Wueg

I.

 Desítky zvonů nad Prahou právě odbíjely půlnoc. Málokdy se údery kovových srdcí prodraly hlukem až sem, k budově Národního muzea, která byla stejně jako další domy pod ní, na Václavském náměstí, osvícena namodralými paprsky reflektorů a mnohobarevnými odlesky reklamních poutačů.

Této jarní noci se to podařilo.

Po pražské magistrále pod muzeem pořád ještě projížděly desítky aut a po „Václaváku“ neustále procházelo, navzdory studenému počasí a slabému dešti, mnoho turistů. Snad i několik Pražanů.

Nikdo si ani nevšiml hejna havranů přilétajícího odkudsi ze severu.

Nikdo také nevěnoval pozornost tomu, že sedm z nich přistálo na zablácených zbytcích trávy za budovou muzea.

II.

 „Segrusi, kde jsme?“ ozvalo se šeptem z temného koutu při zdi velké budovy.

Oslovený, černě oděný muž s plnovousem, natáhl pravou ruku přímo před sebe.

„Segrusi..., sss..., Segrusi, děláš kouzlo pro určení místa?“ zašeptal znovu tentýž hlas.

Čaroděj Segrus se otočil na tazatele a podrážděně odfrkl: „Ne. Jen jsem zjišťoval, jak hustě prší. Kde jsme, to víme snad všichni dobře, Poldroku. Jsme v centru země těch bytostí, které přechovávají nejcennější kámen – Wueg. Kámen vesmírné energie, který navždy změní svět! A my tu pomocí Wuegu splníme důležitý úkol. Teď si každý přetáhne přes hlavu kápi a zavěsíte si na hruď tu ozdobu. Budete něco jako kněží.“

Pět postav učinilo, jak Segrus řekl. Šestý, malý a nešťastně se tvářící Poldrok, se rozpačitě přehraboval v záhybech roucha.

Segrus povytáhl obočí: „Děje se něco, Poldroku?“

„Ehh, Segrusi, asi ta straka, cestou… nebo… snad že...“

Segrus nedovolil, aby mu hrubé slovo přešlo přes rty, vyndal magickou hůlku a jen s drobným zablesknutím vykouzlil do své ruky masivní kovový kříž na mohutném řetězu. Nabídl ho gestem Poldrokovi, který jen zamumlal: „Díky. Moc se omlouvám.“

„Hm, hlavně teď poslouchej. Poslouchejte všichni. Jste tu jako zástupci svých ras. Zde stojí Horé-wiq, zástupce draků.“

Mohutný černovlasý chlap s jiskřivýma očima se mírně uklonil.

„Finarmil, který je delegován za elfy.“

Štíhlý blonďatý elf lehce pokročil vpřed.

„Poldrok, vyslanec trpaslíků.“

Malá postava se neklidně zavrtěla.

„Tydeir, který tady zastupuje skřetí plemena.“

Zmíněný shrbený mužík jen suše polkl.

„Trollové vyslali Rulymida.“

Mohutný tlusťoch se zakolébal a hlasitě potáhl nosem.

„A Mojen, který je nominován lidskou rasou.“

Hnědooký mladík zamrkal a pokývl hlavou.

„A já. Jsem tu za magickou rasu a byl jsem jako vedoucí této skupiny zvolen všemi rasami.

Zastupuji i ty rasy, které se rozhodly na tuto náročnou misi své soukmenovce nevysílat.  Musíme si zopakovat některé důležité zásady, které jsem stanovil na základě poznatků mé výpravy před deseti lety. Pro to, co jsem tehdy zjistil, usnesla se Rada na nutnosti najít a aktivovat Wueg. Postupovat budeme všichni společně. Červená stát, zelená jít, kdo to nechápe, tak pro jednoduchost - držte se za mnou. Do budov sami nevstupujte. Místní měnu opatruji u sebe. Mluvit budu já nebo Mojen, zvládl místní řeč téměř dokonale a je mým pobočníkem. Ostatní budou mlčet, hovořit mohou obecnou řečí mezi sebou, bude-li to nutné. Jestliže budete kýmkoliv cizím osloveni, usmějete se, a řeknete… no, co řeknete?“

„S… sumoi?“ vyhrkl Poldrok.

„Suomi,“ opravil trpaslíka Segrus, „a víc se nebavte.  Dalo velkou práci už jen to dát vám lidskou podobu. Smiřte se s tím, že vy ostatní kromě Mojena místní řeči neporozumíte. Ale buďte trpěliví. Čas každého z vás ještě přijde.“

Segrus přejel pohledem nesourodou skupinu.

