Každý jsme nějaký 2 kapitola

OTA

Kotel byl ve varu, jejich kapela byla ve varu, v sále pulsovala elektrizující atmosféra. Zpívali největší hit z cédéčka Nakopnutý pes a lidi se mohli zbláznit. Vypadalo to, že rozboří sál a zbytky rozmetají po okolí kilometry daleko. Hroziči v kotli před pódiem dokázali vyskakovat snad dva metry vysoko a zběsile při tom pumpovali rukama. Fanynky hystericky ječely, jedna z nich, která seděla na ramenou pravděpodobně svého přítele, ze sebe strhla tričko, zatočila jím a hodila ho na pódium přímo k Otovým nohám. Podprsenku neměla, za to měla krásná prsa. Když točila tričkem, tak se jí hezky houpaly. Na pravém měla mateřské znaménko ve tvaru hvězdy. Ota přistoupil blíž k okraji pódia, trochu se přikrčil a zaklonil se vzad. Pohodil svými dlouhými vlasy a dívka se mohla zbláznit. Naklonila se k chlapci pod sebou, něco mu zašeptala, ten přikývl a začali se prodírat zfanatizovaným davem k hledišti. Vrhli se k němu i dva členové ochranky, ale bylo pozdě. Dívka vyskočila na pódium a běžela přímo k Otovi. Dívku zasáhl kužel ostrého světla. Ota přestal hrát na kytaru a jenom zděšeně na dívku zíral. Ona neměla obličej! Místo něho měla jenom cosi bílého z neurčité lesklé hmoty, kterou brázdily podivné letokruhy, jako by to bylo dřevo. Žádné oči, žádná ústa, žádný nos, prostě nic! Sál ztichl. Celá kapela přestala hrát. Dívka bez obličeje k němu utíkala, ale jako ve zpomaleném filmu. Vyskočila do vzduchu s nataženýma rukama směrem k němu, ale v tom vzduchu přímo visela a jenom pomaličku se snášela dolu k zemi. Jako by pro ni neexistovala zemská přitažlivost! A ty její dlouhatánské nehty s černým lakem! To byly spíš dýky a ne nehty. Černě lakované dýky. Ota chtěl začít couvat, ale nešlo to. Nohy měl strašně těžké. A to ticho! Naprosté totální, tíživé ticho. V sále najednou byla dusivá a napjatá atmosféra. Dívka bez obličeje se opět nohama dotkla pódia a... v ten okamžik práskl ohlušující výstřel. Vše se dalo najednou do zrychleného pohybu. Dívka rozhodila ruce, otočila se kolem své osy a dopadla k Otovi k nohám na své tričko. Uprostřed hrudi mezi krásnými prsy se jí rozprostírala rána velká jako květ slunečnice. Ale ani kapka krve! A dívka najednou měla obličej. Ota strnul hrůzou. Byl to obličej jeho sestry! Olina na něho zírala obrovskýma očima. Ota zalapal po dechu a nemohl dýchat. Dusil se. Panikařil. Začal ze sebe rvát džínovou bundu. Co to... ona byla úplně mokrá. Pořád nemohl dýchat!

Ota se probudil a konečně se mocně nadechl. Bože, už zase ten sen! Proč ho na mě pořád sesíláš? Kde to zase jsem, pomyslel si. Jazyk se mu lepil na patro. Opřel se o lokty a zaclonil si oči. V ose mezi ním a slunečním kotoučem, jenž přímo žhnul, byla nějaká postava. Ota si otřel zpocené čelo. Oblečený byl do šatstva, které měl na sobě předešlý večer v baru Scareface. Bylo promočené skrz na skrz. Uvědomil si, že leží na zahradě svého velkorysého, ale nedodělaného domu. Mělo to být sídlo rockové hvězdy a jeho sestry. Hlavně sestry. Ota se s obtížemi posadil, aby lépe viděl. Stál tam nějaký chlapec. Mohlo mu být tak šest nebo sedm let. Ota se zamračil. „Sakra, to si nějakej můj další zlej sen, nebo co?“

Chlapec mlčel.

