Malý kousek života - 2.část

Pokračování postapokalyptického sci-fi příběhu...

Bylo horko. Na nebi se jen tu a tam táhly bílé řeky nehybných, mlžných mraků. Vypadaly, jako by se čas pro ně zastavil. Žhavá koule slunce bez ustání pronásledovala každý jejich krok. Jen výjimečně jim dovolila alespoň na krátkou chvíli spočinout v chladivém stínu, který tvořila malá skalka nebo to, co zbylo z kdysi živého porostu. Krajina měla oranžově hnědý nádech. Zem, po níž kráčeli, vysoké kopce i ostré skály roztodivných tvarů, v nichž byly vyhlazeny brázdy snad kdysi dávno způsobené vodou. Vodou, která na tomto místě dnes tolik chyběla. Nekonečná krajina teplých barev. Suchá, bezútěšná, mrtvá. Stěží si šlo představit, že toto všechno bylo dříve pokryté zelení a život zde rostl a bujel. Zvířata, stromy a ptáci. Vše, co lidstvo budovalo za tisíciletí své existence, vše, o co usilovalo. To vše zmizelo, takřka během okamžiku.

Zoe měla pocit, že s každou další mílí se zlatorudé slunce stává větším a jeho žár intenzivnějším. Ulevilo se jí, když Lars navrhl, že si na pět minut odpočinou. Voják položil chlapce na zem a řekl, že se za chvilku vrátí. Bez dalších slov si hodil svou pušku přes rameno a zmizel.

Zoe si rozepnula svou šedivou kombinézu a vysvlékla se do půli těla. Rukávy si zavázala kolem pasu a konečně se s klidem posadila do stínu skály. Žebra ji svíravě bolela. Rána nebyla hluboká, ale tmavá podlitina, která se jí vytvořila na kůži, nevěstila nic dobrého. Měla chvíli čas a tak si zpevnila břicho obvazem, aby se jí šlo lépe. Kámen na zádech přes lehké tílko příjemně chladil. Promnula si šíji a krk. Řetízek se zlatým prstenem na krku ji obtěžoval. Zdál se těžší, než kdy dříve. Suché rty už začínaly praskat, a tak přijala několik chladivých doušků z láhve. Když si s úlevou otřela ústa, zjistila, že se chlapec nepatrně pohnul. Dávka uspávadla odezněla. Chlapec zamrkal očima.

Byl špinavý ve tváři, mastné vrabčí hnízdo na hlavě se mu lepilo na zpoceném čele i krku. Vlasy měl delší, světlé jako sláma. Šaty ovšem byly i přes nevábný zjev očividně kvalitní, sešité z mnoha kusů kůže, přizpůsobené nehostinným podmínkám venkovního světa.

Zoe se k němu přesunula. Hoch se na ni překvapeně podíval a pak sebou prudce škubl v úleku.

„Neboj se,“ řekla mírně Zoe, „neublížím ti.“

Chlapec začal před ženou couvat, až narazil zády na skálu. Když pochopil, že není cesty k úniku, zazmatkoval, ale zůstal nehybný.

„Nic se neděje, nic se ti nestane,“ pokračovala mírně, snažíc se dítě uklidnit a dřepla si, aby se mu dívala z očí do očí.

„Uklidni se. Všechno bude v pořádku.“

Chlapec těžce oddechoval, srdce mu pod šaty divoce bušilo, ale mlčel.

„Musíš mít žízeň,“ Natáhla se pro svou láhev a nabídla mu ji. Chlapec se nepohnul.

„Je v tom jen voda,“ řekla a lehce se napila, aby hoch dobře viděl, že je obsah v pořádku.

„Vidíš?“ A znovu se mu ji pokusila podat. Žádná reakce.

„Položím ji sem, dobře?“ řekla, když pochopila, že jí dítě nevěří. Odložila láhev na zem. Chlapec chvíli váhal, ale pak opatrně natáhnul svou malou ručku, a když se Zoe nepohnula, vzal vodu a dychtivě začal hltat obsah.

 „Jakpak se jmenuješ?“

Mlčel.

 „Já jsem Zoe,“ řekla. Odpovědí jí bylo opět mlčení.

„Moc toho nenamluvíš, co?“ povzdechla si a pohlédla směrem, kam zmizel Lars.

„Gab,“ hlesl.

„Co jsi to říkal?“ pravila překvapeně.

„Jmenuju se Gab,“ řekl hlasitěji.

„Gab… to je Gabriel?“

Chlapec přikývl.