„Víceméně mám co jsem chtěl,“ zabručel po chvíli pod fousy.

Nahlas prohlásil: „A teď - jdeme!“

III.

Sedm postav v černých kápích se zastavilo před přechodem pro chodce a pokukovalo po nespočetných barevných světlech kolem a zvláště po okolo projíždějících vozidlech.

„Nebuďte vyděšení, žádná z těch potvor, ať řve jakkoliv, nemá rozum a nic vám neudělá, jsou to stroje,“ poučoval Segrus skupinu.

„Co to?“ zajímal se Tydeir.

„Stroje, něco jako povozy. Jako povozy, ve kterých jsou… takoví malí koně.“

Tydeirovi málem vylezly oči z důlků.

„Ty koně řvou jak stádo nadržených draků!“

„Mrum!“

Tydeir šlehl pohledem po Horé-wiqovi: „Promiň, chtěl jsem říci jako bouře, nebo něco tak…“

Segrus pronesl přes rameno: „No vlastně jsou ty povozy poháněny výbuchy v takových malých soudečcích, ale je to moc složité, tím se netrap. Důležité však je, že ty povozy otravují vzduch.“

Poldrok vyděšeně vykvikl.

„Poldroku, klid, v tomhle množství jedů se dá pár dní docela dobře vyžít, vůbec se… á zelená! Vpřed!“

Skupina nedůvěřivě pokukující do světel stojících aut překlopýtala vozovku a na pokyn Segruse zastavila. Kolemjdoucí si hloučku mnichů takřka nevšímali, tak si Segrus dovolil tiše pronést: „Teď zůstaňte na místě. Celou cestu jako havrani jsme byli bez potravy, tak si to vynahradíme. Opatříme s Mojenem jídlo a pití.“

Rulymid spokojeně zamručel. Segrus s chlapcem se vydali ke dveřím, nad nimiž zářilo velkými žlutými písmeny na červeném podkladě „Mc Donald’s“.

IV.

„Jak to, že je po půlnoci a je tady tak ošklivý hluk?“ pronesl ke skupince bledý Finarmil. Právě se jim za zády se hřmotem přehnal jeden velký a mohutně dýmající povoz.

„Soustřeď se na energii, ty jsi tady za médium.“ opáčil stroze Horé-wiq.

Segrus a Mojen se vrátili ke svým souputníkům, třímajíce několik balíčků a nádob.

„Takže ochutnávka. Zaručuji, že to přežijete!“ usmíval se lišácky Segrus.

Poté, co bylo jídlo a pití rozdáno, poučil přítomné o funkci brčka a upozornil je na nezvyklou sladkou chuť nápojů.

Pak vytáhl ze svého sáčku žemli naplněnou jakýmsi hodně tenkým karbanátkem a zeleninou.

„Říká se tomu ňamburger nebo tak nějak a je to docela dobrá svačinka,“ přišel se svojí troškou do mlýna Mojen.

Rulymid se hned hladově zakousl, ale zatvářil se dost kysele. Ani ostatní neshledávali podávanou krmi zvláště chutnou.

„Pořádné jídlo to bohužel v žádném případě nenahradí. A ten nápoj je celkem silná žíravina, kterou pro jednou všichni sneseme,“ pronesl Segrus a vzápětí plácl do zad Poldroka, který se nebezpečně zakuckal.

„Když máte pokažené trávení, natráví to ta …?“ Segrus se obrátil na Mojena.

„Kola!“

„… kola místo vašich žaludečních šťáv. Asi tu mají špatné trávení všichni,“ zauvažoval Segrus nahlas, „frmol je v té krčmě dosti slušný. Tydeire!“

„Copak?“

„Ty prázdné poháry a papíry neházej na zem! Mají zde vyhrazené odpadní nádoby! Tamhle jedna stojí.“

„ Mno, nevypadá to, že je tady pravidlem dávat odpad do nádob,“ rozhlížel se po chodníku s povalujícími se odpadky kriticky Tydeir, „ale ty znáš zdejší zvyky určitě lépe než já.“

Segrus střelil po Tydeirovi zamračeným pohledem a pokynul souputníkům k pokračování v cestě.

V.

Poldrok zatahal Segruse za roucho.