„Prdele,“ řekl procítěně Ota, Když se zvedal, vyjekl bolestí a rukama si sáhl na spánky. „Podělaná tequila.“

Chlapec ho zaujatě pozoroval. Ota potlapkával své mokré oblečení a potom jeho pohled spočinul na jeho bazénu. „Prdele, to musela bejt noc.“ Otův zrak se stočil na chlapce. Měl blonďaté vlasy a světle modré oči. Ota pokýval hlavou. „Z tebe by měl radost každej nácek.“

Chlapec dál mlčel.

„Co koukáš? A vůbec, kde ses tady vyloup? Když se paří, na mejdan seberu kde koho, ale děti dosud ne, kruci. Umíš vůbec mluvit. Slyšíš? Kde se tady...“

„Promiňte, dobrý den.“

Ota stočil hlavu směrem, odkud šel hlas. Sykl a dal si mimoděk ruku na temeno. Na zahradě vedlejšího domu stál hubený muž v bleděmodrém tričku a černých sepraných kraťasech. Kruci ten je ale pěkná bledule, pomyslel si Ota.

„Honzíku, pojď zpátky,“ řekl muž, ale Honzíkovi se evidentně nechtělo.

„Honzíku... no tak.“

Nic. Honzík nereagoval.

Ota promluvil tiše, aby ho ten chlapík samá bílá noha, bílá ruka, neslyšel. „Čučíš, co? Se mě bojíš, viď? To je dobře. Asi budeš chytrej hošík.“

“Promiňte. Omlouvám se ještě jednou.“

Ota se k tomu chlápkovi otočil a rukou ho přizval. „Pojďte si pro něho. Stojí tu jak solnej sloup.“

Chlapík se nenechal pobízet a vstoupil na Otův pozemek. Nedalo mu to žádnou práci, Ota plot nestačil nechat od stavební firmy dodělat. Respektive jeho sestra, která měla stavbu na starosti. Otu stavba až zas tak moc nezajímala. Když sestra zemřela, Ota dodělávky domu zastavil. Z plotu tam byly připravené jenom sloupky z bílých cihel. Neměl náladu dohadovat se ohledně nějaké stavby. Měl starosti sám se sebou a s celou vzniklou situací. Bydlet se v něm dalo, scházelo dodělat zateplení a fasádu a některé věci i uvnitř domu. Byl to zvláštní pohled na dům, na který byly zčásti nalepené polystyrenové desky, a na zbytku chyběl. Dělalo to takový smutný dojem, jako když se na svatbu nedostaví nevěsta.

Chlapík napřáhl pravici. „Vladimír Semerád. Váš nový soused. Včera jsme se sem přistěhovali.“

„Hedák. Ota.“

„Jasně. Znám vás. Vím, kdo jste.“

„Máte rád rock?“

Pan Semerád se pousmál a zavrtěl hlavou. „To zrovna ne. Mahlera. Gerswina a tak.“

„Hm. Takže spíš z bulváru, co?“ řekl Ota kysele.

Pan Semerád to raději nekomentoval.

Ota chápavě pokýval hlavou. Vážil si taktu.

„Jste úplně promočený, stalo se něco?“

Ota mávl rukou. „Takže novej soused. Hm. Starej Kalaba ten barák nakonec prodal. Zírám. Pořád se dušoval, že...“

„Ne. Pronajali jsme si to.“

„Aha.“

„A abych nezapomněl. Tohle je můj syn. Honzík.“

„Pěknej mlčoun, ten váš Honzík. Viď Honzíku?“

Honzík se vší vážnosti a obřadností nabídl Otovi ruku. „Honzík Semerád.“

Ota ji rozpačitě přijal. „Nojo. Tak to mě těší.“

V té chvíli z francouzských dveří vyšel Mr. Green. V puse převaloval ubalenou cigaretu, ubalenou ze svého zboží. Byl oblečený jenom v pruhovaných trenýrkách. „Zdravíčko, lidi. Brý ráno přeju vespolek.“

Pan Semerád se zarazil a letmo se podíval na hodinky. Bylo půl jedné.

Mr. Green hlasitě zívl, dal ruce dozadu, jednou se chytil za loket té druhé a tlačil ruku, aby dosáhl dolu na záda co nejníže a začal se tam nějak něco nípat. Přitom odhalil v celé své kráse neumělé tetování, na které byl nesmírně pyšný. To vám dělal jeden mukl, kterej byl skoro slepej, fakt, vytahoval se často. Tetování svědčilo o tom, že byl spíš slepý úplně. Postavy nahých žen vypadaly, jako by je maloval žáček předškolního věku. Jeho dobrým zvykem bylo se v baru svlékat a pobavenému osazenstvu se ukazovat jako by byl ten nejvzácnější obrázek, vystavený v nějaké slavné galerii. „Ujéééé,“ vydal ze sebe.

