Pršelo, jen se lilo - pátá část

„Suze… promiň mi to. Myslel jsem si, že se změnil.“

Mluvil potichu, jakoby nechtěl přiznat, že asi prohrál. Ale co prohrál? Mě? Svou ctnost? Nevím…

Přemýšlela jsem, co mohla znamenat Jackova slova. Když jsem si konečně dala dvě a dvě dohromady, došlo mi to. Pohlédla jsem si na svou ruku. Předtím mě to nenapadlo, ale teď mi to všechno došlo. První den, kdy mi Jack políbil ruku a já jsem pak omdlela, má stálá bolest hlavy. To všechno způsobil on. Z hrůzou jsem zjišťovala, že ve mně koluje krev vlkodlaka.

„Ne, to není možné! To jsi neudělal! Jak se opovažuješ, ty, ty zrůdo!!“

Nemohla jsem ovládnout svůj vztek. Jak se vůbec opovážil něco takového udělat? Nechce se mi věřit, že se to stalo a už to nejde nějak změnit. Taková odpornost.

Erik tam jen tak stál a vrtěl hlavou, jako by tomu nechtěl věřit. Jack se dál usmíval, jako by se mu má slova líbila.

„Budeš úžasná partnerka na mých cestách. Věděl jsem to už od prvního pohledu.“

Mrkl na mě a usmíval se čím dál více. Nejradši bych po něm něco hodila, ale neměla jsem co a navíc jsem byla pořád za mřížemi. Nechtěla jsem se sním bavit, nejradši bych obejmula Erika a vyplakala se mu na rameno. Ale Erik tam jen stál, se svěšenou hlavou a vypadal na zhroucení. Vím, co to pro něj znamená. Zařekl se, že se mi po dobu pobytu tady nic nestane. A teď je ze mě vlkodlak.

Co se mnou bude, až se vrátím domů? Zavřou mě do blázince, nebo mě budou zkoumat, jako vzácný exemplář? Je ze mě zrůda.

„Není to tvoje vina Eriku. To on to všechno vymyslel a tebe jen využil. Je to ubožák. Nic s tím nenaděláš, prostě už je to tak. Nech to být a jdi domů.“

Erik zvedl hlavu a v očích se mu zaleskly slzy. Věděl, že jsou to jen slova útěchy. A kdy bude další úplněk? Za pár dní. Vždy jsem ho milovala a teď na něj budu čekat s hrůzou. Nikdy už se na něj nepodívám s myšlenkou o magické noci. To je tak kruté…

Zhroutila jsem se na zem a propukla jsem v pláč. Bylo mi jedno, že se na mě Erik s Jackem dívají. V tu chvíli mi bylo všechno jedno. Jen mé tiché vzlyky se rozléhaly jeskyní.

Po pár minutách se někdo dotkl mé ruky. Trhla jsem jí, myslela jsem si, že je to Jack. Ale když jsem zvedla hlavu, zalitovala jsem.

Erik stál u klece a díval se na mě. Jack pořád stál opodál, s tím jeho úšklebkem. Natáhla jsem k Erikovi ruku, nechtěla jsem aby odešel, ale on musel a tak jsem alespoň naposledy chtěla cítit jeho jemnou dlaň, Erik se usmál a sevřel mou nataženou ruku. Zůstala bych takhle věčně. Dívat se do jeho modrých očí a cítit jeho teplou dlaň. Všechno se to najednou tak pokazilo… Erik mě pomalu, jemně a asi naposledy pohladil po tváři.

Chtěla jsem křičet, brečet a hlavně nepouštět jeho ruku. Ale nekřičela jsem, ani už jsem Erika nedržela za ruku. Erik se otočil ke vchodu a já jsem naposledy pohlédla do jeho tváře. Mohla jsem už jen brečet, horké slzy mi stékaly po tváři a kropily mé šaty…

Přes slzy jsem se zahleděla na Jackovu tvář, do té jeho usmívající se tváře, ale už se neusmíval mile jako předtím, byl to úsměv zvaný výhra. Jen tam tak stál a díval se na mé utrpení, jako by si to užíval. Odvrátila jsem od něj hlavu, nechtěla jsem se dívat do tváře takové zrůdě.

