Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Úsměv za zradlem

01. 04. 2010
8
8
1040
Autor
chocky

Úsměv za zrcadlem

 

Ráno jsem v odraze zrcadla v koupelně viděl kytičku pomněnek. Ležela na okraji vany. Když jsem se otočil, ve skutečnosti tam nebylo nic.  Věřím tomu co vidím v zrcadle.

 

 

Předevčírem ráno tam ležela beruška.

 

A předtím papírek s namalovaným srdíčkem.

 

Jmenuji se  Bohumil Vandas a mám moc rád dárky.

 

Kdybyste bydleli v Bojné, znali byste Irenu Vodičkovou.

 

Nešlo jí neznát, každý jí znal. Říkali, že je hezká jako modelka a opravdu byla.  Pavel Paulát říkal, že je spíš jako dětská panenka, neboť jako panenka taky mluví, protože, když jí položíte na záda, řekne: „Ahoj, já jsem Irča. Udělej mi to, ale buď hodnej.“

 

Já si myslím, že tohle panenky neříkají.

Když jsem byl malý neuměl jsem vyslovovat její jméno Irena. Říkal jsem jí Ena. Už jí to zůstalo.

 

S Enou jsme vyrůstali spolu u pěstounů. Bylo nás tam dohromady vlastně pět. Já, Ena, Pavel Paulát, Michal Vydra a pak se narodil pěstounům Venoušek. Ten měl pokoj sám pro sebe a s náma se moc nebavil. I když byla o rok mladší než já, byla o hodně menší. Vozil jsem jí na zádech a třeba i nosil do školky.Byl jsem o rok mladší, ale o hodně větší a prý hodně silný. Pak jsem měl jít do školy a pěstouni se mnou museli jít k nějakému doktorovi. Ten mi řekl, že by byla škoda aby tak hodný kluk jako já chodil do normální školy a já že prý budu chodit do zvláštní školy. Tam jsou prý všichni zvláštní jako já. Ten večer se doma pěstouni zase hádali ona na něj křičela, že jí to bylo jasný už od začátku, že je ten kluk mimo. On se opil a šel spát. Ena večer přišla večer ke mně a řekla mi abych nebyl smutný. Nebyl jsem smutný, bylo mi to jedno.

Ve škole mě to potom docela bavilo. Myl jsem tabuli, nosil křídy. Taky jsem klukům ořezal tužky. Ale jen jednou. Oni mě s nima potom píchali do břicha, tak jsem už jim tužky neořezával. Jednou mi jeden z nich vzal svačinu. Vzal jsem ho za ruku a stisknul. Něco mu v ní křuplo. Pak už se mnou nebavili. Pěstounovi řekli, že bych měl chodit do ještě zvláštnější školy než je tahle. Nakonec mě nechali v téhle.

Ena byla moc chytrá. Měla samé jedničky a prý byla tak chytrá, že to někam dotáhne.  

 

Čekával jsem na Enu před školou a chodili jsme spolu domů. Večer, když jsme večeřeli tak se pěstounka dívala, jestli mi Ena nedává ze své porce. Mám jídlo moc rád, ale vždycky mi dávali málo. Prý už takhle jsem dost tlustý. Mě to nevadilo. Mohl jsem aspoň Eně dělat ochránce.

 

„Bobo má trenky z padáku,“ křičel na mě Venca Grepl a řval při tom smíchy. Neměl jsem ho rád. Hlavně proto, že na mě posílal kluky. Oni vždycky přiběhli a praštili mě do břicha. Než jsem je stačil chytit tak zase utekli. Z dálky na mě křičeli různé věci. Třeba, že když si večer lehnu, tak se mi břicho vlní až do rána. Nebo, že „Bobo prdem vyhladí město“. Nevadilo mi to. Vadilo mi, že si všímali Eny. Čím jsme byli starší, tím to bylo horší. Když nám bylo kolem šestnácti všechno to vlastně začalo.

 

„Ireno ukaž nám dudy?“ volali na ní z dálky.

„Hele ty máš pod sukní průvan co? Že se ti tak často zvedá!!“ řvali Grepl s ostatními a chechtali se.