„Ty si tady taky?“ podivil se Ota. Neměl rád ty ranní stavy po flámech, po nichž měl okno a kdy vůbec netušil, kdo se v jeho sídle nachází a co se vlastně na mejdanu stalo.

„Jasně. Vyčmuchali jste mi tři gramy, kamaráde. To je sedmička. Hlavně ta pipka ta se v tom chtěla koupat.“

„Jaká pipka?“ zajímal se Ota.

„No tak my už radši půjdem. Těšilo mě, sousede.“ Pan Semerád uchopil Honzíka za ruku a stěží zakrýval úsměv. Postavička Mr. Greena ho pobavila.

Ota přikývl. „Jo, jo, to bude lepší. Tady z té boudy budou vylejzat asi štíři, nebo co. Taky mě těšilo. Mějte se. Nazdar špunte.“

Honzík se trochu zamračil. Označení špunt se mu evidentně nelíbilo.

„Jaká pipka? Se ptáš vážně?“ nevěřil Mr. Greeen.

Pan Semerád Honzíka musel trochu tahat násilím, ale nakonec se mu povedlo vyklidit pole, neslučitelné s mravnou výchovou.

„Čejče, ten byl víc zelenej jak já, co?“ řekl Mr. Green na adresu pana Semeráda. „By mě zajímalo, v čem jede. Normálně by takhle...“

„Nechceš se radši oblíknout?“ přerušil ho znechuceně Ota, když zíral na ty obscénní obrázky.

„Bláho, vždyť mám všechny hadry úplně durch.“

„Ty taky?“ zeptal se Ota překvapeně.

„Jak taky? Copak si to fakt nepamatuješ? Bláho, ty máš fakt vokňase jak do vesmíru. Vždyť si nás všechny ve vohozu naházel do bazénu. Jednoho po druhým žádný štráchy. A pak si na nás skočil. Tý pipce si málem urazil hlavu, pěkně se nalokala. Pak si ji musel léčit. Umělý dýchaní a tak.“

„A kruci.“ Ota se zasmušil. „Umělý dýchání a tak. Jak tak? Co se dělo, kruci?“

Mr. Green přivřel uličnicky očka a začal se pochechtávat. „To je fakt goloous, fakt že jo. Mít v parádě takovou mladičkou pipku a vůbec si to nepamatovat, to je fakt smolík, pacholík jedna báseň!“

„Prdele,“ řekl Ota procítěně. Usilovně přemýšlel, jak si chtěl vzpomenout, až se mu nakrabatilo čelo. Ale i kdyby čelo dostalo formu hluboce zbrázděné kůry, nebylo to nic platné. Okno je okno.

Ota rozpačitě přešlapoval před postelí ve své ložnici. V ní ležela s jednou štíhlou nohou na peřině, s druhou pod, dívka, která ho oslovila předešlého večera v baru Scarface. Měla černé krajkové sexy kalhotky a veliké triko s obrázky marihuany. Dívka ho pobaveně pozorovala a užívala si jeho rozpaky. „Roková hvězdo, snad se teď po ránu nestydíš? Vždyť přece...“ dívka nechala větu významně nedokončenou.

Jestli na mě spiklenecky mrkneš, zabiju tě, pomyslel si vztekle Ota. Neměl rád situace, kdy měl nad ním někdo převahu a za daných okolností je dívka měla, o tom nebylo nejmenších pochyb. Ona věděla, on nevěděl. Prekérní situace pro chlapa jeho ražení.

„Pěkný tričko,“ řekl Ota.

„Hm. Je taky tvoje. Půjčila jsem si ho támhle ze skříně. Moje oblečení je kompletně...“

„Mokrý, já vím,“ dodal Ota kysele.

„To nevadí, tady vracím,“ řekla dívka a přetáhla přes sebe tričko. Zpod něho se vyklubala nádherná prsa. To levé mělo mateřské znaménko ve znamení hvězdy. Ha, Ota zpozorněl. Úplně to samé, jako měla dívka bez obličeje z jeho snu! Takže ji před tím musel vidět svlečenou, ne že ne! Ota několikrát nasucho polkl. „My dva?“ řekl tiše.

