Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Držel v ruce obrázek své ženy a po tvářích se mu valily slzy jako hrachy. Díval se jí přímo do očí a vzpomněl si na ty všechny chvíle, které spolu strávily. Najednou mu přišlo všechno absurdní a směšné, převalil se na posteli až pod ním zapraskala. Viděl teď co dřív neviděl, bylo mu jí líto, ale jen chvíli. Vzpomněl si co udělala. To nejhorší, co mohla, nedokázal se s tím smířit, odpustit ji nemohl – nikdy! Bylo mu náhle zle a v záchvatu vzteku začal zase běsnit a rozbíjet co mu přišlo pod ruku. Vtrhli za ním do cely a přikurtovali ho k židli, přišel další a začal ho tlouci. Už mu to vůbec nevadilo, věděl, že s tím nic nenadělá a tak jen držel. Když se ti supi nasytili, odešel, tedy spíše se skoro odplazil do umývárny, kde si vyčistil všechny rány a smyl ze sebe všechnu krev, chtěl ze sebe smýt i tu špínu, tu nečistotu, která se na něm vždy při pomyšlení na ní probouzela, která v něm a na něm ulpívala jako hejno krkavců na čerstvě zabitém dobytčeti. Ale nešlo to, nešlo to vydrhnout, nešlo to smýt, nešlo, aby se očistil, nemohl zapomenout, nemohl jí odpustit. Schoulil se do klubíčka a plakal. Neměl vůbec chuť žít s tím, co udělal, teď už ne. To přeci nemohla udělat, přesvědčoval se, chtěl se očistit, najednou chtěl očistit i ji, ale nešlo to. Už nikdy nemůže být očištěna, už jen kvůli tomu, že je mrtvá. Teď to na něj dopadlo jak olověný kryt protiatomové kobky. Zabil svou ženu. Když si říkal jen tohle, bylo mu nanic. Ale on musel, nešlo o to, že ji zabil, ale proč ji zabil. Dá se zde citovat Chamurappiho zákoník: „Oko za oko, zub za zub“. Život za život. Ona ale nevzala život jeden, ale dva! Měli před sebou krásný život, nikdy nikdo neviděl tak šťastný pár. A čekali dítě. Alex se strašně těšil na svého syna. Vyvolalo to v něm řadu změn. Upnul se jen na její těhotenství a dělal pro ni naprosto všechno. Chtěl být naprosto nejšťastnější. Ona se ale změnila také a bylo to čím dál horší, byla den ode dne podrážděnější, vzteklejší a nakonec to došlo tak daleko, že měla záchvaty. Po nějakém čase se ale všechno rázem změnilo, byla šťastná, veselá a naprosto v pořádku, nebo se to alespoň zdálo. Vzpomněl si, že se jednoho rána vzbudil a ona vedle něj neležela. Na stole našel vzkaz, že šla na nákup. Řekl si, že je to v pořádku, ale cítil něco, co si nedokázal vysvětlit. Ostrou bodavou bolest na prsou, chytal se za srdce, jako by mu ho někdo nebo něco trhalo z těla ven. Svíjel se v bolestech a najednou nic. Jen tak ležel a těžce dýchal. Bylo všechno v pořádku. Nasnídal se a pomalu to pouštěl z hlavy, těšil se až se otevřou dveře a on zase uvidí to její břicho, její úsměv a on pocítí tu všeprostupující lásku a radost. A tak se i stalo, zarachotily klíče v zámku, ozvaly se lodičky, a pak klapot střevíců a dveře… To ale nebyla ona, tohle byl někdo jiný, tvář jakoby zkameněla, ruce svěšené snad skoro jakoby měly upadnout, nohy roztřesené a břicho, bože můj, žádné břicho! Podíval se jí do očí, ale ona jen řekla: „Nechala jsem si to vzít“ a mlčela, stála ve dveřích a mlčela, jen tupě civěla. V tu chvíli se v něm zvedla vlna tak šílených a