ian se při tomto zjištění oklepal. Tedy aspoň si to myslel, jeho tělo nehlo brvou. Ucpal ránu prstem a dál řezal. Nevěděl jak dlouho pracoval, ale přišlo mu to jako týden, jako by přebíral dopisy na poště, jako by hledal jehlu v kupce sena jen s tím rozdílem, že Ian nic nehledal. Po dlouhé době byla už většina bývalého vězně spláchnuta a na koberci nasáklém krví ležely jen kosti. Ianovi ruce ani chvilku neotálaly a počaly kosti lámat a drtit. Za chvíli už tu byla jen hromádka čehosi místo člověka. I kosti přišly do kanalizace. Opatrně zvedl prostěradlo vyklepal poslední Smithovi ostatky a začal prostěradlo párat na malá vlákna. Naposledy spláchnul. Znovu si lehl a zhrozený ze svého činu usnul.
 

*
 

Červený budík začal hrát a Ian se rychle zvedl a rozhlédl. Byl doma, byl to jen sen, dnes uvidí Annie. Vyskočil z postele a rozběhl se do koupelny, musel se dát do kupy. V rádiu skončila písnička a začalo ranní zpravodajství, jediný Ianův zdroj informací o aktuálním dění ve světě i ve městě. Umyl si obličej a chtěl se oholit. Zarazil se ale a zaposlouchal se do hlasatelčina čtení. Dnes v noci, uprchl z místní vazební věznice neznámo jak a neznámo kam obávaný pedofil Andrew Smith, který na svobodě zneužil třiačtyřicet mladých chlapců. Nejmladšímu byly teprve čtyři roky a zbytku chlapců v době zneužití bylo kolem osmi let. Hlasatelka varovala před uprchlíkem a nahlásila místa jeho posledního pohybu před zatčením: „Mějte se na pozoru! A co nového ve sportu?“ dál už neposlouchal.

Vyděšený a roztřesený vběhl do ordinace mladé psycholožky bez ohledu na lidi v čekárně. Posadil se u doktorky a začal ze sebe sypat pocity uplynulé noci. Annie mu naslouchala a při líčení všech detailů čas od času zavřela oči a ušklíbla se. O takové noční můře ještě nikdy neslyšela. Jak mohl znát jméno vězně? Co když Smith opravdu neuprchl?Ale jak by se tam Ian dostal? A proč by zabíjel někoho, koho vůbec nezná? Někoho, kdo byl odsouzen na doživotí. Jaktože se mu zdál zrovna dnes jiný sen než jindy? Jak mohl znát to jméno? Stejné otázky stále dokola vznikaly a hned nezodpovězené zanikaly v mysli obou dvou. Ian zděšením celý bledý sledoval doktorku a hledal útěchu, hledal pomoc, hledal matčinu sukni, za kterou by se mohl schovat. Annie nevěděla, jak mu pomoci. Neměla takovou praxi, teoreticky znala všechno, ale tohle nedávalo smysl. Třeba to byla jen shoda náhod. Dívali se na sebe a Ian pomalu přestal myslet na svůj sen. Nemyslel na nic jiného než na krásu jejích očí. Hladila ho pohledem, líbala ho myšlenkami. Neodvážil se pohnout směrem k ní. Vždyť bude za hlupáka, když si bude myslet, jak je mladá nádherná soběstačná žena zvědavá na někoho, kdo pracuje v supermarketu a po bytě válí špinavé oblečení. Annie se zvedla a přešla na druhý konec stolu. Na konec, kde seděl on. Sedla si na okraj dubového nábytku a stále na něho hleděla. Náhle odtrhla pohled a přešla k oknu. Tentokrát se Ian zvedl, postavil se za ní a lehce ji uchopil za paže. Otočila se k němu: „Proč to děláš?“ zeptala se se zármutkem v očích a nejistotou v hlase. „Na to bych se mohl zeptat i já tebe. Proč mě tak přitahuješ?“odvětil. Opřela se o něj celým tělem. A chvíli stáli v obětí. Ona s obličejem položeným na jeho rameni, aby cítila jeho vůni. Ian prázdně sledoval dění na ulici. Nepřemýšlel o tom, proč toho člověka se zmrzlinou málem srazil autobus městské hromadné dopravy. Užíval si ten okamžik. Cítil jako by k sobě patřili už léta. Vtom do ordinace vtrhla sestra. Když spatřila, co se děje, ostýchavě se podívala do země a ohlásila dalšího pacienta, který byl objednán na jedenáctou a už čtvrt hodiny měl být v ordinaci místo Iana. Annie mu dala mu vizitku a pohladila ho po ruce. „Nenech mě čekat,“ byla poslední slova, která mu dnes řekla.

