O princezně

Bylo nebylo, tedy, no, řekněme, že spíše bylo…ale…ale kdo ví… tak ne, tak raději nebylo; v jedné neznámé zemi, přesněji řečeno, v neznámé evropské zemi, konkrétně v Kyrgyzstánu, jedno malé království. Království to bylo malé, s rozlohou cca 300 000 mil čtverečních, takové jenom královstvíčko. Ono to vlastně ani nebylo království, byl to chanát. Vládcem této zemičky byl toho času chán Kublajchán, známý to krutovládce a pijan. Měl tři dcery. Ty mladší nás nezajímají, takže je vypustíme. Nejstarší dcera se jmenovala Lyddykchucygrakkona. Což je jméno  vznešené, značí „ta, jež povstala z jitřní rosy třpytu“. Pak tu ještě bylo mnoho dalších postav, které vám však přiblížím až v průběhu děje.

Zatímco chán si žil veselý a neuspořádaný život ve Smolném paláci, princezna přežívala kdesi v klášteře na úpatí hory Karákoram. Vzdělávala se tu různým naukám, např.vaření, katechismu, astrologii, zoofilii, čtení klínového písma a též jeho psaní, hře na chír chúr a buben, lovu zemních veverek a stromových krys, alchymii (proto má dnes už jen jedno oko), aplikované matematice (kuličkové počitadlo), vyšívání hrdinských motivů, stavění iglú, kojení, polykacímu reflexu, Kámásútře, zkrátka všemu, co taková princezna musí znát.    

Když bylo princezně Lyddykchucygrakkoně 18 roků, nechal si ji zavolat chán. Nedá se říci, že by ji tato zpráva nadchla, ba spíše naopak, vyhlížela k audienci s nejasnou obavou. Co jí asi ten starý opilec může chtít? Tušila, že se její tušení vyplní – ostatně, vyplnilo se doposud vždy. Ale co naplat, vždyť chán je chán, je nutno jej uposlechnout. Dala si tedy koupel ve vonném oleji, dopřála si též čínskou masáž, upravila si vlasy, nalíčila si oko, rty…, zkrátka, „hodila se do gala“ (konečně – co když se jedná o námluvy?), přečetla si, jako správná křesťanka,  několik žalmů a teprve poté seznala, že je připravena. Připravena, to ano, ale k čemu???

Nad obzorem se rozlévala nachová záře umírajícího slunce a dokreslovala již tak pochmurnou náladu vezdejší krajiny. Černé ruce stromů klátily se ve větru coby vyzáblé ruce žebráků a listoví tiše sténalo. Protáhlé stíny také na dobré náladě nepřidají. Připadlo jí, jakoby se za ní táhly proudy vlkodlaků. „Brrr…“, přeběhl ji po zádech přízemní mrazík (šla pěšky) a viditelně se zachvěla. Nikdo to ale neviděl, protože tam nikdo nebyl. „To je ale ohavná cesta“, pronesla, ale hned se zastyděla, že mluví tak sprostě. Naštěstí spatřila v dálce světýlko – „To jistě je již otcův palác!“ Přidala tedy do kroku, aby dorazila ještě než se úplně setmí. Jenže – smůla. Nebyl to Smolný palác, ale perníková chaloupka. „Ó“ vydechla princezna, „to je vychytané!“ a již se počala ládovat perníkem. Ale pozor! Zabrána (spíše zažrána) do tašek nevnímaje okolní svět, byla lapena babou Jagou a uzavřena do kozího chlívku. Pravda, neměla se tam špatně, to zase ne, koza byla dobrou dojnicí a navíc dojení bylo jedním z věd, jimž se učila v klášteře. Tam sice dojila opata, ale jeden nebo dva štrychy, to není zase takový rozdíl. Takže se živila mlékem, v kbelíku našla nějaké mírně zatuchlé, ale použitelné strdí, a baba Jaga jí nosila perník. Když princezna dostatečně ztloustla, tak, že vypadala jako striptér Turbo, mnula si již babice pařáty. „Tak to je masíčko, to bude mňamka!“

Princezna byla právě rozvalena ve slámě, když vtom baba přinesla další perník. Ale trochu jiný, než nosila dosud. Koncentrovaný, a v injekční stříkačce. „To je nitrožilní výživa“, konstatovala Jaga a šlehla to Lyddykchucygrakkoně do žíly. „Tak poď!“ změnila náhle laskavý tón v skřaplavý imperativ, popadla ji za zápěstí, začala s ní casnovat, natlačila ji do hmoždíře, nahodila rotor, a odpíchla se smetákem. Šlo to velmi ztuha. Princezniných 260 kg bylo znát. Tak musela Jaga odhodit pytel se zátěží, dva černé pasažéry i lidi od tisku (ti se nacpou všude), no a pak už to šlo.