„Neboj se, patnáct mi rozhodně bylo,“ snažila se ho uklidnit, jakoby mu četla myšlenky. Zželelo se jí ho. Už ho nechtěla trápit.

„Takže něco bylo?“ zeptal se Ota. Nejistota ho mučila.

„Něco jo. Ale neboj,“ řekla a mávla rukou.

Ota polkl. „A... a nejsi třeba... nemocná?“

Dívka se pousmála. „Neměj strach. Tak daleko to nedošlo. Nepřeceňuj se. Byl jsi pěkně pod parou.“

Otovi spadl kámen ze srdce. Hned měl lepší náladu. Ještě že jako muž zklamal. Jindy by zuřil, byl naštvaný, styděl se, ale v této situaci byl za to nesmírně vděčný. Jedině s ochranou, jedině s ochranou, zapřísahal se. „Nemáš žízeň?“

„Strašnou.“ přikývla dívka.

„Colu?“

„Prima. Po včerejšku bodne. Po flámu je léčivá. Jinak ji moc nemusím, ale teď si ji dám ráda.“

„Zvláštní. Nemám ji ráda a dělala jsem pro coca colu promo akce. Díky. Rozdávali jsme je v supermarketech. Měla jsem takovej červenej sexy obleček.“

„Hm. To musel být zážitek. Jsi pěkná. Ty můžeš propagovat úplně všechno.“

„Nechala jsem toho po dvou dnech. Spousta dědků po mě slintala a měli oplzlý poznámky. Pořád mě někam zvali.“

„Dědků říkáš. kolik let u jako tebe znamená dědek?“

„Asi tak jako tobě.“

„Bestie.“

„Nelichoť mi. A u tebe je to jiný. Ty jsi hvězda. Můžeš být úplně šedivý a stejně tě kočky budou baštit.“

„K čemu mi to je? Stejně si to nepamatuju. A je to... prázdný. Dřív mě to... ale co zrovna tobě to budu vyprávět.“

„Protože jsem mladá? Nezkušená? Hloupá?“

„Hloupá? Ne. Hloupá nejsi. Včera mě ve Scáru bavilo si s tebou povídat. Nezkušená? Možná ano, možná ne. Nevím. Neznám tě. Rozhodně mladá. Závidím ti to mládí. Tak vstávej. A to tričko si zase vezmi. Prosím. Nemusí tady na tebe každý zírat.“

„Jak si přejete, hvězdo.“

„Neříkej mi hvězdo. Nesnáším to.“

„Fajn.“

Ota ji pozoroval, jak se obléká. Byla krásná. Moc. Kdysi by se na ni hladově vrhl. Ale od té události se sestrou to s ním šlo z kopce po všech stránkách. I té sexuální.

„Hele, je mi to trapný, ale já... vlastně si nepamatuju, jak se jmenuješ.“

„To je dost trapný.“

„Vím. Celej ten můj život je teď dost trapnej. Všecko, co poslední dobou dělám, je takový trapný. Ale nemůžu si pomoct.“

„Irena.“

„Prima, Ireno, pojď, jdeme do té kuchyně. Jenom na sebe hodím něco suchýho.“

Ota otevřel mrazák a vyndal půllitrovou láhev coca coly.

„To nemyslíš vážně? Vždyť je úplně zmrzlá,“ řekla Irena konsternovaně.

„Ségra stihla koupit jenom mrazák. Ledničku už ne.“ Mrazák byl v té hypermoderní kuchyni obrovský a vedle něho, kde byla plánovaná veliká lednice, byla místo ní díra, jak vykousnutý kus uprostřed jinak celého bochníku chleba. Dívka chápavě přikývla. Kupovat lednici je pro rokovou hvězdu pod úroveň. Nečeká, že roková hvězda bude lednice kupovat. Čeká, že roková hvězda bude lednice rozbíjet a malovat na ně grafity. „Aha,“ konstatovala a dál už to nerozebírala.

Ota vzal zmrzlou láhev coly a vrazil ji do mikrovlnky. „Chvíli to potrvá, ale pak je fajn. Jenom to občas neodhadnu a uvařím ji. Ale poslední dobou jsem už získal grif. Když to dám na tenhle obrázek a nechám to tam mastit přesně dvanáct minut, tak je to přesně ono. Studená akorát, stačí ji jen vypít. Ani led nepotřebuješ. Uvidíš.“

Irena přikývla.