5
 

...sny si nevybíráme...
 

Annie se ohlásila u vjezdu do věznice a zajela svým vozidlem na parkoviště ve dvoře. Ředitel Charles Ludlow ji už netrpělivě očekával a hned jak ji uviděl, rozběhl se k jejímu vozu. Tento malý podsaditý chlápek s brýlemi a knírkem byl na své zaměstnání patřičně hrdý. Zasloužil se o něj sám svou svědomitostí, pracovitostí a zásadovostí. Nedávno v řádných volbách vybojoval věznici ve zuboženém stavu od bývalého ředitele, syna místního kongresmana Larryho Stantona. Ten byl opakem Ludlowa. Mazaný, prohnaný křivák, který znal každého vlivného člověka ve městě, a bylo jedno zda to jsou čestní lidé nebo padouši, díky svým známostem.vždy dostal a dosáhl na cokoliv, co si vymyslel. Ať už to bylo nové auto, místo v radě starosty nebo právě ona funkce ředitele vazební věznice. Nový ředitel se zasadil o zlepšení stavu věznice, jak po ekonomické a estetické stránce, tak i po stránce duševního rozvoje vězňů a veřejně prospěšných prací, které muklům vydělaly peníze, se kterými po zaplacení poplatků za jídlo, nocleh a prádelnu mohli dělat, co jen chtěli. Někteří si ukládali hotovost na spořící účty, jiní si nakupovali věci na výzdobu cely nebo posílali peníze blízkým. Právě tento ředitel dal možnost nezkušené doktorce vytvořit psychologický profil každého nového obyvatele.

„Dobrý den, slečno Nolanová, rád Vás znovu vidím. Krásný den, co říkáte?“ pozdravil, zatímco jí gentlemansky otevřel dveře: „Dnes to s panem Mackem nebudete mít vůbec jednoduché, již tři dny nejí a nepromluvil ani slovo. Doufejme, že se Vám podaří z něj vytáhnout nějakou tu informaci o jeho zmizelém spolubydlícím.“ „Udělám, co bude v mých silách, pane Ludlowe, ale zatím nic nezaručuji, nejprve musím pacienta vidět,“ odpověděla a celá ta mozaika jí začala v hlavě pomalu dávat smysl. Mack. Tony Mack byl na cele s Andrewem Smithem, pohřešovaným vězněm. To on je ten člověk, na kterého mluvil Smith v Ianově snu. Mack ho zabil. Proč se to ale zdálo Ianovi?

„Ahoj Tony,“ pohlédla na muže sedícího stejným způsobem jako při minulém sezení. „Jak se ti vede? Slyšela jsem, že tvůj kamarád utekl, je to pravda?“ Tony se na ní podíval, jako kdyby věděl, že ona už zná odpověď. „Zdejchnul se,“ na chvíli se odmlčel a pak pokračoval: „A nebyl to kamarád. Byl to zasranej hajzl. Doufám, že se mu stane něco moc špatnýho.“ Všechno si zapisovala: „Proč to byl hajzl, ublížil ti nějak?“ Spatřila v jeho pohledu slzu zármutku. „Nechci o tom mluvit, ale milej na mě rozhodně nebyl,“ řekl, utřel slzu a odvrátil zrak od Annie. „Teď se tě zeptám na nepříjemnou otázku a můžeš být v klidu, protože mikrofony i kamery jsou vypnuté. Toto je jen mezi námi dvěma. Je ale důležité, abys na ní odpověděl pravdivě: „Ublížil jsi Andrewovi? Zabil jsi ho?“ Vytřeštil oči a zíral na Annie jako malý chlapec chycený při krádeži v samoobsluze. V tom pohledu ale bylo něco víc. Nenávist. Zloba. „Stráž,“ vykřikl: „Odveďte jí. Už jí nechci nikdy vidět.“ Annie se při odchodu ještě naposled podívala do jeho očí. Ten pohled jí děsil. Kdyby nebyli tam, kde jsou, bála by se o život. Ale jestli dokázal zabít spoluvězně a dokonale zamést stopy přímo v cele, tak proč by to neudělal ve výslechové místnosti doktorce.
 