Princezna nechápala, co se s ní děje. Zdálo se jí, že se její nohy roztékají na kašovitou hmotu, barevně oscilující mezi fialovou a zelenou, ruce se změnily v ploutve a znovu jí narostlo druhé oko a také třetí zuby. Pak se všechno zatočilo, odvrhla něco z potravy a vytuhnula jak dřevo. Probrala se až v budově televize Prima. Tělo už bylo normální barvy a tvaru, třetí zuby mezitím vypadaly a přebytečné oko zase zarostlo. „Tak to je dobré“, chlácholila se. Vzápětí ji připadla neodbytná otázka – „Kde to vlastně vůbec jsem?“ Odpovědi nebylo zapotřebí, uzřela, že je v budově televize Prima (vy to už víte dávno, ale ona ne). Ležela na pekáči, zanořená v oleji, kolem stáli baba Jaga, Milan Maděrič, paní Kateřina a senátor Fišer. „Dnes máme 27.srpna roku 1999, ovšem před Kristem“ zahajovala paní Kateřina pravidelný pořad. „Na dnešek jsme si v Prima vařečce připravili obzvláštní pochoutku…..“ doplňoval Milan Maděrič, to však již princezna prchala pryč. Neuvědomila si ale, zřejmě pod vlivem stresu, že z ní odkapává ten olej, čímž za sebou zanechávala nápadnou stopu. Běžela, běžela, a neustále za sebou slyšela dupot a křik. Otočila se a zjistila, že to je jenom ježčí rodinka na procházce. „Na, tady máš jablíčko“, řekla ježčice. Princezna si vzala jablíčko z její pracičky. Jak jedla, hned zbledla, protože „z takových jablůček bolí hlava“. „Ty proradná ježčí samice, co jsi mi to dala za zlořád?“ Ale naštěstí to s tou hlavou nebylo až tak zlé, měla při sobě Paralen, po jehož požití se vše urovnalo.

Ptáte se asi, kam se poděli pronásledovatelé? Ta otázka je namístě. Odpověď je prozaická – všichni zapadli do hospody ke Krejsům, dali si Holbu a jestli neumřeli, pijí tam ještě dnes.

A naše princezna Lyddykchucygrakkona mohla pokračovat ve své strastiplné pouti. Měla však štěstí, neboť se jí na Sibiři podařilo stopnout karavanu slonů. A právě na sloním hřbetě nakonec dorazila do otcova paláce.

„Vítej, dcero“ pravil chán. „Ach otče!“ vydechla Lyddykchucygrakkona. „Dcero! Víš, proč jsem tě nechal zavolat?“ „To věru nevím, tatínku.“ „Nechal jsem  tě zavolat, protože se budeš vdávat.“ „A za koho, smím-li to vědět?“ „Tvůj ženich čeká na svém hradě na tvůj příchod. Musíš však přijet-nepřijet, oblečená-neoblečená, a donést mu dar-nedar“ Vydej se na cestu. Ihned.“ „Ach ano, můj chánovský otče. Snad jen – a kam to mám vlastně jít????“ Z její otázky zněla taková naléhavost, že se otec slitoval a poradil jí: „Jdi rovnou za nosem“. Lyddykchucygrakkona učinila zhruba asi 6 kroků, a vstoupila do krbu. Vzňaly se jí šaty. Služebnictvo se ji pokoušelo uhasit, ovšem nebylo to tak snadné, jelikož namísto vody použili k hašení vodku. Nakonec ale všechno dobře dopadlo. A otec-chán ji nakonec sdělil i přesné souřadnice místa pobytu jejího budoucího chotě. Poté si princezna  nasadila jednu kolečkovou brusli, oděla se po vzoru jihoamerických indiánů pouze bederní šňůrkou, do fusaku dala hnízdo sršňů a vydala se na cestu.

„Ale nějak nám ta holka přibrala,“ mrmlal si pod vousy chán, to už ale byla Lyddykchucygrakkona na cestě za dalším dobrodružstvím.

Cesta probíhala vcelku bez komplikací. Tu před sebou princezna Lyddykchucygrakkona spatřila velké krvavé jezero, plné červů, v jehož středu se tyčila černá skála a na ní hrad. Tu spatřila převozníka. Ani ji nepřekvapilo, že to byl kostlivec, koneckonců, to už viděla v kině v Souboji Titánů, a nikterak ji to nepřekvapovalo. Dala mu jeden obolos (řecký peníz) a nechala se převézt na druhou stranu. Vydrápala se až nahoru na skálu, kde byla brána a na ní se skvěl nápis „Kreml“. Tak vstoupila.

