Šachmat - K.O.U.L.E. - TROJBOJ

 Jenom figurky ve světě
vosum krát vosum, šestnáct pěšáků na dvě dámy
a dva králové,
co vobětujou království
za přežití
do další partie,
která bude vždy černobílá
až do matu či patu,
vždycky bez citů, bez lásky,
bez přemejšlení, proč koho vobětovat,
nejkřišťálověji střízlivej rozum
bere jackpot
a na emoce nezbejvá
ani to vodkliknutí páčky na hodinách,
kde den i noc se vtěsnaj do čtvrthodinky
a jen blázen by vymejšlel,
co chtěly jednotilvý figurky.
K smíchu. Ani král o sobě nerozhoduje,
zůstane či padne,
ve svých rukou nemá ani škytnutí,
natož co s ním bude na e5.
K pláči. Třeba by chtěl milovat,
vyprdnout se na nějaký předem daný pole a
soupeře – začít hrát úplně jinak,
svou miniaturní hru bez pravidel
a nebo – možná tedy jo, i s pravidly,
ale takovejma, kde se na nic nehraje,
kde svět není zakončenej čtyřma přesně zakrojenejma rohama
jako v každý vohrádce
vod kostel po bordely,
vod postel po rakev.

 Prej se lehce vzdá svý dámy,
a co má dělat, když mu nedali prsty,
co by mohly sevřít meč a za něco bojovat,
dáma taky neudělá nic pro jejich vztah,
na černobílých polích není prostor pro barvy,
pokud city jsou,
pak vyřezaný do dřeva,
co už dávno nemluví řečí pily,
to když ještě věže a střelci byly stromy
a král si hověl v korunách – snad dubu?
Bez grimas, bez krčení ramen, bez emocí,
svý kroky nechávaj na něčích rukách
a žijou svý sebou neprokalkulovaný tahy,
samy netáhnou – figurky,
nejstrnulejší ze strnulých,
zrcadla našich vlastních zoufalství a marností,
která křičíme do předem uzavřených stěn
a slyší nás - co nás?
Nikam se neschovávám – slyší mě tak leda
mý vlastní já,
o němž nevím nic,
než že jsem ho vzal za svý,
aniž vím proč a aniž vím, co bude dalším tahem…

 Králi se vyčte, že si chrání jen svou kůži
a dobře mu tak, když sám dostane nafrak,
ale co já vím, co se mu honí jeho netečnou hlavou?
Pohrdám jím, že zbaběle nechal dámu ve štychu,
ale to já s ním tak hejbnul,
protože prostě nejde v šachu zachraňovat dámu,
na to jsou zákony či jak se tomu nadává.

 Chtěl jsem ji moc,
a proto jsem jí chtěl i pomoct,
těžko se ale hájí láska v neznámých rukou,
kterým utíká čas a potřebujou vyhrát,
tolik bych jí toho ještě chtěl říct
a vím, že už nemám pěšce,
kerej by mi pro ni došel,
posledního mi brzo vemou
mimochodem – pěkná sprosťárna,
prostě zmizí z ohrádky jen proto, že nevzal a šel,
černobílej svět – a já v něm pořád hledám barvy.
Asi jsem barvoslepej,
nejspíš proto, že neumím hrát
anebo tu hru beru až moc dovopravdy.

 Pat a Mat,
někomu se vůbec nevybavěj souřadnice,
někomu se vůbec nevybaví bezvýchodnost,
někomu se vůbec nevybaví konec.

 Někdo totiž vnímá

 pouze pár…