 

„Ty chudáčku nadrženej, to už ti ruka nestačí?“ volala na ně Ena.

„Eno, poď pryč. Půjdeme jo?“ říkal jsem jí.

 

Neměl jsem Grepla rád a kdybych ho praštil, asi bych ho mohl zabít.

 

Ena to vycítila. Ona dokázala vycítit vůbec spoustu věcí.

„Bobo mám s tebe občas strach. Dokázal bys někoho zabít?“

„Udělal bych to jen kvůli tobě,“ odpověděl jsem jí.

 

Pěstounka říkala Eně, že je stejná jako její matka. Prý je teď v penziónu za to že měla ráda mužský. Říkala, že Ena dopadne stejně. Ena dělala spoustu zakázanejch věcí. Třeba kouřila. Někdy mi to připadalo, že ty zakázaný věci dělá ráda. Taky chodila ráda za garáže. Na konci sídliště byly zděný garáže kam si dávali auta lidi, co nechtěli, aby na ně pršelo. Ena tam chodila kouřit. Taky tam s ní občas chodili kouřit kluci. Já jsem vždycky stál u cesty a dával pozor jestli něco nejede. Ty kluci dávali Eně dárky. Někdy jsem dostal dárek i já.

 

 Mám dárky moc rád.

 

 Kousek od těch garáží byl starej sklad. Nikdo už tam nechodil jen my. To bylo naše tajný místo. Kdyby to věděla pěstounka asi by nám to taky zakázala. S Enou jsme se dohodli, že to nikomu neřekneme. Nikdo to nevěděl a tak nám to taky nikdo nemohl zakázat. To bylo docela chytrý ne? Vymyslela to samozřejmě Ena.

Taky jsme měli svůj tajnej seznam. Jako když se jde nakupovat. Na jedný straně byly lidi, který jsme nenáviděli a na druhý byli lidi, který jsme měli rádi. Tu stranu, kde byli ty co jsme je nenáviděli, natřela Ena červenou vodovkou. Ta druhá byla bílá.

Červená strana byla plná jmen. Byl tam hlavně Grepl a kluci kolem něj. Pak jsme tam připsali i Pavla Pauláta. Už byl skoro dospělej a s náma se nebavil. Byli tam pěstouni. Jo, taky její učitel zeměpisu.

„Pan Nývlt je moc hodnej pán,“ řekl jsem jí tenkrát. Bydlel v domku na konci naší ulice a když jsem mu pomohl posekat trávník, dával mi za to sladkosti nebo peníze. Učil Enu zeměpis a asi na ní byl přísný. Ena byla moje jediná kamarádka a tak jsem jí věřil.

„Bobo, to bys nepochopil, on je jinej než ostatní učitelé, měl by sis na něj dát bacha. I když ty asi ne, to bys leda musel nosit sukni,“ řekla.

 

Jednou za čas se na nás přišli podívat ze sociální péče. S pěstounkou se ta pani z péče moc dobře znala. Den před tím se u nás hodně uklízelo, pěstoun ani nešel do hospody. Ta paní pak přišla a furt seděli s pěstounkou v kuchyni a pili tam kafe.

 

„Ahojda Bobo, jak to jde?“ zdravila mě vždycky ta paní.  Takhle mě zdravila pokaždé, když přišla.

„A co holky?“ ptala se taky.

 

„Holky jsou blbý,“ odpovídal jsem. Všechny samozřejmě blbý nebyly. Jedna určitě ne a to byla Ena. S Enou jsme si rozuměli. Aspoň do té doby, než začala dělat ty divný věci.

Někdy to vypadalo, jako by sledovala někoho, kdo v místnosti vůbec není. Když byla sama, někdy odpovídala na nějaké otázky, které jí nikdo nedal. V chodbě jsme měli takové velké zrcadlo. Seděla na židli z kuchyně před zrcadlem a dívala se do něj. Když jste se na ní pozorně podívali, měli jste pocit, že se nedívá na sebe ale jako by koukala na televizi nebo z okna vlaku. Na očích jí bylo vidět, že v tom zrcadle sleduje něco, co se hýbe.