Nádvoří na ni nepůsobilo příliš dobrým dojmem. Všude poházené kosti, zdechlí psi, zemní veverky a stromové krysy, a na řetězu pobíhal sociální rotvajler. „Stůj,“ zahřměl čísi mocný hlas „nebo ti sociální rotvajler ukousne koule!“ „Ach pane, já nemám koulí, jsem totiž ženou, a jdu žádat o ruku vašeho pána“ „Aha. Tak to je jiná. Následuj mne.“ Nikoho sice neviděla, ale následovala ho. Došli až k obrovským vratům. „Vstupte, prosím“, zaznělo z oné místnosti za dveřmi. Princezna vstoupila. I podivila se – za psacím stolem seděl Miloš Zeman. „Ó, tak vy budete mým chotěm?“ zvolala princezna. „Nikoliv, musíš jít dál“ odpověděl Miloš, loknul si becherovky a krknul. Princezna šla dál. Za dalšími dveřmi byl Michael Jackson. To princeznu udivilo, ale zeptala se: „Ó, tak to vy budete mým chotěm?“ „Ne“ odvětil Michael a nasadil si nos. Šla tedy dál. Za třetími dveřmi potkala King Konga. Vypadalo to, že je nějaký zmožený, ale přesto se ho také optala: „Ó, tak vy tedy budete mým chotěm?“ „Chrr chrr“ a ještě pár pazvuků, na víc se obří op nezmohl a uhynul. Čtvrté dveře ukrývaly Mistra Beana. Gesto, jenž učinil prstem pravé ruky, hovořilo za vše. Možná to tak nemyslel… Za pátými dveřmi hrál Bloodhound Gang, za šestými bruslil Jaromír Jágr a hrál hokej s koblihou, za sedmými byl jenom neutřený prach, osmé ukrývaly Homera Simpsna. „Ó, tak vy budete mým chotěm?“ „Hele, to asi né, holka. To musíš tamdle do těch devátejch dveří, ale jesli ti můžu radit, tak tam rači nechoď…“ Ale co měla chudák Lyddykchucygrakkona dělat? Musela poslechnout otce. A tak zaklepala na deváté dveře. „Pojď dál, už na tebe čekám!“ ozval se křaplavý hlas. S velkou námahou otevřela masívní dubovou bránu a vstoupila. Na trůnu z lidských kostí tam seděl samotný….

Samotný Kostěj Nesmrtelný. „Budeš mojí ženou“, zaskřehotal. Začal se ďábelsky smát, ale asi to přehnal, protože mu upadla dolní čelist. Začal ji hledat, ale jak se sehnul, luplo mu v zádech a obratle se rozkutálely po podlaze. Jeden spadl dokonce do kanálu. Torzo zbývající z Kostěje sebou mlátilo a šilo po zemi, a pak umřelo. Princezně to přišlo podivné, jak může nesmrtelný umřít? Odpovědi se jí dostalo v zápětí. Kostěj začal srůstat, až se zformoval opět do jednoho těla.

Usadil se znovu na trůn a pokračoval v audienci. „Vidím, že jsi přijela-nepřijela. Dobrá. Jsi oblečená-neoblečená. Dobrá. A teď mi ukaž dar-nedar!“ A tak milá princeznička vytáhla fusak a vypustila sršány. Ti se ihned pustili do stavby nového hnízda. Materiál, a něhož se sestával Kostěj, jim přišel obzvláště vhodný, a tak ho počali rozežírat. Ten jenom vypleštil důlky z důlků, a začal strašně řvát: „Co to je, chtěla jsi mne zabít??!!!“ Marné bylo odporování, Kostěj začal řádit, tříštit nábytek, trhat křesla, porážet voly, „Já ti utrhnu hlavu, a pak tě budu mučit lechtáním!“ vřískal, oklepávaje ze sebe sršně.

To už Lyddykchucygrakkona na nic nečekala a vyskočila z okna, rovnou do jezera. Osedlala si jednoho červa a plula pryč. Ale najednou vidí – Kostěj za ní na kostlivé herce, blesky mu šlehají z krhavých očí, za ním baba Jaga, dosti již vykalená, takže narazila do sloupu s telegrafním vedením, Milan Maděrič, s břichem na trakaři, senátor Fišer v letadle Fischer Reisen, paní Kateřina s opentlenou vařečkou, sociální rotvajler, Jaromír Jágr i s hokejkou (ten si ale musel odskočit do reklamy na žvýkačky), Mistr Bean v zeleném autíčku, Homer Simpson i dědek Simpson, Bloodhound Gang řval „I hope you´ll die“, Miloš Zeman všecek zadýchaný krkal, King Kong byl pořád mrtvý, pak Lyddykchucygrakkona zahlédla i striptéra Turba, který ovšem moc nestíhal, a Michael Jackson si za běhu nasazoval nos, mezitím však ztratil ucho. Všichni se po ní sápali, zkrátka šílený děs.

Když už se zdálo, že ji Kostěj chytá za vlasy, odhodila svou brusli. Kostějova herka na ni šlápla a rozsypala se. Kostěj pak běžel po svých. A když už opět své pařáty natahoval až k ní, odhodila svou bederní šňůrku. Ta se Kostějovi zapletla do hnátů a ten hodil mrchu. Zvedl se ale, a opět počal princeznu pronásledovat. Když už ji opět doháněl, a ona už neměla co odhodit, seznala, že je v bezvýchodné situaci…. „neeeeee…….!“

Když tu najednou (!) - všechno se vypařilo, jelikož nedaleko explodovala atomová bomba (viz. epos Mahábhárata).