Oslava bezejmenné hrdinky - K.O.U.L.E.

 Klaním se tobě, bezejmenná
ženo s trůnem z anonymit,
tvé nitro denně nově sténá
do ticha vřav – mlčíš s nimi…

Ve zlatě slzy neutápíš,
žezla nemáš kralevicen,
že zlá je doba? Dobrem skrápíš
osud – jeho lačný jícen…

 Máš moji úctu, nepoznaná
nikým z davů, bez potlesku
životem kráčíš, něžná k ranám,
hrdá a přímá ve svém stesku…

 Uctím tě po svém, díkůvzdáním
za blízkost svou modlitbičkou,
králové snad i lásku zdaní,
v tobě je dál hravou říčkou…

 Nikdo tvé strasti nepopíše
na stránkách, kde není prostor
pro tvoje touhy, které slyšet
vypálí v zdech vzdech a otvor…

 Tolikrát od všech bičovaná
polkla jsi vše dosytosti,
máš vnitřní sílu, pevnost lana,
svých pout se jen ty snad sprostíš…

 Vím, že máš hloubku bezrozměrnou,
v níž se topí bez rozmyslu,
to, že jsi sama sobě věrnou,
věrnou svým snům, věrnou smyslům…

 Vzpomínáš na hněv alkoholů
spitých s kouřem cigarety
do mnoha vykřičených bolů
dusné bouře hnusné věty…

 Zraněné dítě bez doteků
potýká se odmalička
s pocity marností a vzteků,
k breku je v těch rukavičkách…

 Kdo jenom slyší tyhle nářky
stlačené snad v kompresorech
času a té chladné lhářky,
jíž je všednost na všech dvorech…

 Klaním se tobě, bezejmenná
s korunou hned od kořene.
Tajemství nikdy nesdělená
na bedra vrb, prosím, přenes…

 Eroze nálad ustavičná
lomcuje jak vichr stromy,
iluze zní jak flétna příčná.
Možná s láskou vše se zlomí…