„Oni hoří zevnitř!“

„Cože? Ne, ne, to je jen takový druh dýmky. Někteří se tím velice rychle zabíjí. Byliny do dýmky se musí pečlivě vybírat, aby neškodily zdraví, ale tahle bylina, jmenuje se tuším tabák, je zrovna pomalý jed. Že ho vdechují přímo z trubiček je úplně hloupé. To není zdravý oheň, kterým vládne například Horé-wiq.“

Drak se útrpně pousmál.

„Rulymide!“

Tlustý troll se zdržel několik metrů za ostatními před jakousi bedničkou a s úsměvem od ucha k uchu hulákal: „Suómi. Suómi!“

Segrus ho popadl za límec, nedbaje vyřvávání z bedničky - („Dejsi popkorn, jemoc dobrý…“) – a vysvětloval s mentorským výrazem ve tváři Rulymidovi, že ne všechno, co mluví, musí být zrovinka rozumná bytost.

Mojen mezitím okouzleně shlížel do dveří jakéhosi hostince, ze kterého se linula – hudba? Řekněme rytmické zvuky. Dost hlasité.

„To ani nezkoušej,“ varoval ho Segrus, „ vím, že si tu jediný stejné rasy jako domorodci, ale střez se vejít dovnitř. Měli bychom se dostat do dolní poloviny náměstí. Tam naše pouť skončí, musí to tak být. Následujte mne asi tímto směrem.“ Segrus pokynul paží.

Mojen po svém využil situace a poklepal zezadu na rameno muži před hostincem: „Dobrý muži, pověz, čím se vyluzují ty dunivé zvu... hek!“ Jak se muž otočil, Mojen na něj zůstal zírat s otevřenou pusou. Rovněž oslovenému muži klesla brada, když před sebou spatřil mnicha.

Segrusovi nezbylo nic jiného, než Mojenem smýknout pryč od dveří pochybného podniku.

„Tohle nedělej!“

„O…on, on byl spálený!“ vykoktal ze sebe Mojen.

„To byl černoch. Pochází původně z rovníkové oblasti této planety. Tam mají černou pleť, protože jsou více vystaveni slunečnímu žáru, a neblednou ani po dlouhém pobytu pod zdejším nedomrlým svitem. A vůbec se už s nikým nebav! Mám dojem, že to byl překupník.“

„Co to?“ zajímal se znovu Tydeir.

„Překupník drog. Prodává omamné látky. Lidé je tu dost běžně užívají. Kouří je či polykají a vím já co ještě.  Jsou to tuším nějaké byliny, ale upravené tak, že mají příliš silné účinky. Nebo tyto látky také vyrábí uměle. Nerad bych vás opět vystrašil, ale musím říci, že jsem jakési byliny při minulém průzkumu zakoupil, a při laboratorní analýze jsem zjistil, že obsahují značné množství jedů.“

Poldrokův obličej neměl barvou daleko k sušenému žabímu prášku.

V tu chvíli se elf Finarmil zastavil.

„Tady...“ vydechl.

VI.

Skupinka mnichů stála před schody směřujícími dolů. Tam se vchod rozšiřoval do jakési hranaté jeskyně.

A Finarmil ukazoval právě tam.

Nad vchodem svítil zelený čtverec s písmenem M a nápisem (jak věděli jen Mojen a Segrus) Můstek.

„Bludiště jakési,“ zavrčel Tydeir.

“Podchod. Musíme do něj vkročit. Jau!“ vyjekl Segrus.

“Rulymide, ty máš tvrdé lokty! Co je?“

„Segrusi, já si nemůžu pomoct. Tahle člověčí podoba, kterou jsi mi udělil, to nevydrží! Cítíš tu vůni? Támhle!“

Všichni se otočili od schodů na opačnou stranu, kde stál stánek s občerstvením.

„Ten ňamburger byl málo,“ upnul Rulymid zoufalý pohled na čaroděje.

“A navíc nás zanedlouho čeká cesta zpět,“ přisadil si Horé-wiq, jehož svalnatá postava nepochybně žádala rovněž velké množství energie.

Segrus pevně stiskl rty. Je to naposled. Budiž. Pak přikývl.

„Jdeme!“

Sedm mnichů vykročilo za pravou václavskou klobásou.

„Máš platidlo?“ zajímal se Rulymid.

„Jistě. Počkejte tady, dejte si odstup!“ zaduněl Segrusův hlas. „Vyřídím to jen s Mojenem!“

Zatímco pět kapucínů zvědavě pozorovalo proces směny peněz za potravu, odlepil se od stěny přilehlé budovy pár zarostlých pobudů.