 

Jednou jsme spolu šli na naše tajné místo. Tam za garáže do skladu. Když jste se tam chtěli dostat, museli jste se protáhnout takovou malou dírou v drátěném pletivu.  Pak se člověk musel dostat přes strašnou spoustu kopřiv, projít kolem takového starého zrezlého vozíku a za ním byly polovyvrácené dveře. Uvnitř nebylo nic jen ta stará sedačka, kterou jsme tam jednou odtáhli od popelnic. Na zemi ležely kousky skla z oken, klacky, prkna a papíry z krabic. Střechou trochu teklo když pršelo, ale jinak tam bylo moc hezky. Ena mi tam tenkrát řekla, že se s ní děje něco divnýho.

 

„Mluvím s lidmi, kteří už tu dávno nejsou. Dokonce je můžu vidět v zrcadle.“

 

Trochu jsem to tenkrát nechápal, ale ona vypadala vylekaně, tak jsem jí to nechtěl říkat. Občas se  mi taky děje něco divnýho. Třeba loni když se mi točila hlava a měl jsem průjem.

 

„Tak si vem Paralen a vylež to. Za pár dní to bude dobrý,“ řekl jsem jí.

 

Smála se dlouho. Nechápal jsem čemu. Myslel jsem to dobře. To odpoledne jsme tam byli až do setmění. Vyprávěla mi to těch divných věcech a asi byla ráda, že to může někomu říct. Řekla mi tenkrát, že slyší hlasy. Některé prý povídají úplné nesmysly. Některé se s ní snaží dorozumívat a ptají se jí na různé věci. Občas je prý vídá v zrcadle. Vyprávěla mi, že byla v knihovně. Ne v té naší. Jela prý až do Prahy. Tam o tom co se sní děje četla v různých starých knihách. Prý se tam píše, že už kdysi si ti lidé co ty knihy psali mysleli, že zrcadlo je taková brána mezi dvěma světy a někteří lidé jsou klíče, které ty brány odemykají. Moc jsem toho nepochopil a ptal jsem se jí na ty světy. Vždycky jsem si myslel, že je jenom jeden. Ona mi to začala vysvětlovat. Moc jsem toho potom neslyšel. Po ruce mi lezla beruška a já jí pozoroval jak mi leze až k lokti. Pak roztáhla křídla a frrr. Byla pryč.

 

Jednou odpoledne jsem přišel domů ze školy a Ena tam nebyla. Šel jsem jí hledat. Když jsem jí nenašel za garážema tak jsem šel na naše místo.

Už u díry v plotě jsem slyšel, že na našem místě někdo je. Slyšel jsem smích. Znělo to vesele. Byl to mužský smích a možná ženský. Dostal jsem strach, že by někdo mohl najít náš seznam. Měli jsme ho schovaný v takové malé krabičce v díře pod prknem ve stěně. Tak jsem se pomalu plížil ke dveřím skladu. Měl jsem strach a srdce mi tlouklo jako když jednou v televizi ukazovali takovej velkej buchar.

Nejdřív to vypadalo, že na naší sedačce leží někdo, kdo má čtyři nohy. Zbytek zakrývalo opěradlo sedačky. Tak jsem šel dopředu, abych líp viděl, ale kopl jsem do plechovek, který, který jsme tam s Enou nastražili kvůli zlodějům.

 

Ze sedačky vyskočil Venca Grepl. Úplně nahatý!

 

„Ty hnusnej kriple,“ zaječel. „Ríkala s´, že bude doma!“

 

Za ním vstala Ena. Byla taky nahatá a držela se za hrudník. Nebylo divu, když na ní ležel Venca Grepl.

 

Musím říct, že takhle jsem Enu ještě neviděl. Jen když jsme byli ještě malý. Teď to bylo ale o hodně hezčí. Dole v břiše se mi ozval takový divný pocit. Ještě jsem ho necítil. Jen několikrát ve snu.

 

„Co na ní tak čumíš ty psychouši,“ a rychle si strkal nohy do kalhot.

 

Venca Grepl byl na červené straně seznamu. Navíc nevím proč, jsem mu najednou chtěl něco udělat. Tak jsem vyrazil.

Venca Grepl dostal strach a snažil se utíkat ale upadl protože ještě neměl natažené kalhoty.

