Tragédie páteční noci

Tragédie páteční noci
Stanislav Strmiska


Byt staršího domu je temný. Za několik okamžiků odbije na starých nástěnných hodinách půlnoc a nastane ten odpradávna tajemný a magický čas. Obyvatelé bytu šli před chvílí spát. Další den pro ně má být velmi náročným, velmi šťastným, velmi slavnostním.

Bydleli spolu už nějaký ten pátek. Bylo jaro, všechno kvetlo, všechno vonělo, všechno se probouzelo k životu a ji napadlo, že by se konečně po těch letech mohli vzít. Bylo mu to celkem jedno a tak souhlasil. Zítra nastane jejich velký den! Večer měli jenom takovou malou střídmou oslavu s několika přáteli u nich v bytě. Popíjelo se víno a jedli chlebíčky, jednohubky a zákusky. S přáteli si prohlíželi fotografie z výletů, ze školy, ze společných dovolených. Oslavu ukončili ještě před půlnocí. Musí přeci zítra brzy ráno vstávat a musí vypadat k světu, bude jejich velký den.

Když všichni odešli, chtěla to ještě uklidit, umýt nádobí, ale on jí řekl, že to přeci může počkat a ať už jde spát. Poskládala to tedy všechno ze stolu alespoň na starý kredenc. Fotografie vzala a zastrčila je za sklo. Chvilku se na ně dívala. Nahoře zůstala fotografie její třídy z učňáku. Jedna kadeřnice vedle druhé. Potom si všimla, že za fotografiemi vykukuje malinkatý uzoučký proužek bílého papíru. Vzala jej mezi nehty, vytáhla ho ven a zastrčila znova za sklo tak, aby byl vidět.

Než usnula, ještě se jí honily hlavou myšlenky na zítřek. Všechno musí být perfektní, všechno musí klapnout, všechno musí být, tak jak má být.

Rozpitá láhev s vínem, několik okorávajících chlebíčků, talířek se zákusky, několik pomačkaných ubrousků, napůl shořelá svíce a hrnek s lógrem z kávy, to je to, co po večerní oslavě na kredenci zbylo.

Starý kredenc už něco zažil. Bydlí v tomto bytě po babičce celou dobu. Pamatuje si všechny odstíny barev, které kdy měly okolní zdi. Dokonce si dokáže vzpomenout i na většinu vzorů válečků, jimiž byla kuchyň a zároveň jídelna kdy vymalována. Je to takový typ kredence, který se prodával už za první republiky. V době, kdy se narodil v soukromé nábytkářské firmě Františka Kadrnky a jeho syna, patřil k tomu lepšímu, co se v té době dalo koupit. Spodní díl tvoří tři skříňky, do nichž se pohodlně vejde několik sad kastrolů. Nad těmito třemi skříňkami jsou tři šuplíky a v nich jsou ukryty všechny vidličky, lžíce, nože, lžičky, struhadlo, kráječ na vejce, vařečky, naběračky, lis na česnek a ještě spousta kuchyňského nářadí. Nad těmito šuplíky je odkládací deska v hráškově zelené barvě, stejným odstínem jsou natřena i dvířka tří skříněk a tří šuplíků. Jinak je celý kredenc natřen barvou slonové kosti. Nad odkládací deskou je prosklená skříňka se dvěmi posuvnými skleněnými skly a v ní jsou uloženy staré těžké porcelánové talíře, mísa na omáčku i s pokličkou, několik sad hrnků a několik skleniček. Tato skříňka, tvořící horní díl kredence, je se spodním dílem spojena zadní deskou. Mnohokrát byl kredenc při malování odsouván a poté zase přisouván ke zdi. Všechno to přesouvání se uložilo nejen do paměti kredence, ale také do rýh v parketách.

Ale teď už pozor, staré nástěnné hodiny právě začínají dvanáctkrát odbíjet a příběh právě začíná.

Za sklem horní skříňky je zastrčeno jejich svatební oznámení. Poslední, které jim zbylo. Všechny ostatní roznesli, rozeslali a rozdali svým známým, svým rodinám a přátelům. Je hezké. Žádný luxus a zbytečná extravagance. Je spíše střídmě elegantní. Na lesklém bílém papíře oznamují dva lidé zlatým písmem, že zítra se spojení jejich osudů úředně potvrdí. Text je psán úhledným secesním písmem a po obou stranách textu jsou zlaté secesní postavičky. Po levé straně nevěsta s květinou, po straně pravé pak ženich ve fraku a s cylindrem.