*
 

Ian seděl doma v proutěném houpacím křesle. Jeho přátelé nerozuměli, proč ho už dávno nevyhodil, je to přece starý ošklivý kus nábytku. Jenže on ho měl rád. Bylo mu v něm dobře. Připadal si jako na farmě u strýce Joela ve Wyomingu. Jako dítě tam s matkou jezdíval každé léto. Pomáhal s koňmi a všelijakým ostatním zvířectvem a na pár týdnů si oddechl od velkoměsta. Když bylo Ianovi čtrnáct, strýc ochrnul a musel farmu prodat. Od té doby ho Ian viděl jen jednou a to na matčině pohřbu.

Houpal se a slunce mu přes okno hřálo tvář. Mezi prsty si pohrával s Anniinou vizitkou a rozhodl se, že jí zavolá. „Dobrý den, dovolali jste se do ordinace doktorky Nolanové. Po zaznění tónu nahrajte svůj vzkaz.“ Sakra, pomyslel si. Čekal, že tam nikdo nebude, jen někde hluboko doufal, že to Annie zvedne. Ale takhle to bude určitě jednodušší: „Ahoj, slečno Nolanová..eh..tedy Annie, tady Ian. Spade. Jen jsem se chtěl optat, jak se ti daří. No, a ještě, jestli bychom nezašli někam na večeři nebo do kina? Ozvi se mi. Měj se,“ zavěsil a položil telefon zpět na malý skleněný stolek. Vstal z proutěného zázraku a pomalu došel do kuchyně. Strhl z lednicových dveří papír vytržený z bloku, na němž byla poznámka „Zavolat Annie!!!“, obtažená rudě a dvakrát podtržená toutéž barvou. Jak jen chtěl, aby tato slečna byla jiná než ostatní, aby ho měla ráda stejně, jako měl on jí. Chtěl, aby jí nevadilo, jeho každodenní volání a aby byla nadšená z každého dalšího setkání. Tohle bylo vše, co si přál. Je snad hřích žádat takovou maličkost? Je taková žádost maličkostí? Celé věky na tuto otázku nikdo nezná odpověď. Láska je brána jako samozřejmost každého života. Na každého čeká někde ideální partner. Co když hledáme špatně? Co když žije na druhém konci světa? Co když nestihneme ten pravý protějšek najít? Co když je to jen pověst? Proč lidé umírají sami? Nemilováni odchází. Prý do ráje. Jenže co je ráj? Je pro všechny stejný nebo si ho každý utváří sám? Vymysleli si ho lidé, aby se nebáli smrti nebo opravdu někde v oblacích poletuje Nebeská brána? Snáší se z jednoho oblaku na další, stojí před ní Svatý Petr a kontroluje oddanost a poslušnost každé jedné duše, která u ní zaklepe? Kdo vymyslel to Boží desatero? Kdo má právo, říkat lidem, jak se mají chovat, aby přišli do ráje? Kdo má právo vyhrožovat jim peklem?

Už zase moc přemýšlel. A mezitím pozoroval, jak se nad Calgary stahují mračna, slunce už nehřálo do tváře, nehřálo už ani jinam. Setmělo se, zahřmělo a začalo pršet. Skoro to vypadalo jako boží trest za Ianovi kacířské myšlenky. Napustil si vanu, lehl si do ní a se zavřenýma očima za laskavých tónů Barryho Whita tiše odpočíval. Nemyslel už na nic, jen se nechal unášet pronikavým basem soulového krále. Barry byl Ianovou tajnou zbraní, z jeho textů roztála každá. Barry ale věděl, o čem zpívá. Věděl i, komu zpívá. V tom byl mezi ním a Ianem propastný rozdíl.