„Hezké jméno.“

Zdálo se, že prvotní napětí z něho opadlo. Byl to dobrý začátek. Ale začátek čeho vlastně? Zamyslela se. Proč se s ním sbližovat? Vždyť to nemá žádný smysl, nezáleží na tom. Není důležité, jestli budu znát jeho jméno, nebo on bude znát její. Nezáleží na tom, zda-li se jí chlapec svěří, s tím, odkud pochází, nebo kdo jsou jeho rodiče. Měla by si uvědomit, proč tu je. Udělat jen svou práci a nemíchat se do toho. Přesně tak by to udělal doktor Grahem. Napomenula se.

„Kde to jsem?“ zvýšil trochu hlas, „Kam jste mě odvedli? Kde je máma a táta?“ zahltil ji otázkami. Mladá žena na okamžik zaváhala. Tví rodiče jsou mrtví, zabili jsme je. Pane bože, nemůžu mu říct pravdu, povzdechla si v duchu. A to i přes to, že možná pravdu zná. Je to dítě, ale není hloupý. Lež by ničemu nepomohla. Nebudu mu lhát, jen mu zkrátka neřeknu celou pravdu. Ujasnila si situaci.

„Jsi moc důležitý Gabrieli, víš?“ řekla. Není to správné, ale co mohu dělat? Dal mi někdo na výběr? Dal někdo na výběr lidem z Archy, kteří dnes trpí?

„Tam, odkud pocházím, se děje něco zlého a ty to můžeš zastavit,“ vysvětlila, „jsi výjimečný Gabrieli.“

„Víš… naši lidé jsou nemocní. Mnoho jich zemře každým dnem, i holčiček a kluků, jako jsi ty. A my… nevíme, jak jim pomoci.“ Nebylo třeba přetvářky a ať už byl Gabrielův pohled dítěte na tuto věc jakýkoliv, zdálo se, že chápe. Zoina nesnáz mu nebyla lhostejná.

„Nemáme lék, Gabrieli. Tedy… neměli jsme, až do teď.“ Na okamžik se odmlčela a pohlédla mu do očí. V té chvíli si přála chlapce dotknout, ale věděla, že by se polekal.

„Ty jsi náš lék,“ řekla, „Tvé tělo. To, co je uloženo v tvé hlavě, i když o tom sám nevíš.“

Chlapcovo překvapení bylo přerušeno hlasitým příchodem Larse. Hoch se před vysokým mužem ustrašeně přikrčil k zemi.

„Proč jste ho nesvázala?“ vyjel major po ženě.

„Nemám čím a navíc kam by asi tak utíkal?“ odvětila mu rozčileně.

„Kamkoliv!“ zvýšil Lars hlas a vykročil k chlapci. Gabriel se v tu ránu pokusil schovat za Zoe, aby se dostal do bezpečí. Ale Lars zareagoval rychleji a dupnul mu vojenskou botou na ruku. Gabriel zaječel.

„Co to děláte?!“ křikla na něj. Voják ji ignoroval, vytáhl hocha za vlasy a mrštil s ním o skálu. Gabriel se s heknutím svalil do písku.

„Zbláznil jste se! Chlapce musíme dopravit do Archy nezraněného!“ křikla a přikrčila se nad Gabrielem, aby zjistila, jestli je v pořádku.

„Nic mu není,“ odsekl hrubě Lars, „kdybych mu chtěl tu pracku zlomit, udělal bych to!“

„Jste tady, aby jste ho chránil. A to jestli je v pořádku, nebo ne, neposuzujete vy, ale já!“

Voják si od opasku odepnul stočený provaz, který si vzal z džípu a udělal na jednom konci smyčku. Pozorovala ho mlčky.

„Co chcete dělat?“

„Jak jste řekla. Mám ho chránit,“ pravil ironicky a ukázal jí obojek, kterým mínil dítě vést.

 

***

 

Brzy se zvedl vítr a společně s ním se změnilo i nebe. Písečná bouře se přihnala z jihu. Hnala se přes kopce a brázdila mezi skalisky, jako přívalová vlna. Neměli se kde schovat. Obklopila je a bez ustání do nich bičovala vlnu za vlnou. Písek se jim usazoval ve vlasech a tvářích. Nebylo slyšet vlastního křiku. Byli ztraceni. Bouře zuřila.

Ve chvíli, kdy se zdálo, že už je to nejhorší, jako zázrakem před nimi z písku vyvstala jeskynní průrva, a tak se před běsnícím živlem zachránili. Úkryt byl značně členitý, nijak zvlášť velký, ale skýtal bezpečí do doby, než se bouře přežene. Sotva si Zoe otřepala z vlasů a z kombinézy značné množství písku, všimla si, že Lars sundal chlapci obojek. Pak ho chytil pod krkem a vmetl mu do tváře nějakou hrozbu, kterou ovšem přes hluk z venku nezaslechla. Když srazil chlapce k zemi, zůstal Gabriel sedět a mnul si krk, za který byl vlečen. Major poodešel stranou a dřepl si na oválný kámen, který vyčníval nad písčitým povrchem jeskyně. Zapálil si a zhypnotizovaně sledoval malý vodopád písku, který do jeskyně pronikal skrze skalní štěrbinu někde u stropu. Sledoval, jak se bez ustání sype, naráží na hrboly a nerovnosti stěny, až nakonec každé zrnko splynulo s ostatními a proměnilo se v písečnou hromádku.