Hodiny právě odbily podvanácté. Obě zlatem malované postavičky ožívají. Ženich se postavil na špičky a se vzletným gestem poslal vzdušný polibek své nevěstě. Ta by určitě zčervenala, kdyby zrovna nebyla jenom ze samého zlata. Podívala se na něj a ten zamilovaný pohled se zrovna nad slovem OZNAMUJÍ měnil na malinkatá zlatá srdíčka, která ženich, jak plula kolem, chytal a strkal si je do kapes u fraku. Znova poslal své nevěstě vzdušný polibek a ten se také nad slovem OZNAMUJÍ proměnil na spoustu zlatých kytiček. Přistály nevěstě u nohou a ona se pro ně shýbla, přidala je do kytice ve své náruči a převázala je zlatou šňůrkou, aby se jí nerozsypaly. To všechno se opakovalo ještě jednou. Ještě jednou on chytal zlatá srdíčka, která ho potom hřála všude po kapsách, a jí opět přistály nádherné zlaté kvítky u nohou. Shýbla se pro ně a v ten okamžik se ženich podíval za hranice svatebního oznámení a spatřil tam fotografii a na ní dvacet tři studentek. Malý okamžik mu chyběl, aby se pohledem stihl vrátit ke své nevěstě. Když zvedla poslední kytku a podívala se na svého ženicha, zaregistrovala ten mikroskopický okamžik, kdy se ještě díval dál, než měl. Ohlédla se a zjistila, kam se její ženich díval. Už se neusmívala. Ještě jednou jí poslal vzdušný polibek, nad slovem OZNAMUJÍ se proměnil na zlaté srdíčko, ona ho však nesledovala a nechala ho uletět. Pořád se mračila a svatební kytice v její ruce se proměnila na kuchyňský váleček.

Co se to s ní a z ní stalo? Nepoznával svoji nevěstu. Nebylo to však vše. Nevěsta začala nabírat na velikosti a s ní i ten kuchyňský váleček. Stála tam, ruce v bok, mračila se a přitom byla pořád větší a větší. Po chvíli už zabírala celou polovinu svatebního oznámení. Secesní písmenka se roztřepala strachy a schovala se ke spodnímu okraji. Ona však, ruce v bok, stále roste a ten váleček úměrně s ní. Už ani on se neusmívá. Písmenka se třepou strachy a poskakují u spodního okraje, neví kam se schovat. Ženich se trošičku přikrčil, čeká, co bude. Po chvíli už zlatá nevěsta zabírá tři čtvrtiny plochy svatebního oznámení. Krčil se v pravém spodním rohu, a když se pak ona rozmáchla tím ohromným zlatým kuchyňským válečkem, chtěl uhnout, ale byl trochu neopatrný, a tak se stalo, že ze svatebního oznámení vypadl a jako na podzim zlatý list snášívá se ze stromu, tak teď i on se snášel také a ani ne tak poryvy větru, jako spíš vánek osudu jej zanesl až k hrdlu rozpité láhve. Propadl jím přímo do vína. Chvíli se snažil plavat, ale potom to napůl opilý a napůl utopený vzdal a rozhodl se, že svoje zlaté tělo nechá splynout s hladinou a doufal, že se nebude dlouho trápit a že se brzy rozpustí. Smířil se s tím, že svůj život utopí ve víně.

Ona však byla nasupená víc a víc a pramálo se jí líbilo, že její ženich se koupe ve víně. Seskočila ze svatebního oznámení za ním dolů. Netrefila se však přesně a svezla se po skle. Láhev se rozhoupala, nejdříve se houpala pomalu a poté víc, pak už to v jednom okamžiku začalo vypadat, že se nepřevrhne, ale nakonec se převrhla a zbytek vína vytekl mezi zákusky. Nevěsta se zhrozila, padající láhev ji vyplašila tak, že se utíkala schovat mezi ubrousky. Z očí jí kanuly zlaté slzy, takto to přeci nechtěla. Ženichovo zlaté, napůl opilé a napůl utopené tělo spočinulo v nakousnuté rakvičce.


„Podívej, tady se převrhlo to víno, co jsme včera nedopili a vylilo se přímo do zákusků.“
„Tak to vyhoď. Co s tím? A pojď už, ať to stihneme.“

Zvedl láhev vína s malinkatým zbytečkem a postavil ji. Vzal talířek s navlhlými zákusky a nakousnutou rakvičkou a vysypal všechno koše. Potom ještě z kredence utřel červené víno a vyhodil i promočené ubrousky.