Doběhl jsem k němu a docela mě překvapilo, že se mi podařilo vyvinout takovou rychlost. Na běhání jsem nikdy moc nebyl. Popadl jsem ho a zvedl nad hlavu. Když jsem ho měl nad hlavou, tak jsem si najednou uvědomil, že nevím co s ním dál. Navíc za mnou Ena začala strašně vřeštět. Udělal jsem pár kroků, když se mi Ena pověsila ze zadu na krk. To mi zase tak nevadilo tak jsem šel dál.

 

„Bobo, pusť ho!!“

 

Šel jsem dál až do chvíle kdy mě Ena zezadu kousla do krku. To už mi vadilo. Chtěl jsem jí setřást a tak jsem se trochu oklepal ale nějak jsem to neodhadl a klopýtl jsem. Grepl padl na podlahu. Když dopadl tak podivně hekl. Ena odletěla na druhou stranu. Narazila do sedačky. Vykročil jsem ke Greplovi. Měl jsem na něj obrovský vztek a vlastně jsem v tu chvíli nevěděl proč.

 

„Bobo, ne!! Vždyť ho zabiješ!!“ křičela Ena.

 

Když jsem došel ke Greplovi ležel na zemi a lapal po dechu.Měl vyvalené oči a všiml jsem si, že má fialové rty. Jak jsem ho odhodil tak si asi vyrazil dech.

 

„On se dusí…“ řekla někde za mnou Ena. Bylo to potichu. Když jsem se k ní otočil vypadala ještě vylekaně.

 

Grepl ležel na podlaze a začal sebou divně škubat. Ena k němu přiskočila, posadila ho a začala ho mlátit do zad.

 

„Doprdele, umírá…“ zařvala Ena a furt ho mlátila do zad.“ Má vyraženej dech.“

 

 

„Uhni,“ řekl jsem a odstrčil Enu stranou.

 

Jednou jsem v televizi viděl jak si nějakej kluk vyrazil dech a jeho táta ho vzal za nohy a zatřepal s ním. Tím mu dech zase naskočil.  Vzal jsem tedy Grepla za nohy a zatřepal s ním.

 

Vedle mě zase začala křičet Ena. Asi si myslela, že mu zase chci něco udělat. Původně jsem měl na Grepla vztek. Když jsem ho ale viděl jak tam leží a škube nohama, tak mě to nějak přešlo.

 

Zatřepal jsem s ním a nic se nestalo.

 

„Bobo pusť ho. Nesmíš ho zabít“ zařvala za mnou Ena a skočila mi zase na záda.

 

Zatřepal jsem s ním znova. Tentokrát se už nadechl.

Položil jsem ho na zem. Ena mi seskočila ze zad. Měla slzy v očích a byla strašně bledá.

Když jsme se všichni uklidnili, tak jsme si sedli do naší sedačky a povídali si.  Ena mi řekla, že má Grepla moc ráda a že když na sebe křičeli bylo to jen na oko aby si ostatní mysleli, že se nemají rádi. Grepl měl strach z táty. Greplovi bydleli na konci naší ulice. Měli celý dům oplocený vysokou zdí a na stěnách toho domu měli kamery. Měli bazén, traktor na sekání trávy, měli dvě auta, měli saunu a Greplová občas modřiny. Starej Grepl měl dvě firmy a pěstoun jednou řekl že starej Grepl je velká svině, která se má za každýho režimu dobře. Asi z něj měl opravdu strach.

Ena a Grepl mi potom vyprávěli, že se mají moc rádi a že se spolu tajně schází. Musel jsem jim slíbit, že to nikomu neřeknu.

 

Ena v té době přestala chodit s klukama kouřit za garáže. Některý kluci to prej nesli docela špatně. Sice jsem nechápal proč, ale Pavel Paulát říkal že tam Ena stejně jednou zase začne chodit.

 

Někdy v tý době na gymnázium kam Ena chodila přišel novej učitel matematiky. Nývlt. My ho moc dobře znali. Byl to náš soused. Ena ho neměla ráda. Začal jí učit matiku a Ena najednou začala dostávat pětky.

 

Pěstoun v tý době začal bejt nemocnej a tak jsem mu chodil pro pivo do džbánku.

