Kapitola první

            Stačil jediný pohled na ztracený soumrak, aby mne vyvedl z omylu. Byla to chyba, ale již na tom nezáleží. Nezáleží již na ničem. Musím odejít, Soumrak bohů nastal – díky mně!

Ze žil mi tryská krev. Cítím, jak ztrácím sílu. Lahti jsem neviděla, ani Helsinky… Co jsem ztratila, co získala? Bože… Odpusť, tohle jsem nechtěla… Takhle jsem to nechtěla!

Co udělají, až mne najdou? Budou mne litovat? Kde že! Budou mít radost? Asi… Kdo by mne litoval a proč? Běh světa se nezastaví, ne dnes, ne pro mne. Jsem litanií ticha. Taková ztracená duše.

Cítím již chlad. Žíly tepou. Je to možné? Jsou jako tepny. Cítím pulz s každou ztracenou kapkou. Buch, buch, buch, buch… Zpomaluje tak rychle. I love you, darling… Jak moc jsem ti to chtěla říct, Alexi. Bylo by ti to jedno, jistě… Chtěl jsi ji! Kdo by nechtěl mou drahou sestru? Ach… Zima. Bolest.

Čeho jsem dosáhla? Ničeho, čeho bych byla chtěla. Temnota a stíny. Štěstí, jen slovo. Co je komu do toho? Pryč…

Paprsky světla, jak jen jsou líbezné… A červánky? Modř oblohy… nebo jeho očí. Jeho oči? Kde…? Co to?

„Vždy byla šílená,“ matka se zasmušila. Pokývala nesouhlasně hlavou, když vhazovala do hrobu bílé růže. „Podřezat si žíly! Jak mohla?“ obrátila se nechápavě ke svému postaršímu snoubenci. „Řekni, Gregore, jak mohla?“

Otčím byl rád, že se Iris zabila. Už nemohla nikomu povědět o tom, kdo jí potají po nocích navštěvoval, když padl noční stín na ulice… „Víš, jaká byla.“ Odfrkl si. Jen těžce skrýval radost. „Chtěla nás rozeštvat. Zřejmě to byla jen nepovedená demonstrace.“ Matka se rozvzlykala.

„Moje dítě,“ špitla něžně. Iris byla její nejstarší dcera. Bylo jí jen jedna dvacet, příští rok by dělala bakaláře! „Iris…“

U hrobu se zvedl vítr, jako by dívka chtěla matku utěšit. Mezi stromy se ozvalo lehké zakvílení. Jako šepot…

Jsi husa, pomyslela si Dorien, Irisina mladší sestra, když se zadívala na rakev. Na cos myslela? Vzala do ruky hlínu a vhodila ji na rakev. Nasáklá půda na dřevo dopadla ztěžka. „Tam, kde nalezne má duše klid…“ špitla do nářků a pohlédla do zadních řad průvodu. Je tady, srdce jí poskočilo, když spatřila v davu Alexe. Byl jako perla mezi těmi šedavými obrysy – jakoby – lidí. Usmál se na ni a zase posmutněl. Jak jsi mohla opustit takového muže, vyčítala Dorien sestře. Jak jsi mohla opustit mě?

„Bůh jí buď milostiv,“ pravila babička berouc svou dceru za ruku. „Nebuď smutná, odešla, protože chtěla. Jako by byla jen na dovolené…“ Matka chvíli na svou máti nevěřícně zírala, ale uklidnila se. Vždyť i její bratr Jaroslav, se zabil rok po návratu z vojny…

„Proč, mami?“ zeptala se matka „proč to udělali?“ Na tuto otázku babička neměla odpověď. Jen lehce pokrčila rameny a otřela si slzy. Pak se zadívala do hrobu vnučky a živě si vzpomněla na den, kdy ji viděla poprvé. Bylo to v prosinci, den po porodu. Byla zabalená v bílé peřince s modrou výšivkou.

„Tak krásná…“ vydechla zasněně.

„Co?“ optala se matka.

„Nic,“ babička stiskla dceři ruku a popošla dál od hrobu, aby se mohla zhluboka nadechnout. Kartářka měla pravdu, uvědomila si při vzpomínce na starou cikánku, která jí kdysi věštila.

„O mnoho drahých přijdeš, Apoleno. Vlastní rukou oni se vzdají světu!“ řekla ta zpropadená ženská a pak vzala do ruky brk a bodla jím mladou ženu do ruky. „Hle!“ Vzkřikla překvapeně. „Svinstvo! Syn a další generace! Vlastní rukou Apoleno, a nikdo jim nepomůže z žalu. Hm… Peklo na tvou hlavu! Jako slepá! Vše se dozvíš pozdě!“

Babička se zachvěla zimou. Co? Ptala se. Co se dozvím pozdě?

„Babi,“ hlesla Dorien berouc starší ženu kolem ramen. „Pojď se mnou. Nestůj tady…“

„Jdi!“ žena se vytrhla vnučce a odstoupila od ní. „Nech mne zde. Chci ještě chvíli pobýt s tvou sestrou!“

Dorien pochopila a mrazivě hlesla: „Jistě, já jí nesahám ani po kotníky, že?!“ Babička na to chtěla něco říct, ale než se vzpamatovala, byla Dorien pryč. Hloupá holka, zavrčela v duchu a zadívala se na smutný hrob. Tak tady Iris skončí? Nemohla se s tím smířit…