„Daj děněg, něma jelo, něma nogu, invalid!“ ozvalo se najednou za skupinkou. Jeden z otrhanců zvedal pahýl stehna, zatímco ho druhý podpíral.

To už se vracel Segrus s Mojenem a klobásami.

„Padejte!“ zařval hned na žebráky.

„A vy taky padejte! Dolů po schodech!“ dodal jen o málo tišeji obecnou řečí ke svým společníkům.

Postavy v černých sutanách a s klobásami na táccích v rukou rychle zmizely do podchodu.

VII.

Ani v podchodu neupoutali spokojeně pomlaskávající černokabátníci kupodivu žádnou pozornost.

„Zdejší žebráci se neliší od těch, co známe. Ale tady pozor, mohli by být agresivní! Zdejší příslušníci policie, hech... chci říct stráže, nechtějí raději nic vidět, jakmile dojde třeba na pěsti,“ přednášel dál Segrus a již ze zvyku uštědřil herdu do zad Poldrokovi, kterému zaskočil kousek uzeniny.

„Ty Segrusi, zbyly ti peníze?“ zakňoural opět Rulymid šeptem.

„Ano, co pořád máš? Už je potřebovat nebudeme. Jsme blízko, že?“ obrátil Segrus pohled na Finarmila. Ten s plnou pusou horlivě přikývl.

„No, právě!“ blýsklo v očích Rulymidovi. „Když už platidlo nepotřebujeme a nahoře jsou ti chudáci, můžeme udělat dobrý skutek. Sám jsi říkal, že jsme vlastně kněží.“

Segrus, který se rovněž zakousl do klobásy, polkl a sáhl rezignovaně do kapsy pro zbytek peněz.

„Nejsem přesvědčen, že je to správné, ale budiž. Jdi s ...“ očima přelétl skupinku, kde již byl po jídle (pochopitelně mimo Rulymida) ještě Horé-wiq. „... Horé-wiqem, ať se o tebe nebojím. Kéž má tvá dušička pokoj. A švihněte!“

Troll a drak odhodili tácky a s penězi v rukou vystoupali z podchodu. Čaroděj obrátil oči v sloup: „Jako malé děti, kdyby se to tak obešlo bez některých z nich. Ale to nejde...“

Všichni dojedli. Mojen s Tydeirem sebrali na pokyn Segruse prázdné tácky od klobás a když zjistili, že odpadkové koše se v podchodu nenacházejí, vykročili ke schodům. Mojen si pamatoval, že nádoby jsou umístěny hned nahoře.

Než vkročil Mojen na první schod, pozvedl pohled vzhůru a otevřel pusu do velikého Ó. Proti němu se totiž dolů řítil rozzářený Rulymid s vykasanou suknicí, kterou držel oběma rukama. V suknici měl nejméně dva tucty klobás. Za ním sbíhal s provinilým pohledem Horé-wiq.

Chrochtající Rulymid teď na schodech málem srazil jakýsi pár ve večerních šatech.

Paní se podívala opravdu zle a cosi zaječela vysokým hlasem.

Rulymid ji stačil ještě odzbrojit zubatým úsměvem a slovy „Suómi!“

„Ne...“ hlesl Segrus, ale vzápětí se vzpamatoval a vytáhl hůlku.

„Koukám, že jsi zdejší tržní zvyky odkoukal znamenitě!“ zahřímal na Rulymida, kterému úsměv náhle zkameněl. Koneckonců u trolla nic podivného.

Mág vyřešil situaci bez prodlení.

„Rychle, do kruhu!“ sykl na ostatní.

Malé zablesknutí a Rulymidovi zbylo jen mastné roucho.

„Tak, a spěchejme ke konci,“ oddechl si těžce Segrus a setřel pot z čela. Ani nevěděl, kdy se mu tam vzal. To si tedy nemyslel, že to bude taková fuška. Jde to ale ráz na ráz.

„Finarmile, veď nás.“

Bledý vnímavý elf vykročil za hlasem kamene a šest postav ho následovalo.

VIII.

 
„Tady.“

Dobrodruzi zůstali stát před velikými skleněnými dveřmi, rámovanými ocelí. Za nimi se prostírala kamenná podlaha a kovové sloupoví, ozářené ze stropu jasným světlem. Bokem stálo několik dalších podivných konstrukcí.