bolestivých křečí, vyskočil ze židle a začal ji tlouci, upadla, bušil do ní ještě víc, a kopal a nemohl přestat křičet, rval si vlasy, rval jí vlasy, ona však ani nehlesla, nebylo vidět ani že by uronila slzu. Nepřežila to. Zemřeli tři lidé. On teď čekal v cele smrti. Bůh mu odpustil, ale porota ne. Smířil se s tím. Tedy ono nebylo s čím se smiřovat, přál si být mrtvý hned na začátku a nenáviděl další a další protahování u soudu, ve vězení, chtěl být mrtvý hned na místě, nedokázal žít bez něho. Byl to jeho život a ona mu ho vzala. Nebylo nic, co by chtěl změnit na tom, co udělal. Ještě pořád na něj tekla horká voda ze sprchy, kůže mu skoro fialověla, nejen tím, jak byl zbitý. Uvědomil si, že jestli nechce zemřít tady – ironie osudu, on si přál zemřít, ale alespoň trochu důstojněji – musí vstát, osušit se a obléci, teple se obléci a jít se vyspat, aspoň trochu by se měl vyspat. Ještě nebylo rozhodnuto, kdy bude vykonán rozsudek smrti a to ho připravovalo o rozum snad úplně nejvíc. Noční můry se už třásly v řadě za sebou na jeho mysl. Nemohl si vzpomenout, kdy naposledy spal. Měl naprostý zmatek v tom, co je sen a co skutečnost. Někdy mu přišlo, že ten život je krutější a horší, než jeho nejhorší noční můry, a co jich teď v poslední době bylo. Asi by přišel o rozum úplně, kdyby neupadnul do bezvědomí vyčerpáním. Nastala klinická smrt, viděl bílé světlo, došel až k němu, sáhl na něj, bylo příjemně teplé, musel zavřít oči, aby ho ta záře neoslnila příliš a vnímal jen ten hlas. Byla to ona. Jen ji poslouchal, ale nedokázal jí odpustit, bylo mu čím dál tím hůř. Cítil se strašně těžký a začal se opět od světla vzdalovat. Rychlý pád a omdlel. Probudil se na nemocničním lůžku, kolem něj spousta přístrojů, které neustále něco měřily, prověřovaly, ukazovaly a vyhodnocovaly. Motala se mu hlava a oči nemohli zaostřit. Za chvíli si ale zvykl. Jako požehnání mu přišlo to když za ním přišel kněz a oznámil mu že jeho poprava se bude konat dnes odpoledne v 16:30. Bylo brzy ráno, chronometr mu prozradil přesný čas a najednou mu přišla třináctka jako nejšťastnější číslo ze všech. Usnul konečně s klidem v duši a spal bezesným spánkem s úsměvem na tváři. Probudili ho až zřízenci v černých mundúrech ve tři hodiny přesně. Jen chvíli trvalo odpojení od přístrojů, pak se oblékl do svátečních šatů, které si sám vybíral a odešel s nimi do speciální cely před tou poslední. Jeho posledním přáním byl dobrý oběd. Splnili mu ho a čas se přiblížil. Vstal, nechal se spoutat jak na rukou, tak na nohou, a pocítil naprostou úlevu, jen s jedním kazem – myšlenka na ni, že jí to nikdy neodpustí. Na to myslel celou cestu až do místa posledního. Myslel na to, když ho poutali na křeslo, myslel na to, když odcházeli, myslel na to ve chvíli, kdy se díval jak se pomalu blíží jed k jeho žíle, nepřál si mít zavázané oči, myslel na to ve chvíli, kdy zavíral oči a pocítil tu samou bolest na prsou jako předtím. Myslel…
Sice poněkud bez pointy, ale dobré budování atmosféry pomocí jednoduchých vět. Docela to funguje, možná by to mohlo být občas trošičku méně polopatické. Ještě dopilovat čárky a shodu podmětu s přísudkem.
Písmák