Náhle ho z relaxace vyrušily podivné zvuky. Slyšel bublání, bylo hodně blízko. Rozhlédl se kolem sebe, ale nikde neviděl příčinu zvláštního ruchu. Rychle sebral osušku a vyskočil z vody. Vysušil si hlavu a chtěl přejít na ramena, ale spatřil na svých dlaních jakousi špínu. Jako by v osušce bylo bahno, ale kde by se tu vzalo? Podíval se do zrcadla a lekl se sám sebe, celý obličej měl obalený stejnou mazlavou hmotou, jaká byla na osušce. Omyl si hlavu v ještě napuštěné vaně a osušil novým čistým ručníkem. Vtom opět začalo něco bublat. Zhrozil se. V zrcadle viděl, jak mu neidentifikovatelná tmavě hnědá tekutina pomalu vře z obou uší, stéká po krku, táhne se přes ramena a tuhne na hrudníku. Rychle se očistil a vyděšeně se rozeběhl k posteli. Doufal, že se mu to jen zdá. Bublání zase přestalo.

Přemýšlel o tom, co právě na vlastní oči viděl v zrcadle, zatímco došel do kuchyně pro lahev skotské. Tu měl schovanou pro výjimečné příležitosti, ale přestával věřit na speciální události, které by ho mohli potkat. Už se nejspíš neuměl bavit, neuměl se těšit z maličkostí, upřímně se radovat. Vše bral jako samozřejmost. Došel zpět k posteli a nalil si sklenku. Sedl si a pustil televizi. Přepínal z jednoho kanálu na další, aby zjistil, že nikde neběží nic na první pohled zajimavého. Mezitím dopil sklenku. Neotálel a opět ji naplnil. Radši bude celou noc sledovat teleshopping, než aby usnul. Po bahenním incidentu se bál dalšího průběhu noci. Minuty ubíhaly stejně rychle jako whiskey mizela z lahve. Televizor už nevnímal, i když pornokanál, na kterém zastavil zběsilé přepínání poté, co projel celou škálu dostupných programů dvakrát dokola, naskýtal zajímavou podívanou. Lahev zela prázdnotou a Ian bezstarostně usnul. Ráno musí koupit novou lahev.

*
 

Všechno má svou příčinu, pomyslel si Tony Mack, když stál jako všichni ostatní trestanci v dešti na dvoře. Sledoval, jak dešťové kapky jako miliony malých paliček bubnují na uniformy pěti dozorců přicházejících k němu. Čekal na to už od chvíle, kdy Smithovi poslední ostatky stekly do kanalizace. Alespoň tolik nezmokne jako ostatní. „Půjdete s námi, Macku,“ řekl jeden z nich, zatímco druhý a třetí ho chytili za paže. „Všichni do jednoho budete litovat,“ zabručel pod vousy, vytrhl se ze sevření a silně udeřil dozorce před sebou do obličeje. Ten se pod silou mohutného Ira skácel k zemi. Ostatní čtyři se na Tonyho sesypali s obušky a ten pod náporem lehl na deštěm rozblácenou půdu. Obličejem padl do kaluže a schoulil se do klubíčka, aby se vyhnul úderům tupými předměty do slabin. Když přestali, hrdě vstal a smál se jim do očí. Ve tváři měl výraz absolutního šílence. V tu chvíli už kolem sebe napočítal dvanáct dozorců a spoustu vězňů, kteří se na celou situaci přiběli podívat. Když viděli, jak vstává, začali tleskat, pískat a skandovat jeho jméno. Dozorci ho spoutali a odvedli ho za roh, kde mu dali již bez zraků zvědavců ještě jednou pořádně za vyučenou.

Zavřeli ho do malé cely bez oken a světla. Žádná změna, na své cele byl posledních několik dní přeci také sám. Sedl si do rohu na matraci. Byla nová, tu starou nejspíš předešlý obyvatel zničil, možná promočil, možná roztrhal, Tony mohl být jedině rád, alespoň nechytí žádnou infekci. Kdo ví, co řada vězňů dělá a kde se šťourá, když se nikdo nedívá. Tony byl jeden z čistotnějších. Vždy měl po ruce ubrousek, kterým si otevíral dveře. V jídelně si vždy umyl příbor a pil pouze z vlastního kelímku. Na záchod si za celou dobu svého pobytu ještě nesedl. Seděl schoulený, rukama spletenýma do sebe se držel kolem holení, aby se nemusel dotýkat ničeho okolo, a vesele si pobrukoval.

