6. SUPERKOULE - dílo č. 1

Maruška se opřela o vidle a utřela si pot z čela. Zrovna kydala hnůj prasatům, když ji přepadla náhlá nevolnost. Žaludek se jí houpal jako na vodě. Sevřela si rukou břicho. Tohle je tenhle týden už po třetí. V její jednoduché hlavince začalo klíčit podezření.
Vzpomněla si na tancovačku před třemi týdny. Tancovačka v Dědicích byla vždy velkou událostí. Popravdě, byl to jediný záblesk kultury v jinak ospalé a nudné dědině. Tedy kromě hodů, ale ty byly až na podzim. K dechovce se vždycky dědická děvčata co nejlépe vystrojila. Oblékla si krásný barevný kroj, ne těžký, slavnostní, ale lehčí, ve kterém se mohla lépe pohybovat. Jeho sukně navíc při tanci krásně vlály, při otočkách se zvedaly, takže holkám šla vidět kolena. A to bylo obzvlášť sexy.
Maruška tancovačky nějak zvláště nemilovala, protože nebyla zdaleka tak krásná jako ostatní dívky. Navíc byla chudá, takže si nemohla pořídit luxusně vyšívanou kordulu nebo nové čižmy.
Ten večer začal jako obvykle. Místní missky se natřásaly a těšily se na šohaje, který je vyvede do kola. Tetky seděly u kamen a nemilosrdně pomlouvaly mladé slečny. Dechovka zavřískla a do hospody se začali loudat první chlapci, kteří to ten večer chtěli pořádně rozjet.
Maruška si Jeníka všimla hned, když vešel. Nebyl odsud, to by ho znala. Nejspíš přišel z nedalekých Rostěnic nebo Vítovic. Takový fešák o mně nebude určitě mít zájem, pomyslela si a kopla do sebe dalšího panáka slivovice.
Když už si nalévala třetího, stalo se něco, co nečekala. Jeník se u ní zastavil a poprosil ji o tanec. Pochybovačný hlas v ní jí šeptal, že už je určitě nalitý, jinak by o ni ani nezakopl. Umlčela ho však a vesele skočila do kola. Protancovali celou noc a když muzikanti nad ránem zabalili svoje nástroje, nabídl se Jeník, že ji dovede k její chaloupce. Jeník byl velký gentleman a proto ji nedoprovodil pouze k chaloupce, ale až do její komůrky. Tam pokračovali v započatém tanci, nutno ovšem dodat, že na sobě měli mnohem méně oblečení. Když vyšlo slunce, Jeník se chvatně oblékl a omluvil se, že musí na pole. Rozzářená a uspokojená Maruška ho vášnivě políbila a zeptala se, kdy se znovu uvidí.
-„ Večer za tebou přijedu.“
Večer nepřijel, nezastavil se druhý, třetí ani čtvrtý den a Maruška pochopila, že je jednou z těch sviní chlapů, kteří si chtějí jenom užít a pak už se neozvou.
Teď ale nebyla zrovna v pohodě. Bylo jí zle a začínala mít podezření, že jí Jeník přece jen zanechal něco na památku.
Když skončila s prací, umyla se, sbalila do uzlíčku pár krejcarů a vydala se za místní porodní bábou.
Bába ji prohlédla a pak prohlásila.
-„ Máš outěžek, Maruško.“
Nebohá Maruška nevěděla, co dál. Být svobodnou matkou nebyl na konci 19. století žádný med. Na druhou stranu jako dobrá křesťanka věděla, že potrat je hřích a že by se Bůh a pan farář moc zlobili.
V tom ji osvítil nápad. Za vesnicí se usadili cikáni, určitě se mezi nimi najde někdo, kdo jí vyvěští budoucnost a poví jí, co dál.
Po klekání, když se setmělo, si hodila Maruška na hlavu vlňák a potají se vydala do cikánského ležení.
Čím víc se blížila, tím víc měla nahnáno. V ležení, uprostřed vozů, planula velká vatra a od ní se ozývaly tóny temperamentní hudby. Když přišla blíž, uviděla, že kolem ohniště divoce tančí dvě mladé dívky v pestrých šatech, smějí se a tlučou do tamburín. Vedle nich opékala stará, vrásčitá babka na ohni dvě slepice, kolem se motalo pár nahých dětí. O kola vozů se opírali muži, kteří zálibně pozorovali tancující dívky.
Klekla si k babce.
-„ Pozdrav pánbůh. Nevíte, kdo by mi tady pověděl budoucnost?“
Stařena se usmála a odhalila bezzubé dásně. Ukázala na poměrně luxusní maringotku.
-„Etela poví.“
Maruška zamířila ke ztemnělé maringotce.
Než vstoupila, zdvořile zaklepala. Potom opatrně nakoukla dovnitř. Nakonec se osmělila a vklouzla do maringotky. Bylo tam šero a teplo, vzduch byl prosycený zvláštní těžkou vůní. Zařízení bylo pohodlné a okázalé, všude bylo spousta koberečků, deček a sošek.
-„ Pozdrav pánbůh,“ ozvalo se z rohu.
Maruška s knedlíkem v krku odpověděla a šla za temným a podmanivým hlasem. Věštkyně Etela seděla před křišťálovou koulí a hladila předoucí kočku, která jí seděla na klíně. Byla výstředně oblečená, zabalená do několika sukní a mnoha šátků, v uších jí cinkaly obrovské zvonivé náušnice. Přesto z ní vyjadřovala vznešenost a klidná sebejistota.
-„ Posaď se, Maruško,“ vyzvala ji.
-„ Vy jste věděla, že přijdu?“
-„ Ano,“ usmála se Etela a pohladila prsty křišťálovou kouli.
-„ Tak to už určitě víte, co mě trápí.“
Přikývla.
Znovu se dotkla křišťálové koule a ta se zakalila.
-„ Čekáš dítě a nevíš, co dál.“
Maruška přikývala a věštkyně pokračovala.
-„ Narodí se ti syn.“
V kouli se začaly míhat rozmazané obrazy. V jednom z nich Maruška rozpoznala rozbořený, skandující dav.
-„ Dočká se mnoha úspěchů a udělá velké činy.“
V kouli se objevila červená barva, nejprve vypadala jako vlajka míhající se ve větru, pak se změnila ve skvrnu, která připomínala krev.
-„ Ano, tvůj syn udělá velké věci, ale také přinese mnoha lidem obrovské utrpení. Ublíží nám všem.“
Etela povzdechla.
-„ Nerada ti to říkám, ale možná by bylo lepší, kdyby vůbec nespatřil světlo světa. Pro něj, pro tebe i pro nás. Rozumíš mi?“
Maruška se zatvářila nechápavě.
-„ Jdi k andělíčkářce. To je to nejlepší, co ti můžu poradit.“
Maruška odešla od věštkyně jako ve snách. Celou noc se převalovala a přemýšlela, jestli si má dítě nechat. Když se rozednělo a ona měla vstávat k prasatům, rozhodla se, že ho donosí. Pokud jí cikánka řekla, že její dítě vykoná velké činy, tak ať, hlavně, aby nemusel žít tak jako ona.
Za necelých devět měsíců se Marušce Gottwaldové z Dědic u Vyškova skutečně narodil syn. Pojmenoval ho Klement, podle světce, který měl ten den svátek.