„Á Bobo, dobrý den. Copak byste si přál pane?“ zdravil mě vždycky pan Bláha. Vykal mi schválně a přitom pomrkával ke stolu nejblíž pípy. Tam vždycky někdo seděl.

 

„Chci pivo do džbánku a tady mám peníze“ odpovídal jsem mu.

 

Když mi natočil pivo tak mi řekl:“Ne abys po cestě upíjel. Po pivu měkne mozek.“

 

„Někde vzadu od toho stolu někdo poznamenal:“Jo u Boba by to byl fakt průser.“ A pak se všichni začali smát.

 

Den na to jsem Eně řekl aby hospodského Bláhu připsala na červenou stranu našeho seznamu. Řekla mi, že je tam už plno a že tam nemůžeme psát každého kdo si ze mě udělá srandu, protože by nám jeden papír nestačil.

 

Tak jsem ho tam připsal sám.

 

Ena mi řekla, že Nývlt je moc zlej. Mluvila přes zrcadlo s nějakou holkou která ho znala.

Ta holka prý mluvila dost z cesty. To některý dělávají. Prý u nich byla jejich smrt tak ošklivá, že se s toho jejich vědomí už nevzpamatovalo. Mluvila ale i o Nývltovi. Má rád, když to někoho bolí.

„Nývlt je hodnej.“řekl jsem jí znovu.

„Nývlt, je hlavně úchylný prase. Kdybys věděl co dělal mě a ostatním, už by jsi mluvil jinak. Dej si na něj pozor. Dává mi pětky jen proto, že chce abych mu dala.“

„Nevěděl jsem co by mu měla dát, ale tušil jsem že to asi nebude normální věc. Tak jsem radši mlčel.“

Ena mi říkala, že  ví jak na něj a že jí ta holka sdělila jak na Nývlta sežene důkazy. Prý se dohodli s Greplem, že ty důkazy pošlou na policii. Až je najdou.

 

 Někdy v té době jsem šel  naší Šeříkovou ulicí v které nikdy žádné šeříky nerostly. Na rohu jsem  narazil na Grepla a jeho partu. Kluci na mě pořvávali a Grepl taky.  Dělal jsem, že to neslyším. Když jsem je míjel Venca Grepl na mě zamrkal aby to ostatní neviděli. Mrknul jsem na něj taky, aby věděl, že jsem to pochopil. Najednou jsem zjistil, že to utajení je docela zábavná věc.

 

Enu jsem jednou našel před zrcadlem jak sedí a pláče. Když jsem se jí zeptal proč, řekla že mluvila s tou holkou co jí zabil Nývlt. Řekl jsem ať mi jí ukáže a ona ukázala na zrcadlo ve kterém jsem stál jen já a ona.

„Pávě tam stojí a mluví.“

„A co říká?“ zeptal jsem se.

„Víš co? Něco zkusíme,“ řekla.

Musel jsem si sednout na její židli čelem k zrcadlu. Ena si stoupla za mě a položila mi ruce na spánky.  Zavřela oči a tvářila se strašně soustředěně. Já jsem koukal do zrcadla. Nedělo se dlouho nic. Už mě to přestávalo bavit, když se najednou něco v odraze změnilo. Vypadalo to jako chyba v signále na televizi. Jakoby vedle nás stála průhledná postava z želatiny

„Něco tam stojí,“ řekl jsem.

„Stojí přímo napravo od nás. Já ji vidím jako by tu byla s námi.“

 

Pak to zmizelo. Ena mi řekla, že to že jsem ji viděl znamená, že mi trochu té svojí síly předala. Ona tam ty lidi vidí jako by stáli živí přímo před ní a navíc slyší co povídají. Já viděl jen takovou postavu z mlhy. Viděl jsem ale její pantofli. Neměla jí na noze. Prý můžu vidět jen věci kterých se nedotýkají. Od té doby jsem do zrcadla moc nekoukal. Radši.

