Slzami se neplatí

Marcel se nechápavě rozhlížel po bytě. Byl zařízen starosvětským způsobem. „Tady fakt bydlíš? A sám?“ zeptal se Marcel.

Jeho kamarád Čmoud přikývl. „Teď jo. Ale je to byt babičky. Teď je chuděra v eldénce. Rakovina plic. Hulila jak fabrika.“ Čmoud bradou ukázal bradou na černobílou fotografii, zarámovanou do dřevěného černého rámu. Byla na ní paní v černých šatech stojící těsně u kmene samotného stromu, jehož větve ohýbal vítr a na nebi se hnaly temné, bouřkové mraky. Paní měla tmavé a pronikavé oči, které hleděly do pokoje, jakoby ho měly hlídat. Celé to působilo tajemně až hrůzostrašně. Na zdi byl krucifix a několik reprodukcí obrazů s náboženskou tématikou. Čmoud si všiml jeho pohledu a usmál se. Je to tady takový, jak kdyby gotika byla nejmodernější trend, co?“

Marcel zavrtěl hlavou. „Mě se to docela líbí. Je to takový zklidňující. Taková starosvětská poctivost.“

Čmoud na něho chvíli zíral. „Čejče ty mluvíš nějak moc jak moje babička! Já bych si tady nejradši pověsil Prodigy,“ řekl a zapálil si.

Marcel byl rád, že mu Čmoud poskytl azyl. Vyprávěl mu celý příběh a najednou si připadal, že na tu hromadu problémů není sám. Čmoud ho nepřerušoval, jenom občas přikývl, upíjel kávu a občas si povzdychl. Když Marcel skončil, chvíli mlčel. Potom hvízdl a řekl: „Fí ha, čoveče, tak to ti řeknu, ty máš tedy vypráskaný tatíčky. No nic, kámo. Můžeš tady bejt dlouho, jak chceš. Jídlo a pití kolik hrdlo ráčí. Do školy tě hnát nebudu, neboj,“ Čmoud spiklenecky mrkl.

„Díky, Čmoude.“

Čmoud ukázal Marcelovi svůj pokoj. Marcel zůstal stát na prahu a ohromeně a zároveň pobaveně zíral. „Ty vole, ty máš tady ještě vánoční stromek? Teda stromek, spíš soušku.“

„A proč ne? Sice je kapku opadanej, ale na druhou stranu, nemusím ho zase furt zdobit dokolečka. Každej rok rozvěsíš ozdoby, pak je zase sundáváš, popícháš se o to pitomý jehličí. No kdo by se na to nevybodl? Takhle mám vánoce pořád. A ne kdy mi to nakáže nějaký datum. Nepodřizuju se. Nikdy. Ani pitomýmu kalendáři ne. Ani Ježíškovi. Ježíšek je stejně pankáč a poslouchá Prodigi. Tak vo co gou? Proč bych měl ten pitomej stromeček odstrojovat? Jasný, ne?“

Marcel přitakal. „Jasný.“

„Je pozdě, půjdem spát. Budeš spát u babičky. Hej?“

„Prima.“

Marcelovi zazvonil druhý den navečer telefon. Byl to kamarád Richard.

„Nazdar Macku, co novýho ve škole?“

„Nebyl jsem tam. Taky tam nemusím furt chodit,“ odpověděl mu lakonicky.

„Ne?“ zeptal se Marcel překvapeně. „Já taky ne. Byl jsem se podívat na tom internátě, jak jsem ti říkal. Kamaráde, to je paráda. Totální luxus. Bazén, v učebně je maximálně šestnáct žáků, dva učitelé, jedou tam spoustu předmětů v anglině, no co ti budu povídat. Sice snobárna, ale perfektní. Kdybys viděl, jak to tam těm holkám v těch uniformách sluší!“

„Hm.“ odpověděl suše Marcel.

„Ty bláho, oni tam maj normální koně. Žádný poníky a můžeš na nich klidně jezdit. Staraj se tam o ně i žáci, fakt super!“ popisoval Richard zapáleně.

