černej pes

Zase to buší jak blázen a žíly se kroutěj.

V hlavě obrovskej špinavej chuchvalec viny a hnusu.

Stejně v ten moment vždycky uděláš to, co ti říká ta rudá, tepající věc ve tvým hrudníku.

Pak je ti do nekonečna blbě a jen kroutíš hlavou nad tim, co jsi to za člověka.

Vina, vina, vina  a černá kovová koule čumí z jinak prázdnejch důlků ve tvý hlavě.

Ale moje hlava je bolavá, nemocná a můj černej rotvajler sedí v koutě a dělá jakoby nic.

Sedí, čeká a až se mu bude zas chtít, tak si se mnou přijde hrát.

Nejde o to se ho zbavit. Je můj a já jsem jeho.

A jednoho dne se naučíme vedle sebe žít víc v klidu.

Jednoho dne se už nebudeme hádat, nepraštim ho novinama přes záda a on mi pak neprokousne ruku. Na ten den se těšim a on to ví, akorát je dost tvrdohlavej a tak mi nechce pomoct.

Asi se narodil v březnu.

A tak si sedim na pohovce a koukám na něj, on kouká na mě a oba čekáme, co bude.

Pak zívne, protáhne se a s hrdě vztyčenou hlavou projde kolem mě, dveřma, pryč do svý krásný tmy.

A já můžu jen dál sedět a čekat, kdy mě zase navštíví a půjdeme se vyvenčit.

Snažim se ho mít ráda, i když přijde vždycky v ten nejblbější moment a dělá si se mnou co chce.

Je to můj pes a bok po boku žijem.

                                                                                            (a kroutíme se v záchvatu pláče na podlaze)