Pojednání o čárkách

Čárky jsou interpunkční znaménka, která slouží k oddělení a větší přehlednosti textu. Nejčastější použití je před či za vedlejší větou a pro oddělení větných členů.

Čárka u oslovení

Za oslovením se vždycky píše čárka, ať je oslovení použito v dopise nebo v přímé řeči. Nezáleží na tom, jestli oslovujeme jménem, titulem nebo přezdívkou.

Příklad 1: Má nejdražší, píšu ti, abych…

Příklad 2: „Raistline, pomoz nám!“ zakřičel Tanis. Důležité je uvědomit si, kde oslovení začíná a končí.

Příklad 3: „Vaše jméno je Tiberius, Nejvyšší Velebnosti?“ Před Tiberius čárka nebude, protože tímto jménem se ve větě neoslovuje, je záměrně použito jako větný člen (předmět). Jednoduše řečeno, Tiberius se může jmenovat kdokoliv, ale mluvčí se obrací konkrétně na Nejvyšší Velebnost, proto se titul stane oslovením, a proto je oddělen čárkou.

Čárka u vsuvky, přístavku nebo jiných větných členů

Čárka se u takzvaných vsuvek a přístavků píše pokaždé. Existuje také několik výjimek mezi větnými členy, za nimiž nebo před nimiž se bude nacházet čárka.

Příklad 1: Hodně z nich nebylo v životě dál než v Útěšíně, nejvýš v Ochranově. V tomto příkladu se jedná o násobné příslovečné určení místa. Dalo by se to ale označit i za přípustku – autor připouští více a více možností. Z hlediska češtiny se jedná o přívlastkový vztah, což znamená, že jednu věc vysvětlujeme více způsoby. Tyto možnosti budou vždycky odděleny čárkou.

Příklad 2: Zlatoluně se zaleskly modré, zářící oči. Několikanásobné přídavné jméno. Kdykoliv stupňujeme nějaká přídavná jména, oddělujeme je čárkou. Stejně tak, pokud přídavná jména vršíme na sebe: Zlatoluně se zaleskly modré, hluboké, zářící, vášnivé, smyslné oči. Neboť se vesměs jedná o dodatky navíc. Vyskytuje se však možnost, že tato přídavná jména jsou na stejné úrovni, tedy mají stejnou důležitost a vážou se jedno na druhé: Zlatoluně se zaleskly útlocitné modré, zářící oči. V tomto případě můžeme útlocitné modré chápat jako spojení typické pro onu postavu, útlocitné konkretizuje modrou, a v takovém případě čárku nepíšeme. Češtinářsky se totiž jedná o postupně rozvíjející přívlastek. Čárku nepoužíváme ani v případě příslovce: Zlatoluně se zaleskly jasně modré, plameně zářící oči. Před plameně zářící je ovšem čárka proto, že příslovce se vztahuje pouze na přídavné jméno, ale přídavná jména na sebe opět navazují. 

Příklad 3: Elfí město otvíralo láskyplně, ne však nutně, svou náruč divočině. Zde se jedná o vsuvku, což je větný člen, který nesouvisí s plynulostí věty, ale doplňuje informaci (jako v tomto příkladu), je tedy záměrně vsunut do věty. Čárkou je oddělen na začátku i na konci. Byl by oddělen čárkou, i kdybychom nepoužili spojku však: Elfí město otvíralo láskyplně, ne nutně, svou náruč divočině. Jiné by to bylo, kdybychom napsali: Elfí město otvíralo neochotně, avšak bezmyšlenkovitě svou náruč divočině. Tento druhý případ je tak jako tak ošemetný, protože ho můžeme chápat dvěma významy: za prvé, avšak bezmyšlenkovitě je pouze rozvitím příslovce neochotně a v takovém případě bude čárka ležet pouze před ním, protože patří do konceptu věty a jeho vyjmutím bychom změnili význam, a jedná se o několikanásobný větný člen; za druhé, avšak bezmyšlenkovitě můžeme stále chápat jako vsuvku, která není pro smysl věty natolik podstatná, jen doplňuje informaci, takže tento výraz oddělíme čárkami z obou stran. Obojí je správně a záleží na autorovi.

Příklad 4: Uprostřed stála velká věž z leštěného zlata, zachycující sluneční světlo a odrážející ho v jiskřivých obrazcích. Přestože ve větě není žádné jiné sloveso než stála, oddělujeme ji, jako by souvětím byla. Je to způsobeno přídavnými jmény zachycující a odrážející, která figurují jako slovesa. Říká se jim přídavná jména činná a vždy před nimi píšeme čárku.