„Máš návštěvu, Macku,“ zaduněl jeho celou hluboký dozorcův hlas a někdo otevřel malé okénko a dovnitř tak prostoupil pruh světla, který ale hned zase trochu zastínil ředitel Ludlow, když se do malého otvoru na podávání jídla sehnul, aby viděl dovnitř: „Dobrý den, pane Macku, ocitl jste se v pěkné šlamastyce, nemám pravdu?Pokud se ještě někdy chcete podívat do normálního života, budete s námi muset spolupracovat. Ptám se Vás tedy, zda víte něco o útěku pana Andrewa Smithe? Pomohl jste mu? Nebo nezmizel sám od sebe?“ Na chvíli se odmlčel a čekal, jestli Tony začne odpovídat, ten na něj ale jen tupě zíral s podivným úšklebkem v obličeji. „Radím Vám dobře, Macku, je výhodnější být v mém týmu než hrát proti mně,“ pokračoval, když viděl, že si vězeň dává s výpovědí na čas. „No tak Tony, …,“ náhle ho něco chytilo pod krkem a začalo dusit. Mack jen seděl v koutě a smál se: „Všechny tu zabiju. Zabiju!“ křičel, zatímco se ředitel snažil vyvléct z neviditelné kravaty. Cítil velký tlak na ohryzek, ale neviděl nikoho, kdo by ho držel, žádná ruka, žádný provaz ani jemu podobná věc. V čirém zoufalství sebou mlátil ze strany na stranu, odrážel se od jedné zdi ke druhé, ale sevření ani pocit beznaděje nepovolily. Chtěl zakřičet o pomoc, jenže místo volání jen zasýpal z posledních zbytků vzduchu, co měl v plicích. Upadl do bezvědomí.

6
 

...nedá se jim vzepřít ani vzdorovat...

„Chyběl jsem Vám, co, chcípáci,“ škodolibě se smál Larry Stanton, když se procházel chodbou mezi celami: „Jste jen moje neposlušná zvířátka zavřená ve svých kotcích čekající na svou příležitost. Někteří z vás příležitost dostanou, jiní tu shnijou zaživa. To je jediná záruka, kterou vám dám.“ Byl prvním náhradníkem a zástupcem ředitele Ludlowa v nenadálé nepřítomnosti, nemoci či jiné neplánované události, což smrt bezpochyby je. Užíval si to, procházel od cel právě tak daleko, aby na něj vězni jen tak tak nedosáhli. Natahovali ruce, chtěli ho chytit, zardousit, nebo alespoň ošklivě zranit. Nenáviděli ho a on neměl v lásce je, ale byli jeho živobytím. Musel se dostat zpět na svůj post, ať to stálo, co to stálo. Přeci kvůli nějakým volbám nezanechá svého pečlivě promyšleného a vysoce výdělečného podnikání. Došel až do posledního sektoru odděleného od ostatních cel akrylátovou zdí a výstražnou cedulí s několika znaky symbolizujícími předměty, jež do tohoto prostoru za žádnou cenu nesmí být vnášeny. Samotka.

Charles Ludlow vydechl naposledy právě před celou, kolem které teď Stanton procházel: „Pusťte mě dovnitř!“ zvýšil hlas, aby ho strážný na konci chodby, který měl na starosti elektronické zámky dveří, slyšel. Dveře se pomalu otevřely a po chodbě se rozlinul nepříjemný zápach. „Troufáte si sem jen tak přijít, i když víte, jak moc Vás nenávidím. Jste zmetek, Stantone,“ ozval se z místnosti hlas. „Pozor na jazyk, Tony, víš, že tě můžu nechat ihned popravit.“ odvětil Larry Stanton s lišáckým úsměvem: „Zabil jsi už čtyři lidi. To ty jsi stvůra, ne já,“ pokračoval bez hnutí: „Stále to nechápeš? Teprve teď začne ta pravá legrace. Jsi má loutka. Uděláš vše, co ti poručím. Neovlivníš to, Macku.“