 

Pěstounka mě budila vždycky ráno v sedm. Nasnídal jsem se  a šel vyprovodit Enu do školy. Pak jsem šel do své školy, té mé – zvláštní. I když to byla škola určená pro mě tak jsem stejně musel párkrát opakovat. Učení mě nikdy moc nebavilo. Popravdě řečeno mě bavilo být s Enou a rád jsem jedl. Ostatní nestálo za nic. Po škole jsem vždycky přišel domů a díval se na televizi. Ena přišla ve čtyři a učila se. Pak jsme šli spolu ven. Takhle to bylo celý léta. Pak se jednoho rána stalo něco zvláštního, Ena nebyla u sebe v pokoji. Pěstounka řekla, že už toho má dost a že až se objeví, že jí rozmlátí prdel. Najedl jsem se a vyrazil do školy. U gymnázia stály dvě policejní auta.  Ředitel gymnázia stál před hlavním vchodem a oznamoval žákům, že na dnešek uděluje všem den ředitelského volna s důvodů vyšetřování policie. Byl bledý.  Po městě se pak povídalo že tam našli Vencu Grepla. Někdo ho zabil nožem a pak ho posadil do šatny. Všude byla spousta krve. Dokonce se zjistilo, že tam byla i cizí krev.

 

 Odpoledne jsem šel kolem zrcadla na záchodě ve škole. Bylo tam napsáno: BOBO!  Jako když někdo dýchne na sklo a do toho něco napíše. Chtěl jsem to setřít rukávem, ale nešlo to. Bylo to napsáno zevnitř.

 

Ena se nevrátila ani večer a pěstoun šel na policii aby to ohlásil.  Dostal jsem o Enu strach. Navíc se mi po ní začalo stýskat.

 

Po týdnu k nám přišel policajt a ptal se mě na Enu. Jestli se z někým kamarádila a jestli měla kluka. Pěstounka mu řekla aby se mě na nic neptal, protože nejsem svéprávný.  O Greplovi jsem mu nic neřekl. To bylo přeci tajemství.

Pak byl u Eny v pokoji a prohledával jí věci.Stáli potom s pěstounem na chodbě a povídali si. Poslouchal jsem za dveřmi.

 

„Nemusíte mít strach, většinou se do čtrnácti dnů vrátí. Nic se jí pravděpodobně nestalo je někde s přítelem a bojí se vrátit domů,“ řekl ten policajt.

 

„Máme o ní hroznej strach. Je jako naše vlastní,“ lhal mu pěstoun a já si v tu chvíli vzpomněl jak Enu furt mlátil. Jednou jí zbil tak, že nemohla chodit do školy aby jí nebyly vidět modřiny na obličeji.

 

Večer jsem stál před zrcadlem v koupelně. V odrazu zrcadla byl na vaně vidět položený nůž. Z nože kapala krev do vany. Celé dno bylo pokryté krví. Když jsem se otočil ve skutečnosti tam nic nebylo.

 

Druhý den jsem šel na naše tajné místo. Bylo mi moc smutno a stýskalo se mi po Eně. V tajné skrýši jsem našel náš seznam. Bílá strana zůstala stejná. Na té červené se ale něco změnilo. Venca Grepl byl přeškrtaný. Byl tam taky Nývlt. Ten tam byl už z dřívějška. Tentokrát byl podškrtnutý, několikrát a Ena za ním ještě udělala vykřičník. V tu chvíli mě napadlo, že jsem jako ti detektivové v televizi a že hlavním podezřelým je Nývlt.

 

K večeři byly palačinky. Ty mám moc rád. Pěstounka mi po večeři dala prášek po kterém se hodně uklidním a řekla mi že asi našli Enu a že je mrtvá. I když jsem měl prášek tak jsem rozbil stůl a vytrhl jsem kuchyňskou linku. Pěstoun mi skočil na záda a píchl mi tu injekci, kterou jsem dostal tenkrát, když jsem se vztekal a rozbil dveře.

 

Probudil jsem se ráno. Pěstoun a pěstounka seděli v rozbité kuchyni a bavili se spolu. Pěstoun byl  opilý.

 

„Je mi jedno kolik za něj máme peněz. Ten debil musí z domu. Jedině Ena to s ním uměla a ta je mrtvá. Pošlem ho do ústavu a vemem si jinýho. Bobo musí z domu. Vidělas přeci jak včera řádil,“ říkal pěstoun.