Příklad 5: Tanis si přesto pamatoval na Raistlinův výraz čiré hrůzy, vyvolané pohledem do Fišpánovy tváře. Tomuto způsobu použití přídavného jména se říká volný přívlastek a pozná se nejlépe, když ho odebereme od věty – bez něj věta musí stále dávat smysl, tudíž je oddělen čárkou. Jeho opakem je těsný přívlastek: Tanis si přesto pamatoval na Raistlinův výraz z pohledu do Fišpánovi tváře. Toto není nejlepší příklad, ale při odebrání těsného přívlastku by věta měla být nekompletní a měla by v ní chybět informace, proto před ním nepíšeme čárku.

Příklad 6: Existuje zvláštní případ, kdy infinitiv slovesa stojí samostatně jako předmět: Zemřít, to se jim nechtělo. Češtinářsky se označuje jako přístavek. Přístavek může ovšem vypadat i takto: Syn manželky mého strýce, to byl zdvořilý způsob jak říct, že Tanis je nemanželský… Jelikož je přístavek něco, co je k větě přistaveno, a není potřebný k jejímu porozumění, mohl by být zapsán jako další věta, stojí samostatně a je oddělen čárkou.

Čárky a citoslovce

Za každým citoslovcem píšeme ve větě vždy čárku, ať už se jedná o povzdych (ach, ech, uch, och…) nebo přitakání (hm, no, chm, ne, ano, inu…). Stejné je to s citoslovci v podobě výkřiků (au, jauvaujs, hej, hele, jej, jejda, jémine…). Jiné je to v případě citoslovcí vydávaných neživými předměty: Voda padala s rázným kap, kap a hrdinové byli vyděšení. Zpravidla na citoslovce nenarazíme na konci věty, takže pravděpodobně nenastane situace, kdy by se čárka psala před nimi. Výjimkou jsou přímé řeči typu: „Tak půjdeme, ne?“ Ale češtinářsky se zde jedná o zkrácení vylučovací věty hlavní, která by jinak zněla: „…nebo nepůjdeme?“ a před kterou by se napsala čárka v každém případě.

Čárky ve vedlejších větách

Každá vedlejší věta se odděluje čárkou. Čárka stojí před spojkou. Zjednodušeně řečeno, téměř před každou spojkou se píše čárka – jedinou výjimkou jsou a, i a nebo, přičemž spojka a musí stát osamoceně, jinak se i před ní píše čárka.

Vedlejší větu poznáme podle toho, že obsahuje sloveso a navazuje nebo doplňuje jinou větu. Také je dobré řídit se podle spojek, pokud si nejsme jistí: který, jaký, jenž, co, že, kdo, jako by, jakoby, kdy, když, potom, předtím, kde, kam, odkud, pokud, jak, - li, kdyby, přestože, i přes, jelikož, proč, protože, ať, aby, pak, tak jsou všechno spojky vedlejších vět a oddělujeme je čárkou, nacházejí-li se ve větě.

Dále existují vedlejší věty, které jsou vložené do jiných vět. Ty se pak oddělují čárkou z obou stran: Spolu s Tanisem se rozhodla, že medailon, který nosila, zůstane skryt, pokud nenastane čas ho ukázat. V tomto příkladu na hlavní větu (spolu s Tanisem se rozhodla) navazuje vedlejší věta předmětná (že medailon zůstane skryt), kterou ale doplňuje přívlastková věta (který nosila), tedy je do ní vložená, a na kterou navazuje věta podmínková (pokud nenastane čas ho ukázat). Je důležité si uvědomit, co vše tvoří jednu větu.

Čárky mezi větami hlavními

Čárku mezi hlavními větami nepíšeme pouze v případě, že se nalézají v poměru slučovacím a nestojí mezi nimi žádná vedlejší věta. Zjednodušeně opět můžeme říct, že před spojkami ale, avšak, ovšem, však, a však, přesto, a přesto, i přesto, proto, a proto, i proto, neboť, vždyť, dokonce, a i, nejen, ale i, a dokonce, a tak, a tedy, tudíž vždycky píšeme čárku.

Čárku píšeme i v případě, že se objevují podmínky, které se navzájem vylučují, jako v otázce: „Peníze, nebo život?“ (Nelze obojí. Buď jedno, nebo druhé.) Také v případech, kdy narazíme na možnost buď a nebo („Buď s námi vlezeš do lodi, nebo se sám postavíš hordě skřetů!“) či na možnost ani-ani (Ani děti se dnes nebavily, ani zvířata v lesích nenadělala hluk.).