Tony jen mlčky odvrátil tvář: „Jednou tě dostanu. I kdybych měl chcípnout, zničím tě. Ukradls mi život, mě a stovce dalších. Boží mlýny melou pomalu, Stantone. Dojde na tebe. A až se to stane, vzpomeneš si na mně a moje slova.“ Staronový ředitel zrudl: „Takhle se mnou mluvit nebudeš, ty imitace člověka.“ Otočil se a svižným krokem se dal na odchod. Cela zůstala otevřená, Tony se přiblížil ke vchodu a jedním okem nakoukl do chodby za odcházejícím ředitelem. Stanton po cestě ještě cosi pošeptal jednomu ze strážných, kteří vězně hlídali. Ten se jen škodolibě pousmál a svolal k sobě zbytek hlídačů. Pomalu se přibližovali k Tonyho cele a obušky bušili do zdi na znamení jeho bolestivého konce. Když se přiblížili ke dveřím, jeden vtrhl dovnitř a chtěl Macka vytáhnout na chodbu, kde mu chtěli pořádně vyčinit. Jenže cela byla prázdná. Náhle do dveří zezadu někdo kopl a srazil tři ze strážných. Posledního rychlým pohybem odzbrojil a vytáhl mu z opasku pistoli. Namířil na ně: „Vy tři si vlezte dovnitř. A ty se svlíkni a mazej za nima. Ale rychle, sakra.“ Zavřel dveře, převlékl se do tmavé uniformy a jakoby nic vyšel ze sektoru samotek. Nervózně se rozhlédl kolem a vyrazil skrz halu k východu. „Hej Browne, chce tě vidět ředitel,“ ozvalo se za ním. Lehce se ohlédl a zarazil si čepici více do čela. „Dobře, za chvíli jsem u něj,“ odvětil potichu a odbočil do úzké uličky vedoucí k výtahu. Párkrát se ohlédl až došel ke dveřím výtahu. Zběsile mačkal tlačítko a stále se nervózně rozhlížel kolem sebe. Každou chvíli musí strážci přijít na to, že uprchl. Konečně výtah přijel, Tony rychle otevřel dveře, vtrhl do kabiny a stiskl tlačítko pátého poschodí. Výtah se rozjel a pomalu projížděl patra, zatímco Tony neustále přešlapoval na místě. Točil se dokola a sledoval svůj odraz ve zrcadlovém stropu. Konečně kabina zastavila a tón ohlásil příjezd do stanice nejvyššího patra. Vězeň na útěku nenápadně vykoukl ze dveří, rozhlédl se na obě strany a vyplížil se na chodbu. Viděl ho, už ho měl na dosah. „Ty mlejny melou rychleji, než sem si myslel,“ zamumlal pro sebe. Ředitel Stanton právě vcházel do své kanceláře, když se do něj Tony zezadu prudce opřel a hodil ho na psací stůl: „To čumíš, co, Stantone! Nečekals mě tady takhle brzo, hm?“ Nečekal na odpověď, skočil mu na záda, chytl ho pod krkem a přitiskl se k němu. „Teď zaplatíš za všechno, Larry. Nikdo tě nezachrání, Larry, slyšíš mě? Tohle je tvuj konec, chladnej jako ty, když si nechával zabíjet nevinný lidi. Ani já tě nenechám rozloučit se s rodinou, jako jsi to ty udělal mě,“ šeptal řediteli do ucha, zatímco bral do ruky nůž na dopisy. Zvedl ho a dovedl k oknu. Calgary odsud vypadalo jako malá vesnice. „Ale ještě předtim mě odsud dostaneš. Vyvedl ho z kanceláře a s nožem pod krkem ho dotáhl až na parkoviště. Dozorci nemohoucí klást odpor, pouze s namířenými zbraněmi sledovali dění. Tony jednou rukou otevřel dveře od auta a nastartoval. Ředitel se pokusil vymanit z jeho sevření, rychlým pohybem se však pouze nabodl na nůž, který Tony držel u jeho krku. Ten nechal bezvládné tělo spadnout na zem, naskočil do auta a sešlápl plyn, krčíc se, aby se vyhnul kulkám. Prorazil bránu a ujížděl. Ředitelovo vozidlo zanechal na úpatí města a vlétl do temných ulic jako havran hledající bystu Athéninu.