 

„Jinak je moc hodnej,“ řekla pěstounka.

 

Ten den jsem nemusel do školy. Spal jsem dlouho a probudil se až odpoledne. Nechtěl jsem pryč. Tady jsem byl doma. Bylo mi smutno. Šel jsem do koupelny a díval se do zrcadla. Najednou tam před mýma očima začal někdo psát na zrcadlo, ale jakoby zevnitř. Nejdřív se objevilo velké N. Pak ten divný prst začal psát Ý. Chvilku se nic nedělo a pak se na zrcadle objevilo i V.  L a T už se tam ani nemusel psát bylo mi jasný, že tam někdo píše NÝVLT.  Asi  v tu chvíli mi došlo, že ty nápisy a vůbec divný věci se zrcadlem asi dělá Ena.

 

„Eno?“ zašeptal jsem.

 

Na zrcadle zmizel Nývlt a objevila se kresbička smajlíka s úsměvem. Tu Ena nakreslila místo podpisu vždycky když mi doma nechávala vzkaz na lístku v kuchyni. Třeba když jsem měl vynést koš.

 

Byla to Ena.

 

V tu chvíli jsem si uvědomil, že už ji nikdy neuvidím a začal jsem brečet. Na zrcadle se oběvil další smajlík, ale já začal brečet ještě víc. Uvědomil, že to co bylo dřív bylo moc hezké a že už se to nikdy nevrátí. Utekl jsem z koupelny a do žádného zrcadla jsem se toho dne už nepodíval.

 

Příští ráno se zase v zrcadle na chodbě objevila ta zakrvácená kudla. Ena mi chtěla něco říct a já poprvé v životě začal litovat toho, že nechápu co mi vlastně chce. Bylo toho na mě moc a já se v tom vůbec nevyznal. Měl jsem strach, že budu muset jít pryč. Taky jsem byl smutný po Eně. Ve škole jsem jen tak seděl a nic nevnímal. Paní učitelka na mě mluvila, ale já jí vůbec neposlouchal. Nakonec zavolali pěstounce. Ta si pro mě došla a odvedla mě domů. Po cestě mě pohladila po hlavě. To se stávalo málo kdy. Doma jsem si zalezl pod peřinu a dělal že spím.

 

 

V noci jsem vstal a šel k zrcadlu do koupelny. V odraze ležel přímo před zrcadlem koupelny náš seznam. Na červené straně byl několikrát podtržený Nývlt. V tu chvíli jsem to pochopil. Ještě chvilku jsem tam stál a Ena mi psala za zrcadlo.

 

Byla vždycky moc chytrá a měla to dobře vymyšlené.

 

 

Nývlt bydlel na konci ulice. Vzal jsem si tepláky přes pyžamo a vyšel ven. Prošel jsem celou Šeříkovou ulicí kde nikdy žádné šeříky nerostly.

 

Měl odemknutou branku. Venku ke mně přiběhl jeho pes Kazan. Neštěkal protože mě znal.

Dveře do domu byly otevřené. Uvnitř to smrdělo.

Nývlt ležel v obývacím pokoji na sedačce.  Spal oblečený a na stole stála poloprázdná láhev vodky.

 

Vzal jsem ho za ruce a nohy. Trochu se škubal a začal křičet. Bylo to marné, držel jsem ho pevně.

 

Vynesl jsem ho nahoru nad schodiště do patra. Křičel, naříkal a sliboval.

 

Taky se přiznal.

 

„ Ty zkurvenej kriple,“ vykřikl když jsem ho hodil ze schodů.

 

Ten zkurvenej kripl ho hodil ze schodů přesně jak mi to popsala Ena. Letěl hlavou rovnou dolů a když dopadl křuplo to.

 

Láhev s vodkou jsem hodil k místu, kde ležel.

 

Přímo proti schodišti měl pan učitel Nývlt zrcadlo. Když jsem se tam vracel z tou flaškou byl na zrcadle malý smajlík.

 

Ráno když jsem se probudil šel jsem do koupelny. V odraze zrcadla tam ležel papírek s namalovaným srdíčkem.

 

Další den tam ležela beruška.