Nohy ji po úmorné cestě bolely a písek, který měla snad úplně všude, značně znepříjemňoval každý pohyb. Pomalu přišla k Larsovi.

„Potřebuje vodu,“ prolomila opatrně ticho. Namísto odpovědi vyfoukl muž obláček dýmu, pak se ovšem otráveně naklonil a podal jí svou láhev.

„Poslední, co máme,“ upozornil. Zoe vzala láhev, ale neodešla.

„Proč to děláte? Je to jen dítě.“

Zvedl na ni křivý pohled zmrzačené tváře.

„Je to divoch. Je na to zvyklý,“ odvětil chladně.

„A to je důvod?“ Nedokázala pochopit jeho odpověď.

„Nemůžete tomu rozumět,“ odvrátil od ni zrak a znovu si potáhl, „Vyrůstala jste v Arše. Nemusela jste se strachovat o střechu nad hlavou, o to, jestli vám je zima nebo jestli budete mít co jíst.“ Přejel ji hodnotícím pohledem od bot zpátky k jejím tmavým očím. Na pohled byla Zoe poměrně hezká, mladá žena. I když měla dívčí věk už několik let za sebou, její tvář si stále zachovávala mladistvý vzhled, kterému nechyběla jemnost ani hladkost rysů.

„Nemáte ani ponětí, jak žijou děcka v pustině nebo v předměstích Archy,“ řekl trpce a odplivl si.

Zaváhala.

„Tam jste žil jako dítě? V předměstí?“ zeptala se opatrně, jako by se bála jeho reakce, protože postřehla změnu v jeho hlase.

„Předměstí je džungle. Přežívají jen ti nejsilnější. I za přítomnosti armády z Archy se tam děly zvěrstva, o jakých nemáte ani potuchy. Takový život vás donutí zapomenout, že jste člověk,“ vysvětlil.

„Proto to děláte…“ řekla tichým hlasem, „Vidíte v něm sebe.“

Na to se Lars prudce zvedl a pevně jí sevřel levou paži pod ramenem. Zoe překvapeně ucukla.

„Nesnáším lidi, který si myslí, že chápou člověka, i když ho hovno znaj! Zvlášť když je to taková podělaná, doktorská puťka!“ Vybuchl divoce a odstrčil ji od sebe s takovou prudkostí, že klopýtla a upadla na zem.

Chytila se za hlavu, do které se praštila a s námahou se opřela o loket. Zjistila, že si při pádu kousla do vnitřní strany úst.

„Vy asi nesnášíte hodně věcí,“ řekla pohrdavě, když si otřela kapičku krve z dolního rtu.

„Za hajzla tady budu nejspíš já,“ řekl chraplavým hlasem voják, „ale ten kluk alespoň ví, na čem u mě je. Děláš, jako bychom ho vedli do Archy na zmrzlinu!“

„Chci mu to jen ulehčit,“ odvětila.

„Ulehčit?“ pravil s cigaretou v ústech a téměř se pousmál, „To dítě nepotřebuje tvoji péči, pusinko. Svoboda, to je to, co potřebuje. A to mu ty dát nemůžeš.“ Zoe ho sledovala zamyšleným pohledem.

„Ta věc, co nosíš na krku. Snubní prsten, že?“ poznamenal Lars bystře. V ten moment si Zoe všimla, že její řetízek s prstenem se při pádu přetrhl a spadl do písku. Musel si ho všimnout, když si sundala vrchní část kombinézy.

„Na tvý ruce je znát, že tam delší dobu měl svý místo. Teď ho nosíš, jako kdyby ses ho bála zahodit, a nebo znovu nasadit na prst.“

„Kdo tady pak koho hodnotí?“ řekla Zoe a vytáhla řetízek s prstenem z písku.

„Aby bylo mezi námi jasno, doktorko,“ řekl Lars, „kvůli tomu spratkovi dneska nezařval jen Grahem, ale i mých pět lidí! Vojáků, co měli svý rodiny. Co měli malý děcka. Tak mě sakra neserte s keca o tom, že jsem na toho kluka tvrdej!“

„Jste ubožák,“ řekla chladně.

„Když jsem naposledy mluvil se svou ženou, říkala něco podobného,“ odvětil takřka pobaveně a dál se s ní už nebavil.

