O pomazánce z jmelí a tanci pochmurného Jacka

Nebylo nějak moc pozdě, když tak na to vzpomínám teď, ale že by to bylo před dnem, to ne. To spíš tak před třema dnama, co ten pes přestal mluvit. A nemluvil o tom jmelí, ale nemluvil vůbec, a tak jsem vlastně nevěděl, kam jít na to jmelí. A tak jsem smutný, protože mě stejně zabije ten Hadrman. No, abych nešulil nějakým mluvením k nevěci. On to nebyl Hadrman, jako spíš Kdebil. Maminka vždycky říkala: "Nemluv s cizíma člověkama, nebo bez práce, nebudou koláče, kdo sám do ní padá", nevím co to přesně znamenalo, ale je to moc chytrý, protože moje máma je nejchytřejší. Jo a já se jmenuji Kudybrk. Vlastně se tam jmenoval můj táta. Měl rád hospody, prý tam vařili líp než doma, to se mámě nelíbilo, a tak mu dala půl domu. Od té doby jsem ho viděl jen jednou za týden, a i to někdy ne. Táta si našel nějakou jinou mámu. Tu jsem neznal. Jestli ten pes nepromluví, nenajdu jmelí. Jestli nenajdu jmelí, neudělám pomazánky. Jestli neudělám pomazánku, Kdebil bude mít hlad. Jestli bude mít Kdebil hlad, zabije mě. A to není dobrý.

"Mluv, pse, prosím, nebuď hamón. poděl se o tu informejšn, jo?"

"Ehm ehm. Eh mhi dhas khost"

"Co to říkáš, ty psisko?"

"Když mi dáš kost..."

"Anó..?"

"Tak možná... ale jen možná, podle toho jak dobrá bude, tak ti to povím, platí?"

"Tak jo ty hade."

Takže teď musím najít kost, aby pes řekl. Kde je jmelí. Abych udělal pomazánku z jmelí, aby měl co Kdebil jíst. Aby mě nezabil, ten všivák.

Tak jsem musel do světa za kostí. Nevěděl jsem, kdy mi jede autobus, atak jsem vymyslel stroj času. Mohl jsem se vrátit časem do doby, kdy autobusy ještě nebyly. No, ale nějak jsem to přepísk. Všude je nějaká zeleň. No šel jsem dál, až k nějakému muži.

"Pane, kde najdu kost?"

"Huga čaka, muga"

"Co?"

"Hetopog hlo dis poga heča tod mila!"

"Á sakra"

"Miklo piž ta hukla muča"

"To musíte jít tam, a odtam vpravo, pak půjdete rovně, až dojdete k tomu buku"

"Hača"

"Není zač, a nevíte kde je ta kost?"

No a už je pryč, zlotrpaslík. No já tu kost najdu, i kdyby to měla stát dvacetpět korun. Cestou jsem potkal nějakého pána, co prodával odkosťovací nůžky a jmelí. Koupil jsem si ty nůžky a šel dál najít kostiměla. Našel jsem krásně koťátko.

"Můžu tě zabít?"

"Mňau"

"Moc Ti nerozumím, zeptám se znovu. Mohu tě zabít a vykostit, kočičko?"

"Mňau"

"Abych nedošli k nějakému nedorozumění, tak ještě naposled potřetí. Můžu Tě zabít?"

"Mňau"

"Tak jo"

Ustřihl jsme jí nožičky a oddělil maso od kosti. Kost vzal. Vymyslel stroj času. Vrátil se k psovi.

"Dám Ti tu kost, když mi řekneš, kde jsi viděl to jmelí"

"Tak jo"

"Tady máš" a podal jsem mu ji.

"V lese. Zdar."

Toto mě teda dorazilo. A jak mám asi vědět, kde je les? Tak jsem se vydal do lesa ke kouzelné babě Babě.

"Babičko, kde je les?"

"Tady"

"Děkuju. To mě nenapadlo"

A byl jsem v lese. Kde ale hledat jmelí? Ajo v tom lese. No tak jsem ho hledal, ale v tom se zničehonic stalo, že jsem uviděl někoho, jak smutně tančí, okolo ledničky.

"Co tady děláš?"

"Jsem Jack, a toto je můj pochmurný tanec"

"A proč to děláš|?"

"Protože mám depresi"

"Depresi?"

"Ano"

"Co to je?"

"Deprese?"

"Ano, co to je?"

"To je... já nevím... a proto jsem moc smutný."

"A můžu Ti pomoc?"

"Ano můžeš, když půjde dál v lese, tak potkáš Blacka, ten má taky Depresu"

"Tak jo"

No šel jsem dál. A našel Blacka.

"Ty jsi Black?"

"Jo, jsem Black"

"No a máš Depresi?"

"Jo mám"

"A co to je?"

"No to nevím, a proto jsem z toho smutný"

"A jak víš, že Depresi máš?"

"Řekla mi to baba Baba"

To jsem musel vědět. Šel jsem za babou Babou.

"Babo Babo, co je to Deprese?"

"Nevím, já ji nemám, jsem šťastná"

Tak jsem šel hledat jmelí. A normálně jsem potkal toho proklatého Kdebila, jak hledá jmelí, abych ho nenašel. Tak jsem ho nabodnul odkosťovacíma nůžkama a šel jsem hledat jmelí. Našel jsem ho. Vzal jsem to a šel jsem z toho udělat pomazánku pro Kdebila. A byla to dobrá pomazánka, jen Kdebil ne a ne přijít. Tak jsem ji s psem snědl.

 

 

KONEC

---