 

Jmenuji se Bohumil Vandas a mám moc rád dárky.

 

8.7. 2009

 

 

 

 


8 názorů

Beed
13. 04. 2010
Dát tip
I když byla o rok mladší než já, byla o hodně menší. Vozil jsem jí na zádech a třeba i nosil do školky.Byl jsem o rok mladší, ale o hodně větší a prý hodně silný. Mám pocit, že si po sobě moc nečteš, co píšeš. Jinak by ses musel podobným zmatkům vyhnout. Kdo byl tedy mladší, Bobo nebo Irena??

Beed
13. 04. 2010
Dát tip
No, docela jsem se začetla... Není to špatná povídka, ačkoliv - možná to nebyl tvůj úmysl, ale strašně moc mi to připomíná Forresta Gumpa. Jeho styl vyprávění, myšlení. To mi trochu vadilo, protože Forrest je jen jeden :) Obsahově fajn, vražda Eny profesorem matematiky (a pozor! Pana Nývlta jsi původně označila za učitele zeměpisu!) možná trochu přehnaná duchařina se dala přežít, i když Enina věta „Mluvím s lidmi, kteří už tu dávno nejsou. Dokonce je můžu vidět v zrcadle.“ mi zase evokuje Šestý smysl. Pozor na pravopis, trochu mi z chyb běhal mráz po zádech. Ale vykreslení povah pěstounů, Vency Grepla a jeho rodinky a dalších rozhodně není špatné. Za mě tip.

Tobša
03. 04. 2010
Dát tip
Zdravíčko, velice se mi to líbilo. Příběh to byl věru čtivý a dobrý. Ten nestandard a tempo... Zaujalo to. Co bych vytknul je, že, možná dost zbytečně byla uváděna jména sourozenců, sice tam jsou jen jednou, ale i tak, většinou se dávají jména jen důležitým postavám, ale což... Víc mi vadí nevyužití Nývlta. A ten konec. To jsi dle mého autorsky odbil. Řekl bych, že z toho šlo vytěžit víc. Co mi hodně vadilo byla absence čárek. Mám na mejlu seznam chyb, přidal bych ho sem, ale je hodně dlouhý a byl by zbytečně rušivý. Hodně šlo i využít vztahu toho kluka s Enou, pěstounů s Enou a tak. Skoro mi to příjde, jako kdyby ses bál(a) (?) trochu rozvést nitky příběhu a napnout nás... Nu, nevím, co konkrétního poradit, jsou to všechno věci mé osobní, co vytýkám. Snad jenom zamakat na gramatice. Hodně štěstí do další tvorby, TIP.

chocky
02. 04. 2010
Dát tip
Díky za kritiku. Každá je dobrá.

Lakrov
01. 04. 2010
Dát tip
Ještě než se 'provalí', že ten, jenž píše v první osobě, je 'zvláštňák' už na mě text dělá dojem 'Forest Gump' -- takové to strohé líčení událostí kolem sebe bez špetky porozumění proč k nim dochází a bez chápání souvislostí mezi nimi. Taková odevzdanost... A dál vidím, že i to ochraňovatelské chování, směřované na Enu se čímsi podobá tomu filmu. Na můj vkus je v textu dost krve, aspoň slovně (zkrvavený nůž, kapající krev...) -- nešla by ta krev nahradit něčím, co vyvolává podobné pociti, ale 'nešpiní'? I přes poněkud roztápaný začátek se mi ta povídka líbí. Od určitého (teď nevím kterého) místa totiž začíná mít celkem spád a je plná napětí. Trochu výhrady mám snad už jen k těm 'nadpřirozeným' viděním; Mluví-li o nich BObo, je to v pořádku (Bobo je přece blb), ale mluví-li o nich Ena, mohlo by k nim existovat 'alespoň hypotetiché' racionální vysvětlení. Text by zasloužil víc péče, ale zase ne 'o moc'... Nebo spíš udržet se při ůpravačh toho textu na myšlenkové úrovní blba Boba, protože tak, jak je to psáno teď, je to sice kostrbaté, což ovšem dodává povídce autentičnost. Je to dobrá povídka. Tip za ní. Nadávky soukromě.

zaujalo , hodně

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru