TRAPNÉ VELIKONOCE

TRAPNÉ VELIKONOCE

Tento úžasný svátek musel vymyslet někdo, kdo se opravdu nudil. O tom, že to byl určitě chlap není pochyb. Komu připadne normální, že vás zmlátí a vy ho ještě s úsměvem obdarujete, tak je blázen.

Jasně, já vím, tradice. Jako bych slyšela babičku – „musíš malovat vajíčka, abys měla co chlapcům dát, oni ti dávají proudkem zdraví, tím, že tě poplácají.“

Fajn poplácají, ale ne zmlátí.

Letělo mně tohle hlavou, když jsem se v koupelně snažila udělat ze sebe člověka.

„Tento svátek nesnáším.“ Oznámila jsem mámě místo ranního pozdravu.

„Jako malá ses na něj těšila.“ Řekla s úsměvem.

„Jako malá, jsem neměla rozum.“ Zamračila jsem se.

„A teď ho jako máš?“ „Proč si nám nedala vědět?“ Ozval se ve dveřích strýcův hlas. Pak mě chytil, aby splnil velikonoční povinnosti.

„Ha, ha, ha, hrozně vtipné.“ „No nic, prvního chlapa mám za se…….“

Nedořekla jsem, protože začal drnčet neuvěřitelným způsobem zvonek. „Ticho, ticho.“ Nabádala jsem přítomné. „Třeba odejdou.“

Neodešli. Strýc se škodolibě šklebil od stolu kde měl moc práce s ochutnáváním chlebíčků, prý jestli nejsou otrávené, jak vysvětloval mamce.

Kéž by byly, aspoň by bylo ticho. Říkala jsem si.

S velkým nádechem a nahraným úsměvem, jako že jsem hrozně ráda, že mě došli zmlátit, jsem otevřela.

„Nazdáááár.“ Hulákali jak na lesy a už mě mlátili.

„No, nazdar.“ Sykla jsem nadšeně.

„Ty tam máš snad peřinku.“ Usmíval se kámoš, který mě plácl rukou.

„Myslela jsem, že se bije jen proutkem.“ Podotkla jsem a pak přemýšlela, že mně vlastně zrovna řekl, že mám velký zadek.

„No jo, promiň, ale to fakt vypadá…..“  „Dobře, dobře,“ skočila jsem mu do řeči a ksichtila se jako kdybych právě snědla šťovík. „Nerozváděj to zbytečně.“

Když se pak ládovali a pili, oznámil mně jeden, že už u nás byli v šest ráno, ale dole bylo zavřené a zvonek asi pokažený.

Jak jindy na ten zvonek nadávám, že blbne, teď jsem děkovala Bohu, že se pokazil. To poslední co bych chtěla bylo, aby mě viděli v pyžamu.

Po nich přišli šlaháči za ségrou. Protože to byli kluci s kapely, vytáhli se kytary, zpívalo se a hrálo. Tohle bylo super.         

Poslední dorazili až hodně pozdě odpoledne, kdy už jsem si myslela, že to mám za sebou. Asi jako bonus, nebo co.

Byli už poněkud, jak to říct slušně, no společensky unavení. Zbili mě, fakt doslova, se slovy, „aspoň ti můžeme vrátit za celý rok to rýpání.“

Nevím, co tím jako mysleli, když já jsem moc hodná holka.

Tak jak od nich jsem nedostala ani jako malá a to jsem nebyla zrovna andílek.

Pak se usadili. Bylo mně řečeno, že si mě nechali naposledy, protože jsem nejlepší.

To jsem měla opravdu velkou radost.

Já jim rozdala ty stupidní čokoládové vajíčka, které mimochodem hodili do tašek takovým způsobem, že člověk potom jen podle obalu mohl hádat co to před tím vlastně bylo.

Teda až na jednoho, abych mu nekřivdila, ten si dal vajíčko do kapsy u košile, aby se nerozbilo.

Hoši se potom očividně bavili.

Jeden mi vyznával lásku, nešlo mu vůbec rozumět jen útržky.

Druhý mi oznámil, že jde zvracet a šel na náš balkón. Já samozřejmě utíkala hned zaním se podívat jak moc vážně to s tím zvracením myslel.

A třetí, když jsem šla z toho balkónu si mě posadil na klín a tím si inteligentně rozmáčkl, to čokoládové vajíčko co měl v kapse. Pak se zvedl a šel do koupelny.

Z tama jsme slyšeli jen nadávky, že máme malou koupelnu a že se zašprajcl mezi umyvadlem a pračkou.

V tom se ozvala šílená rána až se i mamka lekla, která byla v kuchyni. Šla jsem se podívat co se stalo. On ležel ve vaně jako želva na krunýři a snažil se vstát. Nedalo se, se nesmát.

Pak se rozhodli už konečně jít, protože jim začalo být hromadně špatně.

Já jim za odměnu svázala tkaničky u bot.

Oni, ale byli tak na mol, že je nenapadlo si je rozvázat a tak skákali do výtahu jako kobylky. Nad čímž jsem kroutila, jen nevěřícně hlavou. Dobře jim tak, i když je mám moc ráda, byla jsem spokojená, že už je ten den neuvidím.

A co říct na velikonoce?

No, ten den jsem zjistila dost věcí.

Například, že mám zadek jako polštářek, že jsem nejlepší a že máme špatně navrhnutý byt, protože je v něm malá koupelna.

A taky, že ségřini kamarádi, jsou talentovaní víc, než ti moji, kteří ani neví co je to nota, natož nezpívat falešně.

Takže, když to shrnu. Kdyby velikonoce nebyly, tak kromě toho dne volna, bych opravdu po nich netruchlila.

( I když, kdo by se nám pak válel ve vaně, že jo. )