„Hmm,“ zamručel Tydeir, „zdá se, že Wuegu vystavěli pěkný palác.“

Pak se rozhlédl.

„Kde jsou stráže?!“

Jeho otázka zůstala bez odpovědi.

Finarmil pokynul rukou dovnitř, směrem k jakémusi výklenku.

„Výborně,“ vydechl Segrus,“už to cítím také.“

Jako v transu vykročil vpřed a šest druhů jej následovalo. Když došli k výklenku, objevil se před nimi jakýsi pozůstatek starého městského opevnění, oddělený zaskleným zábradlím a příkopem.

„Je to zasklené. Poldroku!“

Poldrok ukázal, proč byl vybrán za svou rasu. Rychlostí blesku ze své mošničky vytáhl několik diamantů. Jako by měl najednou snad osm rukou, tak se míhaly. Za okamžik byla bez jediného cinknutí skla cesta volná.

„Ten nahoře. Druhý vlevo od středu. Rulymide! Horé-wiqu!“

Nadešla chvíle pro trolla a draka. Obrovitý Horé-wiq seskočil do příkopu a na ramena mu vyšplhal zavalitý Rulymid. I trollova šikovnost v práci s kamenem byla obdivuhodná. Jakoby sám se kámen dal do pohybu a vystupoval z pozůstatků stařičké bašty trollovi do rukou.

Činnost podivných mnichů však mezitím neušla pozornosti dozorčího stanice metra. Za chvíli metro zavíralo a nikdo jiný už se tu nezdržoval, a on najednou s údivem zaznamenal, že mniši z vestibulu přelézají ke starému opevnění. Rozhodl se zakročit.

Segrus koutkem oka zahlédl jeho pohyb: „Tydeire, to je stráž!“

Nyní byla řada na skřetovi. Oddělil se od skupinky a s úsměvem rázoval naproti dozorčímu.

„Pane, nemůžete... nemůžou lézt...,“ dozorčí ukazoval k výklenku a snažil se projít okolo Tydeira.

Tydeir se zazubil a mile špitl: „Suomi,“ aby vzápětí šikovnými bojovými hmaty a silou vůle ochromil dozorčího hlas, ruce, nohy, oči, uši a ztlumil činnost všech vnitřních orgánů na nejmenší možnou míru. Vypadalo to efektně, dozorčí stál a přitom budil dojem, že rozpráví s malým finským duchovním.

Mezitím už Rulymid uvolnil těžký kámen a Horé-wiq jej nato ve svých tlapách přenesl k ostatním společníkům.

IX.

Tydeir opustil dozorčího a všech sedm černooděnců v kápích se shromáždilo okolo kamene.

„Wueg..., je to on! Utvořte kruh, všichni ruku na kámen!“ zavelel Segrus a vytáhl svoji magickou hůlku.

Světlo tentokrát neblesklo, ale rozlévalo se pomalu, až pohltilo celou skupinku. Utvořila se jakási světelná koule a všichni dobrodruzi byli uvnitř. Segrus se zavřenýma očima jenom cosi mumlal, koule se s nimi začala vznášet a zároveň všechno kolem koule tmavlo a ztrácelo se jakoby do mlhy. Sedmička sedící uvnitř kolem kamene pocítila, že hmota kolem nich houstne. Za malou chvíli byli uvězněni v jakémsi rosolu, ale kupodivu se v něm dalo cítit, dýchat, vidět, mluvit i poslouchat. Zato okolí bylo stále nezřetelnější a tmavší. Po chvíli byla venku jen tma. Vlastně ani ta ne. Bylo tam Nic.

Segrusovo zaklínání skončilo. Ponechal oči zavřené. Zvládli to. Jen co se všichni jednou vyspí, zase budou doma.

Mojen se osmělil: „Segrusi, kam zmizeli lidé toho světa?“

Segrus pomalu otevřel oči.

„Oni nezmizeli.“

„Jak to?“

Segrus se pomalu přes průhledný rosol rozhlédl po ostatních.

„Stalo se tak, jak stanovila Rada. Víte, že jsme přítomni v mnoha a mnoha světech. Když jsem zjistil před několika lety, že zdejší svět upadá a vyznává teď jiné hodnoty než my,  rozhodla Rada jednoznačně. Mohou jít svou cestou. Ale hostit naši společnost si už dále nezaslouží.“

Segrus si povzdechl.

„Zmizeli jsme my. Z jejich světa právě teď zmizela fantasy. Navždy.“