„Zdar lidičky, jak se vede,“ řekl No job, který přišel do kuchyně a mohutně zívl.

„Skvěle. A jak se máš ty?“

„Bomba. Dovedete si představit, kdyby teď člověk musel hákovat? Takovej krásnej den, plnej slunce... a promakat ho? To tedy fakt nejsem kretén. Všední dny mám nejradši. Když si pomyslím, jak vostatní makaj a já si dělám, co chci. No není ten život skvělej? Půjčil jsem si nějaký tvý hadry, neva?“

Ota mávl rukou. „Proč by mělo? Jako doma, kamaráde, jako doma. Všichni jsou tu jako doma. Jenom já ne.“

Ozvalo se cinknutí mikrovlnné trouby.

O hodinu později Ota všechny požádal, jestli by neodešli. Chtěl být sám. Mr. Green byl stejně už na odchodu, volal ho byznys a někdo s absťákem.

To No job nadšený rozhodně nebyl. Byl právě rozvalený na lehátku u bazénu. Když Ota k němu přicházel, dopil poslední zbytky červeného vína přímo z láhve. Říhl si a spokojeně si otřel ústa, aby setřel zbytky vína z úst. „Čejče, zrovna jsem měl chuť si zaplavat,“ řekl otráveně, poté, co ho Ota požádal. Když se Ota nelibě podíval na láhev, řekl trochu kajícně: „Vzal jsem tam jednu lahvinku, neva?“

Ota se rezignovaně ušklíbl. „Zrovna tuhle?“

No job se na ní podíval. „Co červený? Měl jsem si vzít bílý?“

Ota se sehnul, uchopil prázdnou láhev a podíval se na vinětu. „Si to pil přímo z flašky?“

„Plzeňský piju taky z flašky, tak co?“

„Vychlastal si mi poslední Barolo. Barolo z vince Badarina, označené jako  DOCG Bersano Piemonte. Tak tohle víno si vypil přímo z flašky.“

„Hm. Nebylo zas tak špatný.“

„Za šestnáct set osmdesát korun za sedmičku, by se dalo předpokládat, že je docela ucházející.“

No jobovi ztuhly rysy. „Aha.“

„Jasně. Aha. Jsem rád, že si se neotrávil. Přímo z flašky,“ kroutil Ota nevěřícně hlavou. „Fakt bys měl jít, nemám moc náladu.“

„Hm. Soráč.“ No job se neochotně zvedl z lehátka. Vždyť to sluníčko bylo tak příjemné. Hladina vody v bazénu přímo vybízela, aby do ní skočil šipku. „Kruci, to je ale podělanej život,“ frflal No job.

„Můžu Tě ještě někdy vidět?“ zeptala se Irena při odchodu.

Ota se jenom pousmál. „Mě? K čemu ti to bude? Chceš snad kámoškám vyprávět, jak to jde s rokovou hvězdou z kopce? Nebo chceš, aby nás spolu cvaknul někdo z bulváru? Toužíš o publicitu?“

Irena posmutněla. Pro to ho rozhodně vidět nechtěla. „Nebuď zlej.“

„Promiň. Rezignoval jsem. Už nevěřím nikomu a ničemu. Nestojím za nic. A já nestojím o nic.“

„Třeba tě vytrhnu z letargie.“

„Hm. Nevím. Zatím to nedokázalo ani konsilium psychiatrů.“

„Zkusím je trumfnout.“

„Hm. Jak chceš. Ale asi budeš zklamaná.“

„Uvidíme,“ řekla Irena a vlepila mu pusu na tvář.

Ota byl rozvalený v luxusní sedačce velkoryse obývacím pokoji s krbem. Nebylo tam nic jiného než sedačka, velká televize a komponentní Hi Fi systém. Pokoj působil velmi stroze, neosobně a studeně. Na prázdných stěnách nebyl jediný obrázek, v pokoji nebyl jediný doplněk, nebyla tam žádná květina. Na zemi byla připravená halda fotografií z koncertů, členů jeho bývalé skupiny Black stars, fotografie jeho sestry a další připomínky slavné éry. Všechno to leželo přes sebe bez ladu a skladu na hromadě v jednom rohu. Jednou to rozvěsí. Jednou. Zatím na to neměl náladu.

Ota měl puštěný záznam posledního koncertu. Zíral na něho naprosto fascinovaně. Věděl, co přibližně v polovině plánovaného koncertu přijde, věděl, že ho to zase rozruší, ale nemohl si pomoc. Už za tři písničky to přijde. Zaryl křečovitě prsty do sedačky, stáhl se mu žaludek. Už za dvě písničky. Začal se potit. Příští písničku. Záběry kamery mířily do kotle. Fanoušci byli ve varu. Dívka na rameni asi svého chlapce točila kolem sebe koženou bundou. Ota začal zrychleně dýchat. Záběr kamer se znovu střihl na pódium a Ota zaníceně svíral mikrofon a se zavřenýma očima do něho vyzpívával text písně. Ota se před televizí celý napjal. Přestal dýchat. Pak padl třeskutý výstřel. Ota ještě ze setrvačnosti chvíli zpíval, rozhlížel se zmateně po ostatních členech kapely. Následovaly další dva rychle po sobě jdoucí výstřely. Ota přestal zpívat a ostatní hrát. Následovala panika. Diváci začali o překot opouštět sál. Kameraman ale duchapřítomně vše zachycoval, asi dobře tušil, že následné záběry mohou být velmi dramatické. Roztřesené záběry ukazovaly cestu kameramana do předsálí. Několik lidí z pořadatelské služby se marně snažilo zabránit panice. Jeden z členů ochranky ukazoval dál do chodby, kde byly prostory pro zázemí kapely. V záběru se mihl druhý kameraman z téže firmy, která na zakázku kapely pořizovala záznam koncertu. Oba se rozeběhli ukazovaným směrem. Doběhli do šatny, kde na zemi ležela na břiše Otova sestra Olina. Zpod břicha ji vytékala krev. Hlavu měla přitisknutou jednou tváří k podlaze. Kamera zabrala její mrtvé vytřeštěné oči.

V té chvíli se Ota konečně zhluboka nadechl, uchopil dálkové ovládání a dvd vypnul. Zavřel oči, schoulil se do sebe a potom vydal slabý hrdelní zvuk jako zoufalé, zraněné zvíře. Opět to nevydržel a opět si záznam pustil. Všichni psychiatři mu to zakazovali, ale on si nemohl pomoci. Musel si to pouštět znovu a znovu a vždy ho to uvrhlo do strašného depresivního stavu.

Ota odhodil dálkové ovládání a spěchal do koupelny. Ze skříňky vyndal plechovou retro krabičku, v které byly původně větrové bonbony. Teď tam měl zásobu kokainu, zakoupenou od Mr. Greena. Uchopil zrcátko a zkušenými, rychlými a úspornými pohyby si připravil lajnu. Potom spatřil v zrcadle svou strhanou, rozrušením zarudlou tvář. Vypadal příšerně. Cítil se příšerně. Takhle přece nemůže dál! Musí se vzchopit! Musí zkusit se bez toho obejít! Vždyť to není žádná spása, kope si jenom hrob. Pomalu se mu začal zklidňovat dech. Rozhodl se. Uchopil zrcátko, zvedl ho nad výlevku a přetočil ho. Bílý prášek kvalitního kokainu se do něho snesl. Vysypal i zbytek z krabičky a všechno to spláchl. Rozhodl se s tím skoncovat. Podíval se opět na sebe do zrcadla a povzbudivě se usmál. „Greene, je mi líto, ale právě si přišel o jednoho ze svých nejlepších zákazníků.“ Ota se najednou cítil líp. O mnoho líp. Vrátil se do obýváku, vyndal dvd a rozlámal ho. Pateticky kousky hodil do vzduchu. Rozlétly se po celém pokoji. Potom vyšel na zahradu, svlékl se do naha a skočil do bazénu. Chladivá voda byla příjemná. Udělal několik temp a obrátil se na záda. Udržoval se na hladině jenom nepatrnými pohyby rukou a tvář měl nastavenou sluníčku. Usmíval se. Vždyť život je tak krásný. Nemíní ho promrhat. Zachvátila ho náhlá euforie. Radoval se, i když věděl, že to je jenom mánie, která vystřídala jeho depresivní stav. Věděl, že je nemocný. Ale v té chvíli byl přesvědčený, že chce s tím začít bojovat.