„Tak to je moc prima,“ odpověděl Marcel odtažitě, ale Richard kamarádův podtón nezaregistroval a dál zaslepeně ze sebe rozrušeně chrlil. „Čoveče po vyučování tam jsou fotokroužky, můžeš chodit na arabštinu, japonštinu, kytaru, zpěv, jógu, tenis, klavír, kick box no prostě můžeš tam dělat milion věcí.“

„Perfektní. Budete si tam žít jako v bavlnce. Neboj, nebudeš se muset už špinit s kamarádem z ulice,“ odtušil Marcel ironicky. Richard se konečně zarazil a uvědomil si kamarádovu evidentní rozmrzelost. Netušil, co se Marcelovi stalo, že už není doma a tak netušil, co může být důvodem rozmrzelosti a přičítal to svému nadšení. Vždyť vlastně tady radostně vykládá kamarádovi, že ho prakticky opouští. „Hele, co je s tebou? Ty jsi naštvaný, že tam půjdu?“ zeptal se opatrně.

„Ne.“

Richard si povzdychl. „Co blbneš? Vždyť budu jezdit na víkendu domů. Budeme se vidět,“ řekl chlácholivě.

„No jo.“

„Hele, si nějakej divnej, víš co, dlouho jsme neblbli na skejtu, neprovětráme je?“

„Nemám zájem.“

„Ty bláho, ty máš fakt náladu.“

„Hele, musím končit. Měj se. Nechám tě klidně se těšit na školu. Čau,“ řekl ledově a zavěsil, aniž by dal ještě Richardovi možnost cokoliv říct. Richard konsternovaně zíral na telefon a nemohl pochopit, co se s jeho kamarádem děje. Nechápal ten nezájem a chlad. Byl zmatený.

Marcel už neměl zájem to poslouchat. Cítil, že jeho přítel nastoupil na loď, na jejíž palubu jeho nepustili a lodní lístek je nad jeho možnosti. Loď vypluje, aby jeho kamaráda odvezla z jejich zašpiněného a šedivého přístavu s popelavým nebem a odvezla ho do prosluněné budoucnosti v teplých a bezstarostných krajinách, kam on se nikdy nedostane. Richard mu možná maximálně pošle pohled s krásnou pláží s nadšeným pozdravem a přáním, že i on se má dobře.

V noci se Richardovi zdálo, že mezi ně někdo vystavěl vysokou tlustou zeď, přes kterou na sebe nemohou pohlédnout a jenom přes ni na sebe volají, ale jejich hlasy slábnou a slábnou, Richard sice křičí, až mu natékají hlasivky, napjatě poslouchá, ale kamaráda odpovídat už neslyší. Byl to nepříjemný sen a Richard se probudil uprostřed noci v pokoji, který patřil babičce, ležící kdesi v eldénce. Nemohl usnout a vstal.

Čmoud se ho lekl. Také se probudil, musel se jít vymočit a šel do kuchyně se napít. Tam narazil na Marcela, jak tam sedí tak po tmě. „Co tady... ty mi dáváš. Co tady sejčkuješ?“

Marcel hodnou chvíli neodpovídal. Čmoud si mezitím nalil džus. Naznačil posunkem Marcelovi, jestli nechce taky, ale on zavrtěl hlavou. Čmoud si sedl k němu ke stolu a napil se. Marcel začal rozvážně vysvětlovat: „Víš, když tady tak sejčkuju po tmě... všude je ticho. To ticho. Takový co až bolí, jak je tichý. Cítíš to? Ne? Já strašně. Úplně mě to řeže. To ticho. Nikde nikdo. Tma. Jsem sám. Je mi smutno, ale zároveň mám pocit, že i když je mi strašně smutno, tak že žiju tak nějak, navíc. Oproti ostatním, co spí. Víš, tak jako bych si dělal náskok. Že žiju prostě víc jako ostatní. Ostatní prospí obrovskou část života. Ale já. Vlastně je mi víc, než mi je. Tím pádem. Protože jsem toho prožil víc. Chápeš? Protože jsem to neprospal. Nepromrhal. Chápeš, co tím myslím? Co tím chci říct?“

Čmoud zívl a pokrčil rameny. „Jo. Ale jo. Asi jo. Ty si fakt pako, Macku.“

Marcel se pousmál. „Já vím. Ale zaposlouchej se.“

Čmoud se dotkl krucifixu, který ležel na kuchyňském stole. „Co tady dělá?“

„Promiň. Sundal jsem ho. On byl tam... na zdi. Tak sám. A já zase tady. Taky sám. Tak tady jsme spolu. Spolu civíme.“

Čmoud chvíli mlčel a starostlivě Marcela pozoroval. „Hele, tebe to vzalo, co? S tím tvým tátou. A otčímem.“

Marcel vzal krucifix a pozoroval ho. Potom ho opatrně položil zpět a podíval se na Čmoud. Přikývl.