Zoe zvedla láhev s vodou a pomalu vstala. Teprve nyní zjistila, že celé scéně se značnou zvědavostí i neskrývaným překvapením přihlížel Gabriel. Posadila se vedle něj a láhev opět položila mezi ně. Gabriel očividně čekal, že Zoe začne mluvit. Žena pohlédla na ruku, kterou mu Lars přišlápl. Byla trochu oteklá.

„Mohu?“ zeptala se mírně. Chlapec se stáhl. Pořád se bál.
      „Bolí to?“ zeptala se alespoň. Gabriel zaváhal, ale nakonec zakroutil hlavou. Jistě že ne, kluk jako ty měl už nejspíš hodně zranění. Pomyslela si.

„Napij se,“ vyzvala ho a Gabriel si zchladil vyschlé hrdlo několika malými doušky. Zoe si přitáhla nohy k tělu a objala je. Tvář si položila na kolena a s rozevřenou dlaní si prohlížela lesklý kroužek zlatého kovu.

„Co je to?“ otázal se chlapec zvědavě.

Váhala, ale nakonec přece jen řekla: „Je to něco… co je mi drahé… Když se dva lidé v Arše mají rádi, vymění si podobné prsteny a navléknou si je na prsteníčky,“ řekla a ukázala Gabrielovi prst levé ruky, který měla na mysli.

„Je to příslib, že budeš mít toho druhého rád.“

„A proč ho nosíš na krku, když ho máš nosit na prsteníčku?“ zeptal se.

„To… je složitější,“ zamumlala, „Ray… muž, který mi ho dal… musel z Archy odejít.“

„Kam?“ zeptal se Gabriel.

Zoe se trpce kousnula do rtu, uložila svou drahocennost do kapsy kombinézy a bezpečně ji uzavřela zipem.

„To nevím,“ zalhala.

„Máš hlad?“ řekla nesouvisle a vytáhla z náprsní kapsy čokoládovou tyčinku, rozbalila ji a ochutnala. Pak mu ji opět nabídla. Chlapec s váháním převzal tyčinku a zkoumavě si ji prohlížel. Přičichl a nakonec se do ní zakousl. Překvapeně se podíval na Zoe.

„Dobré, viď?“ Chlapec se olízl a nacpal si rozteklou čokoládu do úst. S otevřenou pusou chutně mlaskal. Zoe mlčela až do chvíle, než se Gabriel ozval znovu.

„Co je to?“ Ukázal na její pravé zápěstí, na místo, kde se přes žílu táhla drobná jizvička tvaru rovnoramenného kříže. Zoe se překvapeně podívala na svou ruku.

„Tobě nic neunikne, co?“ poznamenala a ukázala mu zápěstí, aby na něj lépe viděl.

„To je čip. Mám ho v těle pod kůží. Něco jako malý přístrojek, který říká, kdo jsem.“ Chlapec byl tímto objevem značně překvapený.

„V Arše ho musí mít všichni.“

„Proč?“ zeptal se zvědavě.

„Kvůli… bezpečí. Když někdo udělá něco špatného, můžeme ho snadno najít a…“ Zoe se zadívala na špičky svých bot.

„A?“ řekl Gabriel.

„Potrestat ho,“ odvětila úsečně.

Zoe jen těžko mohla předstírat, že Archa je ideálním místem, bezchybným a úctyhodným. Tak to totiž nebylo. Ne, aristokracie po mnoho generací vládla městu tvrdou a nesmiřitelnou rukou. Potomci těch, kteří Archu založili, jako záchranou kolébku před smrtí a zkázou světa. Lidé, kteří dnes žijí v křišťálových palácích chráněni armádou. Nedotčeni bolestí a smrtí venkovního světa. Ano, tresty byly přísné, stejně jako nařízení, ale časy byly dříve hodně zlé, a tak jen tímto způsobem mohlo město přežít. Vyvrhelové společnosti byli obvykle bez soudu buď zastřeleni, nebo zkrátka bez větších nákladů vyhnáni za bránu města. Zpravidla to znamenalo jistou smrt dříve, než dotyčný zjistil, jak to venku chodí. Lars měl pravdu, předměstí je smetiště. Smetiště lidského odpadu.

„Víš, bylo by to těžké vysvětlovat. Je tam všechno jinak než tady,“ řekla Zoe a pohlédla k východu, kde pokuřoval Lars.

„Většina lidí Archu neopustí po celý svůj život. Hledí na svět venku jen skrze obrovská okna, která pokrývají nebe. Vlastně… já sama jsem venku poprvé,“ trpce se pousmála. Z chlapcova výrazu bylo zřejmé, že tomu nemůže uvěřit.

„I když je svět na dosah ruky, je pro nás nedosažitelný,“ položila si bradu na kolena.

„A proč?“ nechápal Gabriel.

Chvíli mlčela.

„Řekla bych, že se ho bojíme,“ odpověděla nakonec.

„Proč se bojíte?“

Na to už odpovědět neuměla.

---