Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte se...je to pořád stejný
19. 03. 2010
10
13
1620
Autor
Merxanta
Stáli proti sobě.
Usmála se, ale okamžitě sevřela rty a snažila se polknout. Teprve bolest, s jakou mezi zuby svírala spodní ret, ji donutila otevřít ústa a nadechnout se.
On stál stále na stejném místě a díval se na ni. Čekal trpělivě, až zvedne oči.
,,Co je? Zklamaná…?“
Ona stála a mlčela, jazykem si přejížděla opatrně přes ret a přemýšlela o tom, že krev je nasládlá a že si ho tedy snad neprokousla.
Podívala se doprava a uviděla pole. Už na něm bylo jen strniště po sklizeném obilí.
Cesta, na které stáli, vedla buď k lesu, nebo ke kostelu. Ještě by se mohla rozběhnout přes pole, napadlo ji a usmála se při tom pomyšlení. Přece už dávno není zajíc!
Zhluboka se nadechla a řekla konečně: ,,Ne.“
Jenže od jeho otázky uběhlo už tolik času, že se zarazil: ,,Ne?“ zeptal se.,,Jaké ne?“
,,Nejsem zklamaná!“ odpověděla rychle s vykřičníkem na konci.,,Proč bych měla být?“ a udělala krok směrem k němu.Natáhla ruku. Myslel si, že mu ji chce podat, ale ona se vyhnula jeho pravačce. Chytila se ho jako dítě za levou: ,,Slíbil jsi mi procházku. Nebo už si to nepamatuješ?“
Otočili se směrem k lesu. Kostel se ztrácel v soumraku na konci cesty.
Držela se ho pevně za ruku, která hřála. Mlčeli. Jako by si najednou neměli co říci….jako by si už dávno všechno řekli. Jen se drželi za ruce a jejich kroky škrtaly o kamínky na cestě. Na kraji lesa se zastavili.
Šero mezi stromy tmavlo.
,,Chceš jít dál?“ zeptal se a podíval se na ni.
,,A ty?“ odpověděla mu otázkou. ,,Neuděláme nic, co bys nechtěl.“
,,Neuděláme nic, co bys nechtěla,“ naklonil se a zašeptal, potichu jako ozvěna, u jejího ucha.
Usmála se, vzpomněla si na jednu dětskou hru, kdy se s holkama zlobily navzájem tím, že po sobě opakovaly co jedna řekla.
,,Představovala sis mě jinak?“ zeptal se
,,Představoval sis mě jinak?“ odpověděla.
,,Zlobíš?
,,Zlobíš?"
,,Jsi zklamaná?“
,,Jsi zklamaný?“
,,Ne, máš ty oči…“
,,Ne, máš ty vousy…“ řekla a rozesmála se.
Najednou věděla, že se nemusí bát.
Schovala mu hlavu na rameno a když ji objal, rozbrečela se.
13 názorů
Květoň Zahájský
26. 01. 2011přistřižená
26. 03. 2010
Do kostela člověk může jít jen s jedním, když to myslí vážně a do očí jiným už se radši nedívám :-)
.,,Proč bych měla být?“ a udělal krok směrem - nemělo by tam být "udělala"?
Je to krásný, výstižný úryvek ze začínání. *