Na chvíli jsem tak zahlédla chudé vybavení jeskyně. Místnost nebyla moc velká. Byl tady jeden dřevěný stůl a dvě židle. U druhé stěny byla na zemi navrstvená sláma a pár kusu látek, nejspíš postel. Oproti venku bylo vevnitř docela chladno i přes dvě hořící pochodně. „Má“ klec, naštěstí s vlastní postelí, stála přibližně uprostřed místnosti.

Vchod nebyl moc velký a bylo vidět, že venku je noc. Když jsem popošla, abych trochu viděla ven, padla na mou tvář záře měsíce. Tak ukrutná, jako by mi říkala:

„Už se to blíží a potom tě nenechám v klidu...“

Po tváři mi začaly téct další slzy. Chtěla jsem se otočit zpátky na Jacka, ale ten už nestál u stolu. Nýbrž stál přímo u klece, opřený o mříže sledoval můj žal.

Záře měsíce odkryla jeho pravou tvář. Krutý úsměv a zlo vládnoucí v jeho očích. Před tímhle Jackem mě Erik varoval. Tohle je ten pravý Jack. Krásný, ale krutý. Nebezpečná spojitost.

Erikova slova mi zněla v hlavě, jako zvon ohlašující půlnoc.

Myslel jsem, že se změnil…

To Jack zradil, hrál si na to, že se změnil a je dobrý. Chudák Erik mu věřil. A tu noc, co se rvali, na to Erik přišel. Jack potom utekl sem a čekal na příležitost mě dostat. Všechno to zapadalo do sebe a mě to samozřejmě došlo až teď. Jsem tak hloupá…

No přesněji řečeno, jsem ztracená a teď už doopravdy. Už nikdy neuvidím své známé. A to, to měl být jen takový „výlet“, sázka. Proč to muselo takhle skončit? A věděl o tom Jesse? Ach, Jesse… bude mi chybět. I když jsem ho znala jen krátce a je to mág nebo čaroděj nebo co to vlastně je. Co na tom sejde… zůstanu tady navěky. Jak to tak vidím, začínám se seznamovat s čím dál více kouzelnými bytostmi. Kdekdo by mi to záviděl, jenže já bych radši Jesseho nikdy nepotkala. Co když příště narazím třeba na upíra? To snad ani ne…

Jack pořád stál u mříží a se zájmem mě sledoval. Úsměv se mu z tváře ztratil a mě už bylo jasné, proč se za něj pořád schovává. Už nebyl tak okouzlující, jako bych jen byla něčím očarovaná a možná že taky ano. Vždyť on napotkání očkuje lidi na vlkodlaky. Ano, je to zrůda. Proradná, mstící se zrůda.

„Proč to děláš? Mstíš se za to, co jsi? Myslíš, že za to můžou i ostatní a proto jim chceš dopřát to utrpení, co jsi zažil ty?“

Můj vztek takhle vypěnil, myslela jsem, že můj hlas bude znít slabě, ale řekla jsem to zcela silným a chladným hlasem. A to je dobře. Nezaslouží si nic jiného.

Jack se na mě podíval, tak trochu smutně, ale jemu se nedá věřit nic. Na chvíli se zase usmál a trochu zakroutil hlavou.

„Ne, taková zrůda nejsem, vím že za to ostatní nemůžou. Jen jsem nechtěl být tak sám. Nevíš, jaké je to utrpení, celé dny sedět a čekat, kdy bude zase úplněk, a pak se zavřít do té prokleté klece. Ráno se vzbudit a zase si sednout a čekat. Ve vesnicích mě nechtějí. Díky jednomu starému příteli všichni ví, co jsem zač a odevšad mě vyhánějí s vidlemi a pochodněmi. Myslí si to, co každý, že jsem zrůda. A takhle tady budu aspoň s tebou. O úplňku budeme v kleci oba. Neboj, vlkodlaci si navzájem neublíží.“

Celou dobu jsem poslouchala. Byl to zajímavý příběh, něco na něm bylo. Začínala  jsem cítit lítost. Za to, za co ho tady obviňuji, že bude. On už si to všechno dávno prožil a teď zatoužil mít společnost. Jen se vybral mě. Náhodně se hodící přicestovatelku. A ten starý přítel je určitě Erik, bonzl ho jen protože z něj někdo udělal vlkodlaka. Vždyť on za to nemůže. Jak jsem mohla být tak slepá. Co na tom, že budu jednu noc zavřená? Zbytek dní můžu strávit s ním.

„Promiň, to jsem nevěděla. V tom případě tady ráda zůstanu. Erik začínal být stejně nudný.“

Ano, takhle to má být.  Proč jsem to neudělala už dávno? Jack se na mě zase tak hezky usmál.

„To je dobře.“

Je tak milý a já s ním strávím zbytek mého života.Už se nemůžu dočkat, bude to nádherné.

Další tři dny jsem si s Jackem jen povídala. Já byla prozatím v kleci, Jack řekl, že to tak bude lepší. Mě to nevadí. Tak jsem mu řekla své tajemství, proč by ho nemohl taky vědět, když je to teď můj přítel. Jack mi povídal o svém smutném dětství. Jak mu rodiče umřeli, když byl malý a jak potom cestoval sám, dokud nepotkal Erika a necestovali spolu. A na jedné z jejich cest se mu to stalo.Byli přibližně v místě kde na naší planetě je Skotsko a hned první noc co tam trávili ho kousl vlkodlak. Erik mu ze začátku prý hodně pomáhal, ale jeden úplněk mu prý Jack nevědomky docela ošklivě rozdrápal nohu. Erik se to ráno potom prý naštval a odešel od něj. Po vesnicích rozhlásil, co se Jackovi stalo. A od té doby žije Jack v téhle jeskyni. Bylo to všechno tak smutné, že se mi tomu nechtělo věřit.

Když nastal poslední západ slunce, před mým prvním úplňkem, zavřeli jsme se do klece společně. Nebála jsem se, protože tam byl Jack se mnou. Držel mě za ruku a společně jsme hleděli na západ slunce. Oranžová záře naplnila jeskyni a já nemyslela na nic jiného než na dobrodružství dnešního večera.

Tu noc se stalo více věcí. Dva vlkodlaci řádili ve své kleci, daleko však od jiného místa dění. Stádo rarachů se vydalo lesem. Narazili však na překážku. Krásná žena sbírající při úplňku bylinky. Ty, které oni měli nejraději. O tom však nikdo, bohužel ani ona žena, nevěděl. Až za rozbřesku, když se vše vrátilo do normálního života, začaly  dvě osoby pátrat po ztracené příbuzné. V jeskyni se v téže okamžik probrala dívka po velmi bouřlivé noci…

To bylo teda dobrodružství. Nic si nepamatuji. Bojím se, co se dělo. Probrala jsem se v kleci s hlavou na Jackově břichu. Lekla jsem se a odsunula jsem se bokem. Nechtěla jsem, aby mě Jack takhle viděl. Možná, že ví on ví, co se v noci dělo. Ale co, když u mě byl, určitě se nic nestalo. Snad by to nedovolil. Seděla jsem na posteli a okouzleně jsem se dívala na Jackovo spící tělo. Tak krásný, tak nevinný a tak bezbranný tam ležel. Smyslů zbavená jsem si sela zpátky vedle něj. Nespustila jsem oči z jeho obličeje. Tiše oddechoval a jemně se usmíval. Naklonila jsem se blíž, blíž, ještě blíž. Jako magnet mě přitahovaly jeho ústa. Něžně jsem ho pohladila po jeho hebkých